Nikoli „osobní je politické“, ale „intimní je veřejné“ – tak nějak by nejspíše bylo možné stručně charakterizovat poetiku Michaely Šedinové. Když autorka říká dospělost, má na mysli konotace jako výkon, rodičovství nebo vyhořívání: čím zranitelnější je mluvčí jejích básní, tím víc ji svět vytěží, monetizuje, redukuje, propíše se jí do snů… A tragédie začnou jaksi mimoděk, bez povšimnutí: ty osobní zašeptá do stoupaček, v pozadí těch společenských jsou vyšší násobky průměrné mzdy. V básních se truchlí – zpravidla ovšem nad tím, že cosi začalo či skončilo dřív, než jsme si to vůbec stačili uvědomit.
Kino Peklo
Poslepu hledáš nejostřejší nůž
poslepu hledáš
byt s výhledem
na porodnici
prý tam u brány
růžově kvetou stromy
červnové večery voní
po medu
po dešti
zlatý hodinky měří
klišé nad Karlovem
hledáš snad kořeny?
už není čas
postavit se na nože
ještě není čas
čas není
narodí se slepý
před šesti tisíci lety
Naostro hledám nejslepější nůž
můj muž je nejlepší
už skoro nepije
netoulá se
po své
nekvalifikované
ale zato poctivé práci
chodí rovnou domů
cestou vyzvedne to mladší od babičky
to starší z kroužku
moje
chci říct naše
děti jsou nejlepší
holčičku vzali do zušky o rok dřív
máme doma génia
je tak cílevědomá
na kamarády prostě nemá čas
syn je sportovec
běhá rychleji než všichni
měšťáci
než všichni kluci ze sídliště
až vyroste
bude z něj velký atlet
jako mohl být z táty
kdyby míň chlastal
moje rodina je nejlepší
moje rodina je …
