Bývalý emigrant vzpomíná, jak se v hlavním městě Rakouska žilo a psalo českému exilu.
O dějiny neněmeckých literatur ve Vídni a Rakousku vůbec ani o „konvertované“ rakouské literáty z jiných etnik jsem se nikdy speciálně nezajímal, zat o jsem skoro osm let ve Vídni žil. V době mého pobytu už měla dávno za sebou svá nejlepší intelektuální i vědecká léta (cca 1880–1937), jako „melting pot“ pro imigranty hospodářské i politické však v omezené míře působila stále. Pokud se tak ještě nestalo, bylo by zajímavé jednou podrobně zmapovat „vídeňskou větev“ české literatury, potažmo obraz Vídně v českém písemnictví (obě položky se kryjí jen zčásti). Poněkud se zapomíná, že právě ve Vídni vycházela vůbec první česká literární příloha novin (Prvotiny pěkných umění, 1813–17).
Nedávno jsem četl dnes už polozapomenutý román Karla Klostermanna Za štěstím, zobrazující poměry mezi českými imigranty v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, kteří si v bludišti prospěchu sídelního města hledají své místo na slunci. V postavě hrdiny téměř hlavního, Karla Svobody, je obtížné nepoznat chirurga Eduarda Alberta, nejen vysokého medicínského činovníka, ale i propagátora české poezie v německojazyčném prostředí (pražský Albertov a vídeňská Albertgasse jej podnes připomínají). Ač je Klostermannův román proti jiným jeho dílům umělecky slabší, poměry ve vídeňské administrativě i nemocnicích jsou líčeny na základě autorovy dlouholeté osobní zkušenosti neobyčejně plasticky a je zarážející, jak málo se mění mentalita města v průběhu skoro půl druhého století – i dialogy postav si čtenář-Rakušan snadno zrekonstruuje v místním dialektu, z něhož jsou přeloženy věrně až doslova. Není s podivem, že velkoměsto tehdy i nyní klade velký důraz na to, aby se přistěhovalci „zařadili a splynuli“ – němčina koneckonců byla a je úředním a komunikačním jazykem, a kdo toto z principu odmítá, měl zůstat doma. Žel bohu stejné zůstaly i tehdejší typy intrik, agresivního humoru a vytahování jedněch nad druhými, zakryté přemrštěnou zdvořilostí.
Krásnou jemnou satirou na vídeňské poměry jsou povídky Ivana Olbrachta z jeho vídeňských let, zachycující v něčem velkolepou a v něčem odpuzující luegerovskou éru. Básně i fejetony o svém tamějším pobytu zanechal ve dvou svazcích i Josef Svatopluk Machar, zpolitizovaný a schematický román Dědeček o vídeňské revoluci 1848 František Kubka (rok 1953). Dalo by se jistě pokračovat, byť po roce 1918 a zvláště 1948 kontakty s Vídní slábnou až téměř k nule a krom několika emigrantů se ve městě o české písemnictví už málokdo stará, ze všech nejméně pak stále ještě přežívající česká minorita z c. a k. časů, žijící dosud v klostermannovském lepším prošlém. Dobře si vzpomínám, jak jsme se občas bavívali kontakty s tímto svérázným společenstvím, které působilo na příchozího podobně jako na zoologa setkání s živými trilobity. Menšinoví činovníci všech typů působí celosvětově velmi podobně, ať se jedná o funkcionářstvo minoritních církví, etnik či nauk. Nám se jakožto „komunismem nakaženým“ starousedlíci vyhýbali jako moru. Podnětnější jedinci, kteří nemohou prodýchat všechny ty sokolské šibřinky a postoje snožmo, se postupně odstěhují do majoritní společnosti a zbude skličující klub agilních průměrných.
Navzdory přežívající tendenci k integraci přistěhovalců se však v posledních dekádách uplatňuje i tendence zdůrazňovat etnickou pestrost země: trochu podobně, jako v průvodech při různých výročích trůnu habsburského tančili krojovaní ochočení příslušníci všech etnik, která se kolem něj kupila. Těsně před svým návratem do Čech, v dobách, kdy už jsem začínal psát poezii i eseje německy a v noci se mi zdály německé sny, jsem byl požádán o příspěvek do sborníku Österreichische Lyrik und kein Wort deutsch (G. Nitsche ed., Haymon-Verlag, Innsbruck 1990), nákladně vypraveného díla, v němž jsou otištěny básně etnických autorů v původním jazyce (romanés, jidiš, chorvatsky, slovinsky, česky, maďarsky, ladino – zčásti i s faksimiliemi rukopisu) a německém překladu. Rakouská vlajka na obalu je znázorněna jako zakrvácený chirurgický plášť s nezasaženým bílým pruhem uprostřed. Že by vzpomínka na nebohého Eduarda Alberta? Že by nějaký další jinotaj? Nebo jen drastická kumštýřská manýra, která po vyčerpání decentnějších prostředků poutá pozornost, jak umí – podobně jako tehdy oblíbené „performance“ rozvěšující po galeriích vepřová střeva? Na každý pád děkuji své druhé vlasti za velkorysost, s níž mne ve svých zdech trpěla, ač nemusela, v letech, kdy v Praze bylo k zalknutí…
Autor je biolog a spisovatel.