Povídka Báry Bažantové je prostým záznamem jednoho pohřbu a následné smuteční hostiny. Absence kontextu nicméně neoslabuje působivost zachycení momentů, které v průběhu života nejspíš zažije každý z nás – včetně smutku, dojetí, trapnosti i následného uvolnění.
Venku je mrazivo. Tráva je potažená jinovatkou a teplý vzduch, který v pravidelných intervalech vydechují lidé čekající na zastávce tramvaje, se okamžitě sráží do oblaku páry. Sedím ve druhém vagonu, trochu nepřítomná, za sklem se mihotají paprsky slunce. Zdá se mi, že už nejsme tak docela ve městě, kromě mě tu sedí už jen tři nebo čtyři další lidé. Nastavuji tvář slunci za oknem a prohlížím si okolí kolejí; benzínka, golfové hřiště, hotel, co působí jako ubytovna. Už jsem tady jednou byla. Jela jsem sem, na to stejné místo, za stejným účelem, mohlo to být tak před patnácti lety. Můj kolega se oběsil v psychiatrické léčebně na tkaničce od bot. Neznali jsme se dobře, byl o něco málo starší, ale pohyboval se v podobných kruzích. Jednou večer jsme se opili, bylo to tak dva týdny před jeho smrtí, a líbali jsme se spolu na baru. Nikam dál to nepokračovalo, nestalo se skoro nic a mimo tohle opilé setkání jsem ho znala jen letmo, nevím, proč jsem sem tehdy jela, nejspíš proto, že z našeho …
