Proč na sebe zase myslím ve třetí osobě? Takto se opakovaně táže jedna z nejvýraznějších současných finských spisovatelek Pirkko Saisio. Světově se proslavila koncem devadesátých let jako tvůrkyně autobiografické Helsinské trilogie, jejíž český překlad vyšel ve dvou svazcích loni a letos.
Pirkko Saisio sice vyrůstala „na Západě“, ovšem v chudší komunistické rodině, jejíž hlavou byl zaměstnanec finsko-sovětské společnosti. Leninovy spisy, které spisovatelčin otec distribuoval, se v poličkách rodinné knihovny střídavě vystavovaly a schovávaly – podle toho, jaké se čekaly návštěvy. Ve školce nicméně holčička, vychovaná jako ateistka, uvěřila v Boha. Kromě toho odmala chtěla být kluk – protože se ale o tématu homosexuality tehdy nemluvilo, prožila coming-out až jako dospělá.
Oba aspekty své identity – víru i sexuální orientaci – musela Saisio dlouho skrývat: první před „pokrokovými“ rodiči, druhý navíc i před společností, v níž to bylo tabu. Právě odsud možná pramení křehkost, upřímné váhání a celková hloubka jejího psaní: výjimečná introspekce, střídání první a třetí osoby, přecházení z prózy do poezie a neustálé tázání se po spolehlivosti paměti. Dnes má spisovatelka, jež byla také herečkou, režisérkou, …
