Třináctý ročník festivalu Alternativa, který pořádá sdružení Unijazz ve spolupráci s Hlavním městem Praha, se uskutečnil ve dnech 25. 11. až 3. 12. a skládal se – i když neplánovaně – ze dvou zcela odlišných částí. První, hojně navštívená a ozdobená zahraničními jmény, se odehrála v Divadle Archa, druhá, o diváky ne zcela úspěšně bojující a složená převážně z tuzemských jmen, pak v kulturně-studijním prostoru Rybanaruby a v Kaštanu. Při vzpomínce na festivaly z přelomu tisíciletí lze konstatovat, že k tak propastným rozdílům v návštěvnosti jednotlivých večerů v rámci jednoho ročníku tehdy nedocházelo.
Tahákem akce byla určitě francouzská spacerocková relikvie Magma (té se podrobněji věnuje na protější stránce Jaroslav Riedel), jejíž diváctvo však cestu na jiné koncerty festivalu nenašlo. Podobnou situaci zažila Alternativa předloni s tahounem v podobě slovinských Laibach, jejichž publikum jinak na unijazzovské aktivity nijak nereflektuje. Možná, že by se Unijazzu vyplatilo svůj festival dramaturgicky sjednotit třeba vytýčením hlavního tématu jednotlivých ročníků, přičemž své by mohl vykonat i poradní hlas externisty mimo zavedené kruhy. A do třetice: citlivé ucho na aktuální a hvězdné soubory má bratislavský festival Next, mezi jehož hvězdy letos patřily skandinávské skupiny Spunk a PanSonic, u kterých lze sázet na kombinaci současného přístupu, neotřelosti a snad i komerčního úspěchu. Vzhledem k tomu, že Next i Alternativa probíhají téměř ve stejnou dobu, stála by dramaturgická spolupráce za úvahu.
Pojďme však k hudební stránce festivalu. O jeho úvod se postaral společný večer MCH Bandu a orchestru Agon. Za předskokany byli vybráni pražští New Kids Underground, kteří svůj krátký set odehráli na schodišti divadla – tam, kde před deseti lety v rámci Alternativy 95 vystoupili po čtrnáctidenním zkoušení vůbec poprvé. Skupina se během dekády vypracovala v snad jediný soubor, který dokáže vycházet z klišé plastikovského undergroundu s nadsázkou a humorem. Tentokrát jejich set (v sestavě zpěv plus baskytara, klávesy a přednatočené základy, barytonsaxofon) vyzněl spíše matně a se stopami jisté vyumělkovanosti.
Hudebníky z řad alternativního rocku si Agon Orchestra ke spolupráci nezve poprvé – orchestr vedený Petrem Kofroněm již představil sérii písní Filipa Topola (Psí vojáci) a v úpravě klavíristy a skladatele Michala Nejtka předvedl dva programy Plastic People Of The Universe – Jak bude po smrti a Pašijové hry velikonoční. Společný koncert s MCH Bandem se od jmenovaných lišil tím, že se jednalo o premiéru nového programu Chadimovy skupiny, a tudíž nebylo možné srovnávat nové verze s původními. Lze říci, že skupina a desetičlenný orchestr během vystoupení hledali společnou dynamiku – profesionální odstup Agonu se občas míjel se soustředěným ponorem MCH Bandu. Navíc Chadimova hudba, psaná již patnáct let pro stejné nástrojové obsazení (saxofon nebo kytara, klávesy, baskytara, bicí), dokáže z této strohé sestavy vytěžit maximum. Party, které k písním připsal Michal Nejtek, zněly jakoby odjinud a mnohem mainstreamověji, ne-li rovnou nepatřičně (jazzové motivky klavíru). Otázka po ústrojnosti spojení vážné hudby a rocku v kombinaci skupina – orchestr je, zdá se mi, stejně problematická od samého počátku pokusů o takové fúze a projekty Agonu žádné řešení nenabízejí. Nezáleží totiž na tom, je-li výsledný tvar více či méně chytlavý, problém podle mě tkví ve zbytečnosti takových podniků – v naprosté většině případů totiž vzniknou verze výchozích písní, většinou „obohacené“ o nějaký ten ornament. S novými písněmi MCH Bandu se budu muset seznámit na samostatném koncertu.
Japonský skladatel a multiinstrumentalista Hoppy Kamiyama publikum až do poslední chvíle napínal – přijede coby rocker, skladatel vážné hudby, věrozvěst japonského elektronického noise? Jediné, na co jsme se mohli těšit s jistotou, byla příznačná divoká eklektičnost, s níž japonští alternativní hudebníci dokážou míchat styly v kombinacích, nad kterými Evropan nevěřícně kroutí hlavou: jazz a noise, metal s páskovými manipulacemi a folklorními ozvěnami, easy listening s musique concrète… To, že jsou všechny tyto styly hrány s technickou bravurou a nasazením evokujícím sveřepost kamikadze, dělá Japonsko zemí tak hudebně atraktivní.
Kamiyama s vizáží sluníčka ve fialové igelitové pláštěnce se uvedl několika českými slovy a zavalil posluchače dynamickým hlukem z efektových krabiček. Časté změny, chladný odstup. Když usedl ke křídlu, zasypal jeho klaviaturu sledem rychlých akordů a běhů rockové razance a romantizující rozmáchlosti. S podobnou manýrou i zpíval a místy tak trochu připomínal již zmíněného Filipa Topola. Pozoruhodně proměnlivé vystoupení, při němž Kamiyama ovládal klavír, elektroniku (žádný kus hudby nebyl předtočen) i video zároveň, bylo plnokrevným dokladem jeho snahy o pestrý „one man band“, o němž mluvil v pauzách mezi skladbami.
Rozporuplného přijetí se dočkali Kamiyamovi krajané Satanicpornokultshop, ničící ve jménu povrchní parodie veškerá hudební klišé a styly. Jejich doménou je pustě destruktivní zábava, do níž rádi vtáhnou i publikum. Pro část obecenstva byli asi příliš nevážní. Čtveřice mužů v kostýmech a maskách (hvězdný DJ, gangsta, vlk a po čtyřech lezoucí blázen) byla doplněna éterickou zpěvačkou v kostýmku. Ta, když zrovna nezpívala coververze (velvetovská Candy Says ve francouzštině, I Was Made For Loving You, původně od Kiss, jen coby vytí bez textu), kreslila tuší japonské znaky na papír. Během hodiny vystoupení se soubor (ve složení dva gramofony + dva laptopy + dva zpěvy) ani na chvíli nezastavil, stihl zahrát stínové loutkové divadlo a vyřádit se ve zběsilém stylu radostného primitivismu. Bavil jsem se královsky, kvalita hudební stránky představení však nebyla tím stěžejním. Satanicpornokultshop je zkrátka třeba spíš vidět než slyšet.
Autor je hudební publicista.