V poslední době se hojně diskutuje o resilienci a o tom, jak silné veřejné instituce si společnost dokáže vytvořit, včetně těch kulturních. Tato debata se týká i divadla – ostatně podobné úvahy provázejí moderní evropské divadlo od jeho počátků. Zajímavé pokusy o sloučení estetiky s etickým přístupem se děly i na tuzemské scéně.
Dodnes trvající debata o tom, komu a čemu by se mělo divadlo věnovat, začala v době, kdy se s nástupem modernity stali hegemonem společnosti měšťané. Jedni v něm viděli prostor pro vzdělávání a upevňování morálky (Friedrich Schiller), druzí o divadle uvažovali jako o „chrámu“ (Konstantin S. Stanislavskij), jenž by byl odpovědí na ateizaci Evropy. Jiní odmítli měšťanské divadlo zcela a zakládali umělecké komuny, v nichž rozvíjeli jinou uměleckou praxi, osvobozovali svá těla i mezilidské vztahy. O uměleckých komunách lze uvažovat i v případě některých avantgardních souborů – v českém prostředí takovým případem bylo D 34 v čele s E. F. Burianem.
Toto divadlo fungovalo na družstevní bázi (byť de iure se jednalo o podnikatelský podnik) a rozvíjelo i řadu nedivadelních uměleckých a kulturních aktivit, které byly primárně určené k posílení levicových a dělnických vrstev. V D 34 se vedle inscenací pro dospělé i děti vydávaly knihy a také kulturně-divadelní časopis …
