Ilustrace Sofia Kolopeniuk
Demokracie jako vláda většiny sama o sobě žádná paráda není. Člověku se honí v hlavě ledacos, a ne vždy se to dá pokládat za moudré. Matematické sčítání mnohdy obskurních názorů do většiny, jež se pak označí za vůli lidu, mechanicky takový princip naplňuje. Že si lid zredukujeme na poslance zákonodárného sboru, na principu nic nemění: koneckonců i poslanci jsou jen lidé se všemi vrtochy a náladami, které k lidství patří.
Liberalismus jako idea maximalizace svobody jednotlivce není sama o sobě o nic lákavější. Meritokratická oslava individuálních zásluh snadno sklouzne do elitářství, jež vede k rozevírání majetkových nůžek mezi bohatými a chudými a mívá také dimenzi kulturní. „Liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, který umějí cyničtí politici velmi dobře využít,“ glosoval před časem toto riziko americký novinář James Traub.
Liberální demokracie se zrodila jako pragmatické spojení. Garance individuálních práv se stala funkční brzdou proti nevypočitatelným vrtochům momentálních většin a princip demokratického rozhodování zase dokázal nasazovat ohlávku přílišné touze elit po dominanci. Sepětí liberalismu a demokracie ale vůbec není automatické; mohou dost dobře existovat i jeden bez druhého, v čemž nás utvrzují politické dějiny.
Evropa se v 19. století postupně liberalizovala. Demokratizace ovšem za liberalizací notně pokulhávala. Zatímco se rušily cechy a prosazovala svoboda podnikání, v globálním obchodu postupně odpadávaly obchodní restrikce. Ekonomický liberalismus se dral vpřed s nemalými úspěchy. I konstituční liberalismus kvetl s tím, jak se stále více absolutistických režimů měnilo v ústavní státy. Nejváhavěji postupoval kulturní liberalismus. Ve světě otřeseném zmatky Francouzské revoluce byl po její porážce srozumitelný konzervativní zvrat, ztělesněný nejprve měšťanským biedermeierem a pak pruderií viktoriánské morálky, s čímž tehdejší liberálové rekrutující se povýtce z vyšších vrstev neměli problém.
Když se volební právo začalo rozšiřovat, liberální strany se ocitaly v krizi. Byly elitářské a prospívaly v prostředí silně omezeného volebního práva. Pro nastupující střední a nižší vrstvy nebyl jejich program přitažlivý. Příznačně je, že tehdy byli liberálové bojovníky za všeobecné volební právo jen zřídka. Naopak jejich konzervativní nepřátelé jako Benjamin Disraeli, Otto von Bismarck či Eduard Taaffe si právem od rozšíření počtu voličů slibovali, že nové hlasy drobných živnostníků, sedláků a dělníků, které všechny ohrožuje volný trh a velkovýroba, budou antiliberální. Což se i stalo, i když na tom vždy nevydělali právě konzervativci.
Část liberálů na konci 19. století pochopila, že je potřeba začít znovu a jinak, tedy učinit liberální ideologii přitažlivou i pro nové voliče: jinými slovy, smířit liberalismus s masovou demokracií. Z této úvahy se zrodil sociální liberalismus, který nakonec o několik desetiletí později slavil svůj triumf v postavě Franklina Delano Roosevelta, jenž to dotáhl v roce 1933 na amerického prezidenta. Podíváme-li se domů, naši představitelé meziválečného liberalismu, jako Ferdinand Peroutka či Karel Čapek, mluvili podobným jazykem. Ne, nebyli to rooseveltovci, ale jejich názory k němu měly blíž než k domácím liberálním klasikům 19. století, jako byl František Palacký či jeho zeť František Ladislav Rieger.
I v ekonomii byla tato proměna patrná: liberální dogma neviditelné ruky trhu po zkušenosti velké hospodářské krize a následné války vystřídaly různé varianty keynesiánské makroekonomie. Východní část Evropy sice na čas z této hry v éře studené války vypadla, ale na Západě stýkání a vzájemné potýkání liberalismu a demokracie pokračovalo kontinuálně.
Sociální liberalismus narazil na své limity v sedmdesátých letech. Vleklá stagflační krize otevřela dveře nové transformaci. Neoliberální idea deregulace načas udržela sepětí liberalismu a demokracie. Efekt přelévání v podmínkách inflace a stagnace zněl docela slibně: když se povede dobře majitelům výrobních prostředků, jejich blahobyt prokape nakonec i k těm nejchudším. Tím nová (neoliberální) pravice dokázala získat dostatečné množství voličů i z řad méně majetných a podařilo se jí nastavit novou hegemonii, v níž se i tradiční levicové strany začaly nevyhnutelně posunovat stále více do politického středu.
Empiricky se toto očekávání s odstupem půlstoletí nepotvrdilo – blahobyt neprokapal. Bohatí ještě více zbohatli a rostoucí množství příslušníků středních a nižších vrstev začalo pociťovat frustraci a obavy z budoucnosti. Neoliberální demokracie pozdního 20. století, zdá se, narazila v naší bezprostřední současnosti na své limity: konsenzus, na němž byla založena, se rozpadl. Oživováním principů ekonomické teorie 19. století jako by se totiž zopakovaly dějiny: příliš liberalismu podkopalo stabilitu a společenský konsenzus. Tehdy se v odpovědi zrodila bouře rozličných socialistických a fašistických hnutí, s nimiž liberalismus fúzující s masovou demokracií sváděl – nakonec vítězný – boj po většinu 20. století.
V 21. století vidíme také pestrou – nikoli však totožnou – škálu vyzyvatelů. Klasik výzkumu současného populismu Cas Mudde použil v tomto směru výstižnou zkratku: západní populismus se stal neliberálně demokratickou odpovědí na nedemokratický liberalismus. Je-li tato diagnóza správná, pak Donald Trump není příčinou soudobých problémů, nýbrž jejich důsledkem.
Liberální demokracie dokázala být v minulosti úspěšnou alternativou k diktátu trhu, jak jej ordinoval klasický ekonomický liberalismus, i ke svodům totalitarismu a autoritářství ospravedlňovaných pravou vůlí lidu. Dokázala funkčně spojit princip třídy (nerovnosti generované trhem) s principem rovnosti (občanstvím). Demokratických procedur jsme se zatím ještě nevzdali. A liberalismus dosud vždy, když narazil na své limity, byl nakonec schopen se transformovat natolik, aby přežil vlastní, mnohokráte ohlašovanou smrt. Dokáže to i v 21. století, aby liberální demokracie nezůstala jen pojmem v učebnicích dějepisu?
Autor je historik.