Proč a jak se digitalizují knihy

Digitalizace historických knižních fondů se v současných diskusích stává automaticky synonymem vyšší kvality. V čem spočívá nová kvalita spojená s digitalizací a jaká je druhá tvář nových technologií, její možná rizika?

Snímání, uchování, transport a reprodukce informací jsou přítomny i v tradičním, nedigi­tálním nakládání s informacemi. Například v klasické fotografii. Stisknutí spouště spustí proces převodu světla na změny fotocitlivého materiálu, po vyvolání máme obraz viditelně uložený (zakódovaný) na filmu, který můžeme transportovat, kopírovat nebo uchovat. Lze z něj vytvořit fotografie nebo jej promítat a umožnit tak vnímání toho, co viděla kamera. Proces snímání je analogový, nikoli digitální. Přitom platí, že za stejných podmínek zaznamenaný informační obsah na dobře udělaném filmu je obvykle vyšší kvality než při digitálním snímání na CCD čip. V čem je tedy kvalitativní přínos digitalizace?

Počátek snímání je vždy analogový, pro digitalizaci pak je charakteristický převod informací (v počátečním stadiu analogových) do číselného tvaru, který přináší podstatně lepší možnosti zpracování, uchování, přenosu získaných informací. Každé uchování a přenos analogových informací jsou ztrátové a přinášejí obvykle zřetelné snížení kvality. To známe z obehraných gramodesek nebo z televize při horším signálu. U digitálního záznamu k takovým nežádoucím jevům nedochází. Mají však jiné nevýhody.

 

Úskalí archivace

Pro digitalizaci historických dokumentů je podstatný jeden rys spojený s využíváním digitální techniky – lze snadno zajistit neměnnost digitálních dat. Naproti tomu analogové zvukové záznamy, filmy a fotografie při nejlepší vůli a kvalitě zpracování stárnou a nezadržitelně ztrácejí svůj informační obsah. Archivy informací uchovávaných na mikrofilmy vydrží stovky a snad i tisíc let, ale jejich čas je každopádně konečný. Každé použití, každý den existence analogového záznamu znamená jistou degradaci média a nerozlučně i zaznamenané informace. Ve srovnání s tím digitální informace nejsou tak pevně spojeny s médii, na nichž jsou uchovávány. Zaznamenaná data jsou od média bezeztrátově oddělitelná a při jejich včasném přepisu na jiné médium (tzv. migraci) nedojde k žádné změně či ztrátě informace. Nevadí tedy, že životnost médií pro digitální záznam je řádově kratší než životnost pergamenu nebo mikrofilmu. Digitální data jsou ale závislejší na existenci techniky zajišťující jejich uchování, interpretaci, ale také na zajištění migrace. Zatímco krátký výpadek technologické úrovně naší civilizace by nemusel nutně znamenat ztrátu klasických dokumentů, digitální data mohou zmizet velmi snadno a beze zbytku. Z každodenní praxe víme, že stačí jen trochu pod­cenit pravidelné zálohování dat nebo nedostatečně ochránit počítač před napadením virem. Hrozí i jiná nebezpečí spojená s rychlými proměnami technologie. Stačí si jen vzpomenout na archivaci dat na velkých, pak malých disketách, magnetických páscích, pak na CD a na DVD. Životnost všech těchto nosičů (fyzická i morální) je ve srovnání například s filmem podstatně kratší. Migrace dat je tedy nezbytná kvůli fyzickému stárnutí médií, na nichž jsou data uložena, i kvůli rychlým změnám techniky zajišťující uložení, uchování a interpretaci dat. Existují však ještě další nebezpečí, která ohrožují digitálně uchovávaná data. Pro interpretaci digitálních dat jsou nezbytné softwarové nástroje. Tyto nástroje a systémy se vyvíjejí velmi rychle, takže při nedodržení určitých principů se může stát, že data nebudou v nových systémech interpretovatelná.

 

Historické perly

Specifickou oblastí, která je v České republice na velmi vysoké úrovni, je digitalizace historických dokumentů. K rozvoji v této oblasti došlo hlavně díky projektu ministerstva kultury nazvanému Národní program digitálního zpřístupnění vzácných dokumentů Memoriae Mundi Series Bohemica VISK 6. Digitalizace vzácných písemných památek v rámci VISK 6 má pokračovat i v příštím roce a umožňuje institucím, které si o státní podporu požádají na počátku ledna, za přijatelných podmínek digitalizovat na velmi vysoké technické úrovni. Možnosti zapojit se do tohoto programu už využily desítky knihoven, muzeí a archivů.

Na webových stránkách Memoria Projectu jsou zpřístupněny vybrané perly mezi digitalizovanými historickými rukopisy, mimo jiné i nedávno získaný fragment Dalimilovy kroniky. Lze odtud také navštívit Manuscriptorium – digitální knihovnu spojující katalog s dosud digitalizovaným fondem, včetně náhledů do rukopisů. Maximální kvalita určená pro internet je zpřístupněna v knihovnách, muzeích a dalších institucích. Manuscriptorium je klíčem i bránou do reálné digitální knihovny, obsahující nyní více než 1700 významných rukopisů, starých tisků a map.

K čemu takový fond může sloužit? Digitální dokument není náhradou originálu, je novým dokumentem. V mnohých vlastnostech je chudší než originál, v mnohých vlastnostech je zcela nový. Činnost digitalizačního pracoviště lze přirovnat k činnosti písařů opisujících originály ve středověku.

Nakládání s originálem a opisem bylo v podstatě zcela stejné, tak jako byly podobné fyzické vlastnosti opisu. Při současné digitálním „opisování“ je digitální „opis“ určen k úplně jinému způsobu využívání než originál – obvykle k prezentaci na obrazovce počítače. Program digitalizace rukopisů a starých tisků VISK 6 má blízko činnosti opisovačů v tom, že si klade za cíl v určité formě zpřístupnit originály. Navíc digitalizace napomáhá zachování originálů tím, že se omezuje jejich používání.

Vznikající nové dokumenty chtějí umožnit uživateli „fyziologické vjemy nahrazující vnímání originálu“. Jinak řečeno, zaznamenává se nikoli originál, ale pohled na originál. Nelze přehlédnout statičnost vnímání digitalizovaného obrazu. Digitalizací zachováváme jeden konkrétní pohled na originál při konkrétním nasvícení a konkrétním rozevření knihy. U digitálního obrazu není možné se podívat na originál trochu jinak.

Protože snímání obvykle nelze snadno opakovat, vzrůstá tlak na využívání špičkové techniky, která by umožnila co největší kvalitu obrazu. Rozpoznatelné musí být všechny detaily, které tvůrce originálu úmyslně zaznamenal a vytvořil. Tyto obrazy jsou pak zdrojem jak pro kvalitní tisky, tak i pro obrazy určené pro internet, které jsou optimalizovány tak, aby byly prakticky použitelné při současných možnostech zpřístupnění. Technika zaznamenávání používaná v současné době by přitom měla zajistit, že by do budoucna již nikdy neměla vzniknout potřeba originály znovu fotografovat.

 

Elektronická vazba a obal

Kniha má obal, kde je uveden název a autor, má vazbu, která drží listy pospolu ve správném pořadí. Významnou součástí knihy jsou stránky s obsahem, tiráží, nadpisy kapitol. Podobné vybavení potřebuje i digitální dokument, pokud se nemáme spokojit s hromadou anonymních obrazů. Tvorba „vazby“ digitálního dokumentu je proto stejně důležitá jako tvorba obrazů. Bez ní nemůže vzniknout řádný digitální dokument.

Elektronickou vazbu tvoří texty v dohodnuté standardizované formě, která nese podobné informace, jaké jsou uvedeny v katalogizačních záznamech (dříve na kartičkách) knihoven. Navíc musí být k dispozici informace o struktuře knihy, o vztazích obrazů – pořadí a navigační informace potřebné k orien­taci mezi obrazy a podrobnějšími popisy.

 

Manuscriptorium

Vznik digitální knihovny Manuscriptorium mimo jiné umožnila shoda mnoha institucí, že budou používat podobné postupy při tvorbě elektronické vazby. Používají se přede­vším výsledky evropského projektu MASTER. Zjednodušeně řečeno, k obrazům se vytvářejí textové soubory se strukturou XML, které popisují originální dokumenty a vazbu k obrazům. Tato metodika splňuje beze zbytku požadavek naprosté nezávislosti na konkrétním komerčním softwaru, a je tedy dokonale nadčasová – nemohou vzniknout okolnosti, které by zabránily jejímu využívání i v budoucnosti.

Podpora projektu digitalizace z Národní knihovny ČR vedla také ke shodě v metodice tvorby těchto popisů. V podrobnějším popisu je ale zachována značná volnost. Může vzniknout nezávislý a v zásadě i úplně odlišný popis od různých badatelů k témuž rukopisu. Společným jmenovatelem jsou jen faktické identifikační informace, informace o historii a původu dokumentu a informace o jeho fyzických vlastnostech.

Teprve s tímto popisem vzniká elektronický dokument, který je obecně použitelný. Díky využití XML, které se stává obvyklým softwarovým standardem, a veřejné deklaraci formy uložených dat jde o dokumenty skutečně nezávislé na dalším vývoji techniky a programů. Z takovéhoto dokumentu lze stejně snadno vytvořit dokumenty určené pro zveřejnění na internetu nebo třeba na CD-ROM discích.

Více knih (i těch digitalizovaných) potřebuje knihovnu, která je také jejich fyzickým úložištěm. Knihovna potřebuje depozitář, nástroje pro nalezení požadované knihy i systém, jak knihu evidovat, půjčit, zpřístupnit. Toto vše je řešeno také v Manuscriptoriu, jen regály jsou nahrazeny diskovým polem a bezpečnými úložišti dat a knihovnice vyhledávající a podávající knihu je zastoupena rešeršním a prezentačním nástrojem.

Podobnost s klasickou knihovnou je i v tom, že knihovnice může odejít do důchodu a knihy se nezmění, stejně jako lze na takto koncipovanou digitální knihovnu nasadit nové, modernější nástroje, jiné systémy, a přesto data stejně jako knihy zůstávají.

 

Jak do knihovny

Manuscriptorium je v provozu již dva roky. Volný vstup je dostupný na internetu na adrese manuscriptorium.com. V této knihovně nebudete nikdy sami. Počet současných návštěvníků se pohybuje v desítkách denně a přístupy nekončí ani v noci, protože významná část přístupů je z celého světa. Volně dostupné jsou v současnosti pouze náhledy obrazů. Pouze deset vybraných dokumentů si lze prohlédnout v celé kráse na související adrese memoria.cz. Celý fond lze prohlížet ve více než stovce knihoven muzeí a archivů, které mají zajištěn elektronický volný přístup do knihovny. K jeho získání se musejí příslušné instituce zaregistrovat na ministerstvu kultury nebo (pokud se jedná například o instituce zahraniční) poskytnout některé své dokumenty Manuscriptoriu. Mezinárodní spolupráce na Manuscriptoriu a v ní aplikované principy se již dočkaly svého ocenění. Přispěly významně k získání ceny UNESCO Jikji, která byla Národní knihovně udělena v letošním roce.

Autor působí ve firmě AiP Beroun, která se podílí na digitalizaci knih ve spolupráci s Národní knihovnou.