Italská sociální centra a bílé overaly

Na první pohled jsou italská sociální centra (Centri Sociali) k nerozeznání od klasických squatů, které můžeme nalézt po celé Evropě. I ti lidé uvnitř jsou na první pohled podobní alternativcům všude jinde. Návštěvníka z bývalého východního bloku však občas překvapí, že proslovy, které zde uslyší, se podobají spíše dikci upjatých stranických školení. Rudá vlajka, která se vlní nad budovou (případ římského Villaggio globale) , dojem z důvěrně známých frází jen podtrhne. Odkud se tyto rysy ortodoxního myšlení v enklávách „svobodného“ životního stylu v části sociálních center berou?

Jak ve své nové knize Multituda ukazují veterán italské nonkonformní levice Toni Negri a jeho spoluautor Michael Hardt, „jejich původ je třeba hledat už v sedmdesátých letech, kdy skupiny mladých lidí v Itálii začaly přebírat (z velké části legálně) opuštěné budovy a vytvářet v nich sociální centra s kolektivně provozovanými kavárnami, čítárnami, rozhlasovými stanicemi a koncertními sály“.

V těchto sociálních centrech vznikl později, v devadesátých letech, fenomén „bílých overalů“ (tute bianche), který známe například z antiglobalizačních protestů v době zasedání Světové banky a Měnového fondu v Praze. Mladí radikálové oblečení do bílých kombinéz se prohlašovali za nový proleta­riát. Místo tradiční dělnické uniformy – modrých montérek – však oblékli uniformy nové. Změna oblečení měla svou symboliku. Na rozdíl od svých předchůdců (původního dělnického hnutí) prohlašovali, že jejich sociální situace je určována neexistencí pevných pracovních smluv. Označovali se za „neviditelné dělníky“ bez sociálního zajištění a základu pro sebeidentifikaci a sebeorganizaci.

Netrvalo dlouho, a z bílých overalů se stali mistři v organizování pouličních ravepárty ve velkých městech. Spojili tak slavnosti tance a elektronické muziky se svým politickým protestem. Jejich proměna v bílé bojovníky, kteří co do výbavy připomínají jakési chudší příbuzné policistů ze zásahových jednotek, souvisela s rostoucí represí ze strany státu, s níž se setkávaly jejich demonstrace. K bílým overalům přibyly plexisklové štíty a kopí připomínající rytířské dřevce, tedy vybavení, které jim pomáhalo zvýšit odolnost svých šiků v pouličních střetech.

Bylo by příliš zjednodušující považovat veškeré aktivity, jež vycházejí ze sociálních center, za aktivity organizované komunisty. Velkou část jejich činnosti lze možná spíše označit za anarchistickou či takovou, na niž žádná nálepka příliš nesedne. Mnoho aktivit je také na jakýchkoliv vnějších zdrojích včetně dotací nezávislé. Centra opravdu slouží především pro kulturní vyžití mladých bez rozdílu ideologie a jejich programy jsou plné uměleckých workshopů a hudebních produkcí všeho druhu. Pohled do jejich kulturního programu ihned prozradí, že cílí na alternativní mládež bez rozdílu, a tak jeden den pořádají technopárty, druhý hiphopový koncert a příště třeba loutkové divadlo pro nejmenší. Bílé overaly navíc vždy zdůrazňovaly svou nezávislost na jakémkoliv politickém hnutí či straně.

Není ale velkým tajemstvím, že na chod některých sociálních center přispívají italští komunisté. Zřejmě předpokládají, že avantgardní mládež nezapomene, kdo jim v rodném městě pomohl s hledáním prostorů pro jejich aktivity, a až dospěje, tak pochopí, komu dát svůj volební hlas. „My se však koupit nedáme, tak proč bychom nepoužili rudé peníze na kulturní vyžití italské alternativní mládeže?“ řekl mi před lety jeden z obyvatelů turínského sociálního centra, jenž chvíli předtím přesvědčoval mého krajana o humanismu V. I. Lenina.

Zatímco mnohá italská sociální centra stále plní úlohu domů otevřených svobodnému myšlení a autonomním aktivitám, v jiných
– i když stejně posprejovaných – jako by svobodné jednání a myšlení už nahradila pevná víra.