Ruce ponořené do říše mrtvých

Bylo to patrně vůbec první vyobrazení kreslícího média v české literatuře. „Dali jí do ruky tužku, aby nakreslila podobu svého svůdce,“ napsal dvacetiletý Josef Kocourek v únoru 1929 v románu Žena, který byl ovšem z jeho pozůstalosti vydán až o čtyřicet let později, v roce 1968. Je třeba mít na paměti, že Kocourek celé své dílo vytvořil v takto mladém věku, neboť v březnu 1933 zemřel na tuberkulózu, pouhé dva měsíce po svých dvacátých čtvrtých narozeninách.

Ale zpět k popisu kresby. Kocourek tu jako vypravěč ustoupil do pozadí a pod titulkem „Sebevražda znásilněného media“ napodobil typickou novinářskou lačnost po senzacích ve smyšleném článku, předloženém jako „původní telefonická zpráva Českého slova“. Dívka Františka, kterou nalezli v příkopě u lesa v bezvědomí a se stopami po znásilnění „neznámým surovcem“, po procitnutí „upadla v hypnotický spánek“, čehož se její ošetřovatelé pokusili využít, aby získali stopu k dalšímu pátrání: „Za několik minut se na papíře objevila kresba jakéhosi lidského skřeta s plochým čelem a šikmýma očima; medium však list roztrhalo a namalovalo velikou hlavu muže s hustými kučeravými vlasy; až nepochopitelně přesně vyjádřené proporce mluvily o tom, že dívka je hotový umělec a že tajemství okultismu je hrůznější než život sám. Na třetí list namalovalo lokomotivu, na ní strojvůdce, jak zahalen do oblaků páry líbá jakousi ženštinu.“

Sami čeští spiritisté ovšem v roce 1929 v březnovém čísle svého časopisu Posel záhrobní dali zaznít názoru jistého Svengali­-Losmana, že „hledání vraha pomocí media jest prozatím nespolehlivé“ a že pro kriminalistické využití „je tento obor ještě velmi vratký, neprůkazný, nechceme­-li říci, že nedokonalý“. A nebyla to z jejich strany zdrženlivost nijak nečekaná: už v roce 1896 na první stránce často citovaných Blouznivců našich hor Antal Stašek s neskrývanou národní hrdostí české „duchověrce“ pochválil, že na rozdíl od spiritistů německých neupadají do různých pokleslostí a nezaobírají se ani „dotazováním nebožtíků, kdo tu neb onu věc ukradl, kdo spáchal ten nebo onen zločin“. K víře v duchy měli podle něj jeho krajané z Podkrkonoší mnohem hlubší pohnutku: „mysticismus našich předků, starých Českých bratří“, který „ožil a obrodil se v horském současném pokolení“.

Ve prospěch tajemství

Josef Kocourek se narodil v lednu 1909 právě v tomto kraji, „v kamenitých údolích mezi duchaři a přádelnami“, jak jej charakterizoval v povídce Krkonoše (1927; knižně ve výboru Srdce v dlani, 1964). Byl synem tkalců z roubené chalupy ve vesnici Brdo nedaleko Nové Paky a není pochyb, že už v letech dospívání se osobně potkával s lidmi, o nichž bylo známo, že se ke spiritistům hlásí. Přímo v jeho vesnici žil například jistý Josef Umlauf, o němž Jaromír Kozák v knize Spiritismus. Zapomenutá významná kapitola českých dějin (2003) uvádí, že se v prosinci 1929 jako svědek zúčastnil pokusu duchovně přenést v určitou hodinu mezi Slezskem a Podkrkonoším podobu konkrétní lidské tváře tak, aby se vyvolala na fotografické desce.

O to nápadnější je, že Kocourek spiritisty úplně vynechává tam, kde by se takové téma dalo nejvíc očekávat – v reportážním románu Kalendář, ve kterém se obracejí listy, jehož dějištěm je právě rodné Brdo, přejmenované na Hinčinu. Rukopis dokončil v srpnu 1931 (ke knižnímu vydání došlo posmrtně v roce 1937) a vnímal ho jako tvůrčí přelom, protože namísto snových obrazů poprvé bez jakýchkoliv příkras zaznamenal konkrétní příběhy svých sousedů, těžce přežívajících, nebo naopak vyděračsky zneužívajících svých výhod v čase hospodářské krize. Nabízelo by se tedy – a dosavadní realistická literatura od Staška přes Olbrachta až ke Karlu Sezimovi nebo podkrkonošskému povídkáři Josefu Šírovi to obvykle tak podávala – vykreslit na portrétu některého chudého duchověrce celé zdejší spiritistické hnutí jako hledání úniku před chudobou a celkovou bezvýchodností života horalů.

K tomu se ale Kocourek nevrátil, přestože jinak se Kalendářem literárně vracel před moderní poetiky, jež mu původně tak učarovaly, tedy před poetismus, expresionismus a (dokonce už) surrealismus. Důvodů bude jistě více, ale možná mu v převzetí onoho sociálně kritického pohledu na spiritisty bránil určitý básnivý přídech, kterým si celé hnutí obestřel v čase svých literárních počátků.

„Ve spiritistických seancích všechna media vypovídají ve prospěch tajemství,“ odkázal na jejich schopnosti v jedné ze svých, jak je sám nazýval, „kouzelných povídek“, nazvané Klavír na skále (vyšla ve výboru Šest milostných, 1964). Vyprávění krouží kolem snového obrazu klavíristy, který během hry na vrcholu hory zešílí a mění se v nadpozemské zjevení bez ustání třískající do kláves. Zatímco lidé se tomu přízraku dlouho zdráhají uvěřit, spiritistická média správně ukazují, jakým směrem nařídit magnetické střelky. Dá se v tom postřehnout zvláštní důvěra, že by vnímavost k jiným světům mohla nakonec potvrzovat i výtvory rozpoutané obraznosti.

Podivné rozechvění města

Nejběžnější představy o spiritismu bývají stále spojeny s klepáním stolů, levitací a dalšími paranormálními úkazy. A také u Kocourka se najdou scény, které jako by zapadaly do žánru „duchařských“ příběhů: „Obchodník Černý na náměstí se jednou v noci probudil a slyšel podivný šramot. Bál se. Bál. Ani se nepohnul. Najednou se lampa u stropu rozsvítila a hned zhasla. Vstal. Vypínač byl beze změny. Dům mlčel. Podivil se a usnul. Ráno našel v krámě své krásné látky popálené kyselinou.“

To je úryvek z jedné z nejstarších zachovaných Kocourkových delších próz, z knihy Jensen a lilie, dopsané v prosinci 1926, ale širší veřejnosti zpřístupněné až v roce 2021. Autor tehdy studoval v maturitním ročníku reálného gymnázia v Nové Pace. Se spolužáky, mezi nimiž vynikal budoucí malíř František Gross, vydával časopis s dadaistickým názvem RaRaRiRi, a společná dobrodružství přátel byla asi jednou z pohnutek, proč Novou Paku učinil hlavním dějištěm svého fantaskního příběhu. Ten postupně získával až apokalyptické rozměry a zasáhl celou planetu, ale nejprve stálo ve středu pozornosti maloměsto, které se „podivně rozechvělo“: „Vyděšení měšťané města Nové Paky svolali několik schůzí. Hrozné věci se dějí v nočním tichu jejich domácností! Ráno jsou přemístěny předměty, a ženy, jejich ženy a dcery mají zahadné pohledy, zahadné úsměvy, zahadné pohyby paží a kyčlí. Jejich pohledy nepřítomně bloudí, rodiny se rozpadávají. Kdo přinesl v noci do vázy květiny? Kam se poděla kniha výdajů? Kdo odnesl jednu nohu od stolu? A jeden pedál od klavíru? Kdo si vzal na památku kus koberce?“

V Nové Pace, kde je dnes v muzeu otevřena stálá expozice podkrkonošského spiritismu s ojedinělou sbírkou medijních kreseb, jako by takové projevy neviditelných sil ani nebyly překvapením. Co jiného se dá očekávat od města, kde se v době vzniku Kocourkovy prózy uzavíral šestadvacátý ročník už zmíněného časopisu Posel záhrobní, který odebírali spiritisté v celém tehdejším Československu? O desítky nových knížek se každoročně rozrůstala i místní Edice Spirit, jež „k studiu záhad lidské duše“ doporučovala například tituly Telefonická rozmluva s obyvateli Marsu a Celozemský universální stát, ale třeba také Masarykovu čítanku.

U nohou krásné dívky

Jenže všechny ty tajemné a znepokojující projevy, které v Jensenu a lilii popisoval Josef Kocourek, měly za „příčinu“ myšlenky přímo opačné k těm spiritistickým. Příjemci zpráv z onoho světa byli přesvědčeni, že „společnost lidská bude jednou spiritistům vděčit za to, že ji zbavili hrůz smrti“, jak prohlásil jistý H. Vaněk na celostátním sjezdu spiritistů v červenci 1929. Naproti tomu hlavní šiřitel zkázy v Jensenovi a lilii, pojmenovaný Nihilista, všechny kolem sebe přesvědčuje, že „život je nesmysl, protože zemřete“, zdůrazňuje lidskou konečnost a projde nakonec všechny kontinenty, aby se stal „velkým hlasatelem dobrovolné sebevraždy“. A tak je Nová Paka ve stejném čase viděna zároveň jako místo, odkud je do světa šířena naděje, která má sílu překonat všechny pozemské strasti, i jako zdroj zničující celosvětové nákazy „nihilismu“.

Posel záhrobní zkrátka mířil jinam než RaRaRiRi, a věřící spiritisté se s Josefem Kocourkem v náhledu na svět opravdu těžko mohli potkat. V jeho povídce Hory, která byla napsána a časopisecky otištěna několik měsíců po dokončení Jensena a lilie, dokonce hladem ztýraný krkonošský spiritista přestane myslet na „zákon svého srdce, který ho váže k ostatním“ a sáhne po pušce, aby zastřelil nejdřív rozmařilého turistu před svou chalupou a vzápětí i sám sebe. Ve chvíli, kdy ho posedne myšlenka na zločin, „zapomněl na boha a na krásné medium z vesnice“.

Nakonec to možná byla právě ženská přitažlivost osob navazujících styk s neviditelnými světy, co Josefa Kocourka na spiritistech z jeho kraje upoutávalo nejvíc. V povídce Krkonoše se to projevilo v až mámivě rozplývavém básnickém obrazu, ve kterém jako by se navíc ohlašovaly i snové vize surrealistů. Jejich českých „seancí“ se však sám Kocourek nedožil: „Duchaři ve vesnicích od Náchoda až k Liberci klečí u nohou krásné dívky, medium s rukama ponořenýma do říše mrtvých napíná sítě, aby ulovilo duši a pohovořilo si s ní jako rybář s rybou na břehu moře…“

Autor je spisovatel a kurátor galerie Art brut Praha. Pochází z Nové Paky.