Volný seriál o organizování pracujících v kultuře, kterému se věnujeme v každém druhém čísle, pokračuje pohledem na Slovensko. Zatímco většina článků se zabývá destruktivními aktivitami tamního ministerstva kultury, následující text sleduje strategie Kulturních odborů v boji za zlepšení pracovních podmínek.
Protest před Slovenskou národní galerií. Foto Anna Remešová
„Kultura nemá žádnou systémovou moc,“ odpovídá mi Ivana Rumanová na otázku týkající se možnosti zlepšení neudržitelných pracovních podmínek v kultuře na Slovensku. Sedím v kavárně v centru Bratislavy se čtyřmi zástupci a zástupkyněmi Kulturních odborů: s již zmíněnou Ivanou Rumanovou, Eliškou Mazalanovou, Barborou Nemčekovou a Tomášem Hudákem. Odborovou organizaci založili před rokem, na konci dubna 2024, a od té doby se nezastavili. Nejenže čelí soustavnému rozkladu slovenských kulturních institucí, ale také bojují s prekérní situací pracujících v éře neoliberalismu.
Ke slovenské kulturní scéně se v posledním roce a půl upíná pozornost především kvůli postupu ministryně kultury Martiny Šimkovičové, jejíž tým zavádí destrukční zákony (například o rozhlasovém a televizním vysílání), rozkládá instituce klíčové pro podporu živé kultury na Slovensku (Fond na podporu umění), mění vedení i koncepce reprezentativních muzeí, ústavů a galerií a v neposlední řadě cílí přímo na pracující v kultuře. V rámci finanční konsolidace dostalo výpověď už 470 zaměstnanců a zaměstnankyň v kultuře a dá se očekávat, že další budou následovat.
Tato situace už ovšem byla v různých rozhovorech i článcích v českých médiích popsána, a proto jsem se rozhodla zaměřit na to, co zůstává pod povrchem této krize a co se jen tak nevyřeší ani výměnou ministryně. Položila jsem si otázku, kdo je partnerem profesních a odborových organizací v kultuře při vyjednávání lepších pracovních podmínek, pokud to není ministerstvo kultury. Ostatně ani v Česku to s ministerstvem kultury moc slavné není. Co tedy můžeme v kultuře dělat a o co se pokoušejí na Slovensku?
Umění nebude zticha
Když Barbora Nemčeková popisuje svou motivaci založit Kulturní odbory, vykresluje situaci, která se příliš neliší od té české. Velkým problémem je kumulace rolí, jež vede k častému vyčerpání a vyhoření pracujících v kultuře, neustálá nejistota plynoucí z grantového a projektového provozu, ale také (v některých institucích) dosud přetrvávající praxe nulových honorářů za odvedenou práci, účast v diskusi či vystavení díla. Až 53 procent všech pracujících v kultuře a kreativním průmyslu na Slovensku funguje v režimu OSVČ (v Česku je to 40 procent), což kromě extrémní prekarizace vede také ke švarcsystému, nebo jak by se řeklo na Slovensku, k „falošnému samozamestnávaniu“ – ke stavu, kdy jedinec pracuje dlouhodobě pro jednu instituci, ale nemá zaměstnaneckou smlouvu, nýbrž trvale fakturuje za tutéž činnost pro tutéž instituci. To se samozřejmě dělo už před ministryní Šimkovičovou, nyní ale tyto okolnosti výrazně oslabují slovenskou kulturní scénu v boji o svou záchranu.
Kulturní odbory se svým záběrem částečně liší od aktivit Otvorené kultúry, uskupení, které se zformovalo na začátku roku 2024 ve snaze bránit slovenské kulturní instituce a reagovat na nové legislativní úpravy Ficovy vlády. Tento obranný zápas ovšem zároveň vede i k frustraci a vyčerpání, protože je třeba být stále ve střehu a v reakční pozici. Za poslední rok nicméně Otvorená kultúra udělala neuvěřitelný kus práce, sepsala řadu usnesení, výzev, upozornění a tiskových zpráv a zorganizovala několik protestů. Poslední z nich, „štafetový protest“ před Slovenskou národní galerií, trval několik dní. Při své návštěvě Bratislavy na začátku dubna jsem protestující před galerií ještě zastihla, a viděla jsem tak, že dvojice držící banner „Umenie nebude ticho!“ je nejen výrazným připomenutím současné situace, ale plní také důležitou roli ve vysvětlování stanoviska Otvorené kultúry. Během pár minut se u protestujících zastavila řada lidí, kteří jim buď chtěli vyjádřit svou podporu, anebo se jich chtěli doptat, na co upozorňují, čímž se myšlenka protestu postupně dostává do širší veřejnosti.
Propojený ekosystém
Neustálá reakční pozice je ale náročná a může být i krátkodechá. Proto se lidé z různých kulturních odvětví rozhodli založit sektorové odbory, které by promýšlely dlouhodobou strategii sociálních a materiálních podmínek práce v kultuře. Slovenské Kulturní odbory dnes mají přibližně 140 členů a členek. Téměř čtvrtina jich je z výtvarného umění, dále z filmu, hudby, divadla, ale také (s nejmenším zastoupením) z literatury. Hned na začátku si členstvo vytyčilo tři hlavní oblasti, kterým se chce věnovat. Je to férové odměňování, sociální zabezpečení a boj proti švarcsystému – velké a ambiciózní cíle, ovšem reálné, neboť necílí jen na ministerstvo kultury, ale spíše na kolektivní dohodu mezi pracujícími. To se týká především férového odměňování, kdy se lidé v jednom sektoru domluví na doporučených sazbách za svou práci a donutí instituce je dodržovat.
Kultura je propojený ekosystém a jednotlivé profese jsou na sobě závislé, proto úspěšné vyjednání v jenom odvětví může mít pozitivní dopad i na ta další. Kulturní odbory se tak kromě náboru členů a členek zaměřují i na propojování různých profesních asociací – a také s dalšími prekarizovanými pracujícími (i mimo kulturu), kteří se pohybují v tzv. šedé ekonomice. Organizace ovšem čelí několika problémům, jež bude muset tento rok vyřešit. Jedním z nich je neaktivní Slovenský odborový svaz veřejné správy a kultury, který spadá pod Konfederaci odborových svazů SR a který nezvládá pružně reagovat na rychlé legislativní změny připravované ministerstvem kultury. Dalším problémem je, že ani samotné členstvo Kulturních odborů nemá dost času a energie, aby se aktivně zapojovalo do pracovních skupin. Většina agendy tak zůstává na výboru, který je přetížený a často musí místo naplňování dlouhodobé strategie řešit urgentní požadavky, jako je například právní poradenství v případě výhazovů. Zásadním úkolem je proto vymyslet, z čeho by mohly být financovány placené pozice v odborech, aby nedocházelo k další prekarizaci již prekarizovaných pracujících.
Namíchat výbušný koktejl
Situace slovenských odborů v kultuře tedy rozhodně není ideální, i tak ale v mnohém mohou být tamní aktivity pro českou kulturní scénu inspirativní. A to především promýšlením různých strategií prosazování práv pracujících a hledáním toho, jaké možnosti mají jednotlivá odvětví při vyjednávání k dispozici a jakým způsobem se mohou navzájem solidárně podporovat. Pro některá odvětví jsou klíčové soukromé instituce (tak je tomu třeba u překladatelů a překladatelek, kteří mohou tlačit na vydavatelské domy, aby zvedly sazby za překlad zahraniční literatury), pro jiná jsou zásadní veřejnoprávní instituce jako televize nebo rozhlas (střihačská a kameramanská profese, jež mají reálný stávkový potenciál), jindy zase bude důležitý kraj nebo město (například u kulturních institucí podstatných pro místní turistický ruch). Je třeba jen správně lokalizovat, jakou má to které odvětví v rukou páku, a na ni pak tlačit.
Možná že kultura opravdu nemá žádnou systémovou moc, jak podotkla Ivana Rumanová, a stávkovat se pak zdá marné. Když se ale různé strategie dobře namíchají, může snad i v kultuře vzniknout výbušný koktejl.