Nie wieder Fa­-Fa­-Fa­-Faschismus

„Odmítám dále vypovídat, protože cokoliv řeknu, může být použito proti mně. Jestli ono není lepší být prasetem než fašistou!“ zahlásí postava s prasečí hlavou oblečená ve vojenské uniformě. Proti ní sedí soudce v černém taláru. Kamera krouží za jejich zády a my sledujeme stále se opakující obhajobu prasečí postavy, jejíž hlas zní strojově, občas přeskočí nebo se zadrhne. Scéna pochází z letošního videa From Heaven High umělce Simona Wachsmutha, který oživil postavu „pruského archanděla“ vytvořenou dadaistickými umělci Johnem Heartfieldem a Rudolfem Schlichterem. Ti byli v roce 1920 kvůli figuríně prasete ve vojenské uniformě vyslýcháni a pro „neúctu k německé armádě“ se dostali až před soud. Ve Wachsmuthově videu se kritika militarismu pojí s jemnými odkazy na současnou roli Německa v Izraelem páchané genocidě v Gaze, a to především skrze hru s jazykem: „Kam jste mířil?“ ptá se soudce. „K řece. Byl jsem žíznivý a chtěl jsem si smýt oblaka prachu ze svého kabátu.“ „A pak kam?“ pokračuje soudce. „Od řeky přes hory k moři,“ zakončí svou odpověď prase. Jemně tak parafrázuje známé heslo „From the river to the sea,“ jež se v uplynulých letech často stávalo důvodem nesmyslných obvinění propalestinských demonstrantů a demonstrantek.

Selhání poezie

Video Simona Wachsmutha je součástí jedné z výstav letošního Berlínského bienále, které se v německém hlavním městě koná na čtyřech místech až do poloviny září. Za koncepcí a výběrem vystavujících stojí kurátorky Zasha Colah a Valentina Viviani. Obě pocházejí ze zemí globálního Jihu (první z Indie, druhá z Argentiny), ale dlouhodobě se pohybují v západoevropských institucích, což je pro kurátory a kurátorky Berlínských bienále typické. Odtud se také bere zájem o konflikty v zemích na periferii – tentokrát je bienále plné příběhů ze Zambie, Namibie, Argentiny, Číny, Myanmaru, Indie, ale i Bosny a Hercegoviny, přičemž odkazy na tři poslední země se v jednotlivých výstavách objevují opakovaně. Je sympatické, že se dramaturgie bienále k některým geopolitickým událostem či kontextům vrací – jednak tím předchází bienálovému zahlcení, jednak prohlubuje pochopení některých konkrétních konfliktů.

Koncept letošního ročníku bienále zastřešila kurátorka Colah heslem „Passing the fugitive on“ (tedy „předávat prchající dál“), které odkazuje na „schopnost umění definovat si vlastní zákony tváří v tvář násilí nespravedlivých systémů, prosadit se i za podmínek pronásledování a militarizace a vysílat zprávy, které lze předávat dál“. Takto vágní vymezení až zarazí, vzhledem k tomu, že jsme na výstavách konfrontováni s nezměrnými lidskými tragédiemi. Bienále se sice snaží tento nejednoduchý vztah kruté reality a poněkud odtažitého světa současného umění překlenout poetickým jazykem a jemnou satirou, přitom se však často ukazuje, že nedokáže tento vztah uchopit novým způsobem.

Historické události

Tam, kde se mu to daří, je to možné jen díky odkazům ke konkrétním momentům německé historie – ať se jedná o meziválečný dadaismus, o pronásledování a vraždy členů revoluční skupiny Spartakovců Rosy Luxemburg a Karla Liebknechta (jedna z lokací bienále se nachází v bývalé budově soudu, kde v roce 1916 probíhal proces s Liebknechtem) nebo o Berlínský kongres v roce 1878, na němž evropská impéria té doby rozhodla o rakousko­-uherské okupaci Bosny a Hercegoviny. Mimo to tento kongres zpečetil dohodu o statu quo v Jeruzalémě a Betlémě, v jejímž rámci bylo určeno, že všechna tři náboženství – tedy židovství, islám a křesťanství – musí mít zaručen přístup k devíti hlavním náboženským památkám v těchto městech. Teoreticky toto usnesení z roku 1878 stále platí, ale je tomu opravdu tak?

Všechny tyto historické události spojené s Berlínem jsou připomínány nejen skrze vybrané lokace, ale také prostřednictvím uměleckých děl, a to v mnoha případech explicitně. Tak je tomu u instalace fotografa Armina Linkeho, která pracuje s obrazem Berlínský kongres 1878 (1881) od Antona von Wernera, umístěným původně na berlínské radnici. Poměrně dost prostoru získala i umělkyně Milica Tomić, narozená v Bělehradě, jež mezi lety 2002 a 2006 iniciovala uměleckou skupinu Grupa Spomenik, která reagovala na diskuse o výstavbě pomníku připomínajícího rozpad Jugoslávie a válečné konflikty v devadesátých letech. Grupa Spomenik položila přímou otázku: „Je možné, aby stát reprezentoval imperiální války, uprchlíky, terorizované civilisty a genocidu občanů zemí, které se odtrhly od Jugoslávie, aniž by měl sebemenší vhled do své historické odpovědnosti za tyto tragické události?“

Nesnadné cesty k pochopení

Recenze v magazínu Frieze, na e­-fluxu i tu­zemském Artalku vyčítají bienále, že není dostatečně odvážné a že jen málo tematizuje probíhající genocidu v Gaze. To je pravda, ale totéž platí o skoro všech kulturních institucích v Německu. Proč očekávat, že to bude na Berlínském bienále jinak? A ano, neurčitý, poetický jazyk v kurátorském textu je otravný a jemný humor, kterým se kurátorka zaklíná, je spíše k pláči, než že by vybízel ke shovívavému úsměvu. Při procházení po bienále se mi nicméně do hlavy neodbytně vkrádala kacířská myšlenka, kterou bych zformulovala asi takto: dá se vůbec říct, kterým humanitárním katastrofám a válečným konfliktům se má dostat pozornost v mé­diích a kulturních institucích a kterým ne? V Súdánu aktuálně trpí 24 milionů lidí hladem, 14 milionů lidí muselo opustit svůj domov a boje stále pokračují. A co válka na Ukrajině nebo konflikty v Jemenu, Nigérii či Somálsku? Vždyť v těchto tragédiích evropské státy skrze svou koloniální a imperiální minulost také sehrávají roli. Není naše volání po pozornosti vůči Gaze nakonec vedeno snahou očistit si svědomí vyplývající z komplicity německého či českého státu? A pokud ne, proč toho neděláme víc? Spíše než abychom doufali, že někoho spasí, když na tuto katastrofu upozorní umělci a umělkyně na Berlínském bienále.

Berlínské bienále je zkrátka berlínské bienále – a opravdu je letos až příliš opatrné. Naznačuje nám však, že dané konflikty je třeba vnímat v kontextu historického vývoje a rozhodnutí, která mohla padnout klidně i před skoro sto padesáti lety (Berlínský kongres), jejichž důsledky jsou však patrné dodnes. Spíše než hledat, kdo je větší viník a kdo větší oběť, je třeba být důsledný v rozplétání principů, v jejichž důsledku násilné a nespravedlivé konflikty vznikají. Ať už je tímto principem kolonialismus vyplývající z představy rasové nadřazenosti, nebo kapitalismus a imperialismus, k nimž se Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg snažili najít alternativu.

Z Berlínského bienále tak nakonec mnozí odcházejí nespokojeni, protože se nedočkají ani odvážné politické kritiky, ani bombastických uměleckých děl, jež by vstoupila do kánonu dějin umění. Věřím ale, že v dnešním politickém klimatu v Německu, kdy jakýkoli náznak podpory Palestině je označován za antisemitismus a kulturním institucím za něj hrozí okamžité odebrání financí, může být letošní přehlídka chápána i jako malé vítězství. Polovičaté, ale přece vítězství. A nakonec je i v něčem osvobozující sledovat prase v uniformě, jak nahlas a stále dokola opakuje: „Faschist­-ist­-ist­-ist… Faschist­-schist­-schist… schießt­-schießt­-schießt… Faschist bleibt Faschist.“