Jdu s dětmi do školy, nahoře hvězdné nebe, které není vidět přes jarní opar a prach. Cítím se pod tím vším bezbranný a nahý. Cítím se být bos na rozpukané zemi, když jarní déšť nepřichází. Kořeny jsou suché větve zaražené do štěrku.
Je třeba lít beton do krajiny, je to pokrok a ten musí jít pořád dál a dál. Přece se nevrátíme zpátky na stromy. To si radši podřežeme i ten strom. Vždyť taky co s ním? Stíní a žije, mrcha. Drobné oblázky kačírku jsou lepší. Na těch se nic nechytí. Nejsou živé – a proto přežijí všechno.
Už jsem tu jednou psal o tom, jak se člověčí ponětí o moci nerostů zhmotňuje do obrazu magnetu, a padla přitom zmínka i o magnetové hoře ve staročeské epické básni Vévoda Arnošt (viz A2 č. 5/2020). Teď je čas vrátit se k tomu příběhu podrobněji, už proto, že se staročeskými přepracováními rytířských románů bývá zábava. Jejich pisatelé zručně převádějí subtilnosti dvorského diskurzu na společného jmenovatele, někdy necitlivě glajchšaltují či osekávají to, …
