Jen pár kroků, či přesněji řečeno strmých schodů nás od táborské městské brány přenese do zeleného údolí s atmosférou vnitřního pohraničí. Do ní skvěle zapadá rozlehlá budova starého mlýna, stále ještě nesoucí stopy znárodnění a mnohaletého pobytu sociálně slabých rodin. Rozumně uvažující jedinec by se nejprve zalekl velikosti objektu a po ohledání technického stavu by správně usoudil, že novostavba na zelené louce mu ušetří spoustu peněz a starostí. Tyto zjevné nevýhody objekt uchránily od přestavby na hotel nebo noční klub a naopak zaujaly dva umělecké nomády Chrise a Hilary, kteří po jeho spatření usoudili, že je načase se usadit a začít realizovat své sny o otevřeném, komunitním uměleckém centru.
Hudbou propojit svět
Oba tito hudebníci byli v rodných Spojených státech již od počátku osmdesátých let významnými hybateli progresivní alternativní scény, od roku 1988 fungují společně coby duo Sabot. Ve všech svých aktivitách se drží principů Do It Yourself kultury. S energickým spojením basy a bicích se Chrisovi a Hilary podařilo procestovat takřka celý svět, včetně exotických turné Pákistánem, Čínou a postsovětskými republikami. Všude kladli důraz na spolupráci s místními umělci. Občanské sdružení Cesta se tak stalo dalším logickým pokračováním jejich aktivit. Stejně logické je umístnění do České republiky – tak jako mnoho jiných Američanů i Chrise a Hilary zlákala kombinace místní kultury, příjemné láce a atmosféry neusazené společnosti krátce po politickém převratu.
Kultura zdola
Srdcem každého domu a zrcadlem každé kultury je kuchyně. Chris je výborný kuchař, jeho kulinářské workshopy jsou velmi oblíbené a vtahují návštěvníky do dalšího, duchovnějšího programu. Cesta je všestranný organismus. Společně se zde žije, jí, tvoří i vytvořené konzumuje. A to nejen umění. Dobrovolnice Petra, jež mě provází, vysvětluje: „Snažíme se být maximálně soběstační a využívat místních zdrojů nejen k tvorbě, ale i k životu. Dům je vytápěn dřevem, okolo je vzorně vedená zahrada a právě jsme dokončili výrobu letošních zavařenin.” Petra bydlí v Táboře, na chodu Cesty se všestranně podílí už deset let, překládá – třebaže Hilary mluví česky už skoro bezvadně – a většinou jedná i s úřady. Obyvatelé domu se mění, lidé přicházejí z celého světa, časem se však vytvořilo asi patnáctičlenné tvrdé jádro, které drží Cestu stále na cestě. Někdo zde bydlí stále, někdo jen v létě, jiní sem zblízka i zdaleka dojíždějí a docházejí. Všichni Cestě věnují volný čas, mnozí i výdělky z komerční sféry. Vizuální umělkyně Naomi k tomu poznamenává: „Jsme nezávislí. Přijdou-li nějaké peníze zvenčí, získáme-li grant, je to příjemné. Hlavní ale je, že nás nemůže nic ohrozit. Nepotřebujeme zdroje na nájem, na provoz, nemusíme se podbízet společenské objednávce. Takový přístup má samozřejmě svá omezení. Těžko nějakému umělci poskytneme na jeho instalaci deset monitorů a tři projektory. Musí vystačit s tím, co zde při dlouhodobém pobytu najde nebo s pomocí druhých vytvoří. Ale to je přesně to, co sem třeba Američany láká. Cesta funguje jako otevřený prostor. Lidé jsou rádi, že se mohou svobodně zapojit do něčeho, co má smysl.” – „Nemusí být ani nadšenci pro současné umění,” doplňuje ji Petra, „občas přijedou punkáči, týden tu pobudou a pomohou nám s rekonstrukcí.” Tímto způsobem vznikly nové obytné prostory, sprchy pro hosty a nejnovější hit Cesty – sauna.
Žít uměním a umět žít
V přízemí a v suterénu objektu se kromě velké kuchyně a jídelny nachází čítárna, kanceláře a technické zázemí, zkušebny a nahrávací studio, hojně využívané místními kapelami – například C, Kačkala –, a letní divadlo, kde v době mé návštěvy běžela přehlídka nových nezávislých krátkých filmů. V dalších částech objektu se kromě soukromých a návštěvních ubytovacích prostor nalézá hlavní přednost Cesty – množství rozmanitých prostorů, které jsou umělcům k dispozici pro jejich instalace a performance. Umění prostupuje celým domem, od pomalované fasády po všudypřítomné artefakty. V létě zde pobývají mezinárodní interdisciplinární skupiny umělců, které společně tvoří na zadané téma. Letos to byly záležitosti ducha, napřesrok je na programu strach a jeho logika. Snahou je nastolovat témata kontroverzní, společensky aktuální. Celý podzim je ve znamení dlouhodobých pobytů všech tvůrčích lidí, kteří mají jediný úkol – veřejně prezentovat výsledky své činnosti. Tvůrcům je poskytnuta zdarma strava, přístřeší, prostor a kontakty na sponzory. Všichni ostatní příznivci si mohou pobyt a stravu levně zaplatit. Za dobu fungování projektu jde počet zúčastněných umělců do stovek. Úměrně tomu se rozšiřuje síť vzájemných kontaktů, interkulturní a interdisciplinární spolupráce. Cesta takto stále znovu definuje hranice současného umění, neuzavírá se do akademických, ověřených a uznaných forem, hranice umění a života se volně prolínají a vzájemně ovlivňují. Vše se odehrává hravě a nedirektivně, hranice mezi tvůrcem a konzumentem je prostupná. Cesta rozbíjí ghetto umělců, jejich kritiků a obchodníků; věrná svému jménu, ukazuje cestu k překonání problémů současného umění – samoúčelnost, zahleděnost do sebe sama, nesrozumitelnost a z toho vyplývající nezájem veřejnosti. Japonský tanečník Ryuzo Fukuhara, bydlící v Cestě více než dva roky, to komentuje: „Cesta je pro mě domovem, lidi okolo ní vnímám jako svou rodinu.” Na tomto názoru se shodují všichni přítomní. Je zde cítit synergie, působící mezi lidmi různých kultur, názorů a zaměření, které spojuje tvůrčí přístup ke světu a životu, kteří si vzájemně poskytují podněty a podporu. Ryuzo dodává: „Jsem dospělý, sleduji určitou životní cestu a ta mne přivedla sem. Do Cesty, kde všichni hledáme nové formy vyjádření.“
Svět okolo Cesty
Důležitým aspektem a zároveň hlavní potíží mnoha sympatických projektů rozvoje kulturních a společenských alternativ a porozumění jsou vztahy s okolním „normálním“ světem. Ze známých historických příčin má české prostředí značný deficit v toleranci k čemukoli jinému, novému, neznámému. Dvojnásob to platí v oblastech mimo velká městská centra. Není tedy od věci pokusit se úspěšnost Cesty posoudit i v tomto směru, zvlášť když si sami její zakladatelé vytkli za cíl působit v úzké symbióze s místem svého pobytu, ovlivňovat je a zároveň se mu nepodbízet. Snad mohu s klidným svědomím napsat, že s tak jednoznačně kladným přijetím podobného alternativního prostoru jsem se často nesetkal. Důkazem je už fakt, že cesta k Cestě je bez pomoci místních jen těžko k nalezení, přičemž reakce byly všeobecně obeznámené a přátelské. Překvapivě idylické je i soužití se stařečky žijícími v bezprostředním sousedství Cesty, jak ostatně ukazuje dokument Hilary and Chris on the Road od Filipa Remundy z roku 1999. Tábor je kulturní město, a tak o spřízněné duše není nouze. Přímo na hlavním náměstí se nachází spřátelený café bar Sedmička, ve městě působí a s Cestou spolupracuje také hudební klub Orion, je na ni napojeno i místní hudební vydavatelství Freedimension records a partnerství kvete s místním komunitním centrem pro děti a mládež Cheiron T. Reakce místní mládeže se dají shrnout slovy barmanky v Sedmičce: „Hilary s Chrisem jsou skvělí, ještě že je tady máme!“ Programy Cesty jsou místními hojně navštěvovány, o to více překvapuje postoj radnice. Podle vyjádření Petry a Naomi z Cesty se podpora města Tábora pohybuje v řádu tisícikorun ročně. Přístup radních vystihuje i městský web a informační centrum, kde soudobou kulturu zastupuje například diskotéka Apollo či soukromé muzeum malíře Kristiána Kodeta, o existenci Cesty nikde ani zmínky. Podivný stav tím spíše, uvědomíme-li si revoluční a společensko-kritické tradice Tábora. Těmi se město dodnes rádo chlubí a ve vzpomínkách na zašlou slávu 15. století každoročně utápí miliony. Snad by leccos mohl změnit k lepšímu loňský průlomový úspěch Cesty, kdy se jejímu obyvateli Ryuzo Fukuharovi podařilo zorganizovat týden japonské kultury. Akce, kterou zaštítila česko-japonská společnost a japonské velvyslanectví, představila na mnoha místech Tábora současnou i tradiční japonskou kulturu a umění. Třeba místní politiky zaujme možnost vyfotografovat se s japonským velvyslancem a začnou se světu chlubit nejen kostýmními spektákly pro turisty a reprezentačními slavnostmi piva a minerálních vod, ale i současným, multikulturním uměním.
Autor je publicista.