Luhačovice jsou proslulé svými lázněmi a minerálními prameny. Vedení města lázeňským službám podřizuje, co může, vydělávat se přece musí. Místní však scházejí na úbytě. Luhačovický zámek ve starousedlické části obce restituovali Serényiové a uzavřeli ho veřejnosti stejně jako zámecký park. A co nestihla zničit šlechta, dokonal lid se svými automobily. Ale lkát nad tím, že v celé obytné čtvrti chybějí přechody pro chodce, by ve světě, který ovládají motoristé, byl pláč na nesprávném hrobě.
To lázně jsou, panečku, jiný svět: lázeňští hosté ukusují oplatky, městští strážníci vesele rozdávají lístky za špatné parkování a všichni se tváří, že jsou ohromně důležití. Moje Luhačovice jsou poněkud jiné než ty, které J. A. Pitínský okouzleně vylíčil v povídkovém souboru Domácí potřeby. I slavný divadelní režisér nicméně v rozhovoru s Janem Němcem (Host č. 2/2025) říká: „Přes všechnu dobrou snahu je to tu takové trochu deklasované, nejisté místo, odkud mladí spíše utíkají. Není tu už taková vroucnost, někde uvnitř je to tu čímsi zkažené.“
Snad aby městečko sevřené v údolí na pomezí Valašska a Slovácka dostálo své poloze „mezi“, spojuje v sobě počátek českého kapitalistického realismu s jeho pozdní fází. V malebných kulisách se v postmoderním duchu odehrávají scény vyloženě devadesátkové. Slivovice se už pálí málo, ale pálit se dají i jiné věci. Začátkem dubna dva maskovaní muži během polední pauzy vybílili zlatnictví v centru města, autem frnkli do lesa, zapálili ho (auto, ne les) a zem se po nich slehla. Tož takhle si tam žijou. Není divu, že luhačovický turistický portál vyzývá: „Naplánujte si vaši příští dovolenou. Objevte krásu Luhačovic.“