Proč nemůže být světová literatura bez queer hlasů úplná? Se španělskou spisovatelkou Alanou S. Portero, jejíž román Zlozvyk vyšel loni v češtině, jsme mluvili o daru vyprávění, nálepce autofikce i o přetrvávajících patriarchálních vzorcích v literatuře.
Literatura psaná ženami se v současnosti těší velké pozornosti, přesto ale ve Španělsku stále dominuje tradiční kánon. Myslíte, že to souvisí s dědictvím občanské války a frankismu? A považujete své psaní za rozšiřování „národní paměti“?
Myslím, že to tak skutečně je. I když se situace mění, jde o nedávný posun a zatím se příliš neodráží v přístupu ke studiu moderní španělské literatury, která je přitom plná významných autorek. Považuji se za dědičku mnoha z nich – Any Maríi Matute, Carmen Martín Gaite a dalších. Pořád vůči nim máme velký dluh. Dnes ženy publikují víc a mají větší dosah, ale pořád to není srovnatelné s literaturou psanou muži. Kánon je dosud převážně mužský – a já bych si přála patřit ke generaci žen, které jej narušují a rozšiřují.
V Česku jsou LGBTQ+ témata stále vnímána jako okrajová. Je to ve Španělsku jinak? Existuje tam silnější tradice queer psaní?
Ve Španělsku byly už před lety schváleny velmi pokrokové zákony. …
