Češi podle Jana Tesaře „neumějí exil“, což vynikne zejména ve srovnání s Poláky. On sám v emigraci prohloubil svůj nonkonformismus. Svědectví o jeho silném politickém myšlení nabízí devět čísel časopisu Dialogy, který vydával v průběhu osmdesátých let minulého století.
S dějinami české opozice proti takzvané normalizaci se stalo to, co se s dějinami podobných hnutí stává. Připomíná se především několik nejslavnějších jmen, hesel a textů, často podle toho, kým se stali jejich nositelé a autoři později. A došlo ještě k jiným paradoxům: zatímco pamětníci undergroundu vzpomínají na zastínění socialistickou částí disentu, dnes jako by se situace obrátila. Underground je mapován dlouhou řadou knih, konferencí, dokumentů i reedic; levicový disent, ve své době velmi významný, se naopak ocitá ve stínu.
Nadvakrát se to týká muže, který byl i v prostředí levicového disentu, jak se dnes často a rádo říká, „kontroverzní“. Jan Tesař se krátce po své emigraci odcizil velké části domácího disentu, ale i nově poznaného exilu, včetně sociální demokracie, jejíchž aktivit se krátce účastnil. V návaznosti na časopis, který vydával v Československu s Ladislavem Hejdánkem, Rudolfem Battěkem, Milošem Rejchrtem a dalšími, začal pod stejným názvem Dialogy …
