Zrychluje čas našeho světa?

Možná se ptáte, zda a jak vůbec lze ve spo­lečensko­-kulturních vědách přemýšlet o rychlosti a zrychlení – této bytostně fyzikální, technologické a technické veličině. Vezměme si třeba v poslední době hojně skloňovaný projekt Hyperloop: vysokorychlostní transportní systém, který má přepravovat pasažéry a zboží rychlostí až 1200 kilometrů v hodině a za nímž stojí technogigant a bývalý poradce současného amerického prezidenta Elon Musk. Tak jako u mnoha jiných technologických inovací současnosti i za tímto projektem stojí imperativ zrychlení. Jak víme ze středoškolské fyziky, rychlost je charakteristika pohybu, která nám sděluje, jakým způsobem se mění poloha tělesa v čase. Já se vás nicméně budu snažit přesvědčit o tom, že rychlost a zrychlení se stávají závažnými a pozoruhodnými společenskými fenomény a že neustálá potřeba zrychlovat, kterou vidíme i v Muskově projektu, charakterizuje moderní dobu.

Podívejme se nejprve, co o rychlosti napsal norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen ve své knize Tyranie okamžiku (2001, česky 2005): „Poslední desetiletí přinesla mnoho různých technologií šetřících čas – od moderních diářů a elektronické pošty přes hlasové schránky a mobilní telefony až po textové editory. Přesto má většina z nás pocit, že času je mnohem méně než dřív. Může se zdát, že se stáváme otroky technologií, které nás naopak měly z pout času osvobodit. Zároveň informační technologie umožnily takový přístup k informacím, jaký by nám předchozí generace jistě záviděly. Obyvatelé planety však nejsou díky této volně dostupné záplavě informací informováni lépe než dřív; právě naopak – jsou čím dál zmatenější. Výchozím bodem našeho zkoumání je tedy výše popsaný paradox spolu s hlodavým podezřením, že změny, které zdánlivě podporují efektivitu a tvořivost, ve skutečnosti způsobují pravý opak (…) Veškeré volné prostory zaplňuje informační vata – drobné fragmenty informací, které rozrušují souvislou sumu vědění, dělí ji na malé kousky a vytlačují vše, co je poněkud zastaralé, poněkud objemnější a poněkud zdlouhavé. Lidé středního věku mají problémy s uplatněním na pracovním trhu, pokud se nevydávají za mladé, dynamické, svobodomyslné a flexibilní.“

Evangelium rychlosti

Roli moderních technologií při uvažování o společenském zrychlení samozřejmě nelze opomenout, ale neměli bychom ji ani přeceňovat, jakkoli je zřejmé, že vývoj v dopravě, komunikaci a výrobě, který se odehrál během posledních dvou set let, je nebývalý – od před­industriálního chození pěšky či jízdy na koni jsme přes cestování parníkem, vlakem, automobilem a letadlem, spojené s první a druhou průmyslovou revolucí, dospěli až k letům do vesmíru. Posunuli jsme se tak od rychlosti 5 km/h v případě chůze k rychlosti 1000 km/h u vesmírných letů. Přestože se nedá objektivně určit jakási průměrná „všeobecná rychlost“, obecný trend technologického zrychlování je nesporný, a to nejen v dopravě. Telegraf, telefon, rádio, televize, fax, ale i výrobní pás či lodní kontejner byly nositeli technologického zrychlení. Samostatnou kapitolou jsou pak současné informační a komunikační technologie a celá jejich planetární infrastruktura, automatizace, robotizace, rozvoj umělé inteligence. Výměna kapitálu, informací a vědění se dnes povětšinou odehrává v digitální formě, a tudíž nečelí takovým omezením jako fyzická, materiální rychlost.

I když se v makrospolečenském smyslu může zdát, že jsme dosáhli jakéhosi rychlostního limitu – tedy že tryskové letadlo a digitalizovaná komunikace umožněná vznikem internetu jsou konečné instance technologické rychlosti –, nejnovější trendy vypovídají o neutuchající touze zrychlit, anebo, ­chcete­-li, o vůli ke zrychlení: spadá sem například 3D tisk umožňující „tisknout věci“ – od hraček přes zbraně až po lidské orgány. Existuje též projekt takzvaných vysokorychlostních dopravních koridorů ET3 (Evacuated Tube Transport Technologies), které mají nahradit silniční, železniční, lodní i leteckou dopravu. Autoři tohoto revolučního nápadu navrhují, aby celá planeta byla propojená sítí potrubí, které by pomocí sofistikovaných technologií umožňovalo přepravovat jedince i komodity rychlostí až 6500 km/h. Hyperloop je, zdá se, v tomto ohledu jen prvním krokem. Rychlosti kolem nás zřejmě stále není dost.

Výstižné to zachytil filosof Mark C. Taylor v knize Speed Limits (Rychlostní limity, 2014): „Čekání na spojení… nekonečné konferenční telefonáty… povinné videohovory bez ohledu na to, kde se zrovna nacházíme nebo kolik je hodin… urgentní víkendové byznysové cesty, při kterých řešíme něco, co mohlo počkat do pondělka… všechno just­-in­-time… spaní s iPhonem vedle postele… kontrola mailů v noci… nový mail ve schránce při čekání na taxi, které nás odveze na večeři s přáteli… delší a delší pracovní dny, týden co týden – sedmdesát, osmdesát, devadesát hodin bez přestávky. V reálném čase vše zrychluje až do momentu, kdy se nám zdá, že čas jako takový mizí, a stávající rychlost není nikdy dostatečná – vše musí být uděláno hned, instantně. Jakékoliv zpomalení, zastavení nebo zpoždění znamená, že nám může uniknout příležitost – dáváme tak soupeři výhodu. Rychlost se stala znamením úspěchu – rychlejší čipy, rychlejší počítač, rychlejší sítě, rychlejší připojení, rychlejší komunikace, rychlejší transakce, rychlejší doručení, rychlejší mozky, rychlejší děti, rychlejší životy. Podle evangelia rychlosti patří svět těm, kdo se nezdržují.“

Rychleji do budoucnosti

Dalším, méně nápadným projevem „evangelia rychlosti“ je omezení překážek stojících v cestě dynamizaci a intenzifikaci společenských rytmů, a tedy větší produktivitě, výkonu a efektivnosti. Existuje například výzkumný projekt, který se snaží eliminovat tu nejpřirozenější překážku neutuchajícího technologického zrychlování – lidský spánek. Americké ministerstvo obrany spolu s ornitology z Wisconsinské univerzity v Madisonu zkoumá severoamerického vrabce, který při migraci z Aljašky do Mexika nespí a neodpočívá po dobu až osmi dní. Tento vrabec inspiroval americké vojenské plánovače, kteří se spolu s ornitology snaží o „vyvinutí“ vysokorychlostního vojáka, jenž se obejde bez odpočinku a bude neustále připraven k boji: efektivní, rychlý, neúnavný. A jak víme z nedávných dějin, většina vojenských vynálezů si velmi snadno našla cestu do našich každodenních životů. Možná se tedy brzy dočkáme vysokorychlostních pracovníků a spotřebitelů bez potřeby spánku.

Odkud se však bere touha a potřeba ne­ustále zrychlovat? Moderní zrychlení totiž nejsou jen technologie. Zrychlení – ač se to na první pohled nemusí zdát – souvisí s přísliby, jež s sebou nese hluboce zakořeněná moderní idea pokroku. Můžeme ho proto chápat nejen jako leitmotiv moderní doby, ale i jako nástroj, který nás k pokroku dovede. Tento vztah je patrný jak v rané modernitě, tak nyní. Před sto padesáti lety bylo zrychlení bytostně spojeno s industrializací a urbanizací, ale také s pokusem o vědecké, moderní racionalitou řízené ovládnutí mnoha sfér společnosti a přírody. V současnosti tomu není jinak – zrychlit znamená rychleji se pohybovat k lepší budoucnosti.

Imperativ zrychlení, potřebu neustálého zintenzivňování společenských rytmů, které nás mají přiblížit k vysněnému či utopistickému světu, najdeme například v avantgardním umění italských futuristů a ruských avantgardistů. Italští futuristé propagovali rychlost jakožto významný prostředek k uskutečnění utopistické budoucnosti, přičemž vše zastaralé mělo dle jejich představ skončit na smetišti dějin. Dynamika, kinetická energie a intenzifikace měly představovat prostředky i charakteristické rysy vysněného nového světa. To se projevovalo jak ve futuristickém umění, tak v politické inklinaci jeho představitelů k fašismu jakožto revoluční dějinné síle. Filippo Tommaso Marinetti, jedna z hlavních postav tohoto uměleckého hnutí, ve svém Manifestu futurismu z roku 1909 nešetří silnými slovy: „Až dosud literatura oslavovala zamyšlenou nehybnost, extázi a sen. My chceme oslavovat agresivní pohyb, horečnou nespavost, běh, salto mortale, facku a pěst. Tvrdíme, že nádhera světa se obohatila o jednu novou krásu: krásu rychlosti. Závodní automobil se svou nádhernou kapotou a tlustými trubkami podobá hadům s výbušným dechem (…) řvoucí automobil, který jede, jako by letěl na dělovém náboji, je krásnější než Niké ze Samothráky (…) Naše srdce necítí ještě žádnou únavu, protože jsou živena ohněm, nenávistí a rychlostí!“

Řada současných empirických ­výzkumů poukazuje na velmi specifickou pozdně moderní zkušenost, která je hnaná touto vůlí ke zrychlení, patrnou u futuristů: je to zkušenost chronického nedostatku času, spěchu, „zrychlení tempa života“, kontrakce a komprese přítomnosti. Zdá se, že tato zkušenost postihuje čím dál větší množství populace napříč profesemi, a to nejen v západním či euroamerickém světě. Jak ukazují některá sociologická a psychologická šetření, nevyhýbá se pracovníkům v kancelářských profesích ani v letecké dopravě, zdravotním sestrám ani manažerům, ale ani akademikům a vědcům. O rozšířenosti této pozdně moderní „nemoci“ současně vypovídá boom příruček časového managementu, popularita knih o pomalosti nebo různá institucionální školení „časové terapie“.

Tuto zkušenost můžeme chápat ve dvou rovinách: subjektivní a objektivní. V prvním případě je to naše zkušenost žitého světa, kdy máme dojem, že svět se mění rychleji. V druhém případě to souvisí s tím, jakou rychlostí určité činnosti a aktivity vykonáváme: jak rychle chodíme a jíme nebo jak málo spíme. Řadu nezbytných aktivit podle relevantních výzkumů vykonáváme stále rychleji. Dalším projevem je to, že se snažíme vmáčknout více akcí do kratších časových intervalů, například eliminací pauz, anebo se pokoušíme vykonávat několik činností naráz. Je ale potřeba mít na paměti, že zkušenost zrychlení a nedostatku času je ve společnosti distribuována nerovnoměrně. Tato nerovnoměrnost závisí na různých sociologicky relevantních proměnných, jako je věk, sociální třída, pohlaví nebo individuální biografie.

Chronos a kairos

Ve vztahu ke zrychlení je namístě připomenout si základní distinkci v pojetí času – chronos a kairos. Chronos označuje časový úsek nebo epizodu, která má definovaný nebo definovatelný začátek, průběh a konec. Má tedy své jasné parametry a způsoby měření. Oproti tomu kairos je žitý čas (přesněji řečeno, žitý čas intencí a událostí). Zatímco chronos je úzce spojen s ideou chronometricky měřeného hodinového času, kairos se pojí spíše s myšlenkou času existence a lidskými cykly jako takovými. Toto dělení je fundamentální při sociálněvědním zkoumání nejen temporality, ale i zrychlení. Proti chronologickému, hodinovému času, jenž bývá charakterizován jako neživotný, prázdný, definovaný strojem, tak stojí lidský nebo žitý čas, neměřitelný, nekvantifikovatelný a v mnoha ohledech neuchopitelný.

Na jedné straně tedy pojímáme čas jako chronologickou sérii časových bodů (například na ciferníku hodinek); na straně druhé je zde čas jako jakýsi nelineární tok a plynutí – čas intencionality, sezón, období, čas epizod bez předem známého a jistého trvání, žitý čas záměrů. Ve společnosti, kde převládá orientace na chronos, dominuje postoj upřednostňující hypervědecký racionalismus a přesvědčení, že svět se pohybuje z jednoho období do druhého (od něhož se většinou hodně očekává). Kairos je naopak charakterizován přítomností božstev, nadpozemskosti, apokalypsami, katastrofami, zjeveními, spásou a novými začátky, které jsou dějinám lidstva tak vlastní. Ani v sekulární modernitě tomu není jinak. Každá doba – a platí to i po příchodu modernity – je přece prodchnuta velkými očekáváními a projekcemi budoucnosti, ať už katastrofickými, nebo naopak osvobozujícími. Této polarizace perspektiv si můžeme všimnout u digitalizace, robotizace a algoritmizace společnosti i u otázek kolem nástupu umělé inteligence. Kairos sice úplně nezmizel, avšak ve zrychlené modernitě nadále ustupuje.

Řecký výraz kairos však zahrnuje celou skupinu derivativních významů, jako je pohyb, změna, vznik nového, jakési deleuzovské „stávání se“. Odkazuje také na individuální konání ve vztahu k cílům, kterých má být dosaženo. Chronologický čas se ke konání nijak nevztahuje, je to čas, který tiká podle strojové konfigurace, neosobně, bez ohledu na to, zda se něco děje, či nikoliv.

Jak dlouho trvá napsat knihu?

Napětí mezi těmito dvěma pojetími času nabývá na důležitosti při kladení určitého druhu otázek: jak dlouho trvá namalovat obraz, provést experiment, jak dlouho trvá napsat knihu? Jednu jsem napsal a moje odpověď je, že nevím. Ano, všechny tyto činnosti můžeme měřit chronologicky, ale též se můžeme na čas tvorby dívat skrze kairos – což je často složitější a mnohdy v rozporu s univerzálním chronem, tedy dominantním hodinovým časem. Není bez zajímavosti, že slovo chronos proniklo z řečtiny do latiny a jiných jazyků, zatímco slovo kairos nikoliv. Ukotvení chronu v mnoha jazycích reflektuje to, že je pro nás snazší přemýšlet a jednat v emočně nezatěžkaných chronologických intencích, tj. v hodinovém čase minut, dnů, týdnů. Kairos je oproti tomu mnohdy zúzkostňující zkušeností času, v níž jsou důležité momenty, lidská aktivita, význam, smysl, oscilace mezi úspěchem a neúspěchem, katastrofou a obrodou, či dokonce životem a smrtí.

Ale i zde narážíme na pochybnost a možná i posun významů: není zdrojem úzkosti právě chronos jakožto hodinový čas a univerzální mechanismus společenské organizace a koordinace? Jak ukazoval Michel Foucault, disciplinarizace a kontrola je v mnoha oblastech našich životů dosahována na základě imperativu hodinového času – viz například institut pracovní doby. Kdo ovládá hodinový čas, má moc. Zdá se mi, že oproti původnímu pojetí je to právě kairos, nebo alespoň něco z něj, po čem v pozdně moderní společnosti dynamické stabilizace – kdy vše musí zrychlovat, ale jen proto, aby byl zachován status quo – tak prahneme. Umíme si však v těchto podmínkách představit, že bychom žili vně hodinového času? Lze uvažovat o nějaké jiné temporalitě, přívětivější například k našemu tělu a mnoha činnostem s ním svázaným? O nějaké jiné jednotce času, než je minuta, hodina a jejich deriváty?

Mnoho nových jednotek měření času (flicky od Facebooku, beaty od Swatch) spojuje to, že mají základ v hodinovém čase. Zde je namístě připomenout, že hodinový čas má skutečně oporu v biorytmech, přírodních a astronomických rytmech. Jeho univerzální dominance má ale společenský původ. Je pozoruhodné, že rozmach hodinového času musíme hledat v rozvoji dopravních systémů – vznikl totiž jako koordinační jednotka na evropských a amerických železnicích a v lodní dopravě v 19. století a nikde nebylo dáno, že se musí stát univerzální koordinační jednotkou společnosti. To nás nicméně neposouvá v odpovědi na otázku, kam se ve zrychleném světě poděl kairos a zda jej západní postindustriální modernita pohltila. Anebo je to tak, že kairos jakožto stav mysli je stejně nakonec ohraničený nějakým hodinovým časem?

Zrychlení, nebo zpomalení?

Na závěr bych se rád dotkl něčeho, co můžeme nazvat nekompatibilita a často i nesouměřitelnost různých rychlostí a společenských rytmů. Některé analýzy zkoumají napětí a konflikty mezi odlišnými rychlostmi různých společenských časů – technického, ekonomického, demokratického, vědeckého, přírodního, tělesného – a také otázku, co se stane nebo může stát, když se různé společenské rychlosti střetnou nebo protnou. Spíše než rychlost v singuláru totiž existují rychlosti – vedle sebe a na sebe působící rytmy a tempa společenských a přírodních procesů ve vzájemném napětí. Například tempo rychlého finančního kapitalismu není úplně kompatibilní s rytmy pomalejšího demokratického rozhodování. Žádoucí tempo ekonomiky zase není úplně v souladu s tempem vědeckého poznání. Tempo změn na trhu práce, v povaze práce či pracovních požadavcích pak dle existujících výzkumů nerespektuje biologické a fyziologické rytmy člověka.

Na otázku z názvu tohoto eseje můžeme odpovědět kladně: ano, náš svět zrychluje a v moderní době tomu tak vždy bylo. Je ale zapotřebí k tomuto fenoménu přistupovat citlivě. Společenská rychlost generuje paradoxy: technologické zrychlení ústí v nedostatek času, což spolu s kulturní nadstavbou zrychlení generuje poptávku po stále rychlejších technologiích; přestože nedostatek času a jeho důsledky jsou zásadním problémem současnosti, neexistuje jednotná podoba této zkušenosti (pro mnoho z nás je navíc rychlost v „doslovné“ podobě – například při startování letadla – vzrušující a povzbuzující). Nelze také mluvit o zrychlení v singulárním slova smyslu: spíše se zdá, že existuje řada společenských rytmů a rozdílných rychlostí, mezi nimiž může docházet k problematickým střetům.

Otázkou zůstává, zda potřebujeme zpomalit – a také jak a v čem přesně. Spojitost mezi modernizací a společenským zrychlením je zásadním tématem v řadě kritických sociokulturních analýz (viz například práce německého sociologa Hartmuta Rosy). Při bližším pohledu lze v těchto debatách rozpoznat pokusy o „zpomalování modernity“ skrze odpor k dynamickému tempu různorodých sociálních procesů a zkušeností. Nesmíme však zapomínat na to, že zpomalení jako takové v současnosti často figuruje jako faktor, od kterého se čeká, že sám o sobě přinese kvalitnější život, mentální well­-being a odpovědnou demokracii. I když se takovým představám dá sotva něco vytknout, existuje i několik problémů spojených se zpomalením, zvlášť když je prezentováno jako spásná doktrína. Navzdory svému progresivnímu náboji se totiž i zpomalení může stát kapitalistickou komoditou (už léta si například můžete koupit takzvané pomalé hodinky s jedinou ručičkou). A jakožto politický instrument, který kloubí dohromady provinčnost se společenským sentimentem založeným na strachu, může být program zpomalení i nebezpečný.

Dokážeme najít cosi jako časovou autonomii, která by překonávala propasti mezi zrychlením a zpomalením? Ani jedno totiž nepředstavuje univerzální řešení.

Autor je sociolog.