Protimluv 2025, 72 s.
I ve třetí sbírce básní, jejíž název je i není ironický, pokračuje Petr Ligocký v ohledávání rodové paměti. Osudy prarodičů, jejich synů i vnuků z česko-polského, slezského pomezí podává jako sled skutečných vzpomínek a neméně skutečných představ. Za včerejškem se básník ohlíží dočasně vševědoucí perspektivou dneška. Reprodukované situace výrazně pointuje, což s sebou nese úskalí neplodného zobecnění, kdy je pronikavost jedinečného prožitku setřena obvyklým soudem. Životy druhých líčí autor s nemalým porozuměním i nemalým dojetím. Smířlivé rozpomínání skýtá způsob, jak se vyrovnávat se skutečností, ale přílišná poetizace tragických událostí plodí občas sentimentální obrázky. Široce rozkročená, pětiproudá výpověď sleduje muže tří generací. Syn spěje přes iniciační momenty k životní frustraci, jako by neměl na vybranou. Otcův život od základu proměnila mrtvice. Děda, jehož linie je ve sbírce nejpřesvědčivější, patřil k těm, co smysl života nalézají v činorodosti. Ani ta však člověku nezaručí, že jednou neskončí „v té studené a černé zemi / do níž ses v průběhu života / stihl zasít takřka celý“. Čtvrtou, scelující rovinou výpovědi autor s nejmenším odstupem prohlubuje tři nastíněná dějová pásma. Poněkud nesourodá linie pátá sestává z krátkých, obvykle tříveršových básní malovaných silně lyrickým štětcem. Tragické rámování sbírky, nesené místy až televizně efektní dramatizací, dává nakonec více vyniknout autorově umné literární stylizaci než jeho nezaměnitelné zkušenosti.