Před časem jsme v redakčním sběru objevili koncept dopisu podepsaný známým ruským výtvarníkem žijícím v Praze. Je adresován jakémusi Gonziku a celý se týká románu Umberta Eca Tajemný plamen královny Loany, který nedávno vyšel v nakladatelství Argo. Shodou okolností jsme právě v těchto dnech uvažovali o tom, že bychom na nový opus Umberta Eca měli odpovídajícím způsobem reagovat. Proto jsme výtvarníkovi zavolali, abychom ho požádali o svolení rukopis publikovat. Bohužel se nám ho nepodařilo zastihnout, a tak jsme se rozhodli otisknout dopis na vlastní riziko, za což se omlouváme autorovi, neznámému Gonziku i čtenářům.
Milý Gonziku!
Ptáš se mě, co si myslím o novém Umbertu Ecovi. Napadá mě mnohé, ale nedaří se mi uspořádat své dojmy do nějakého pevného tvaru. S jistotou mohu říci jen jednu věc – ke katarzi nedochází. Alespoň ne v mém případě.
Zajímavé přitom je, že kniha je postavena právě na momentu katarze. Ovšem s jednou zvláštností: katarzi neprožívá čtenář (divák), jak by tomu mělo být v případě skutečné tragédie, ale sám román. A to dokonce třikrát!
K první katarzi dochází ještě „před románem“, a stává se jeho expozicí. Hrdina se v důsledku nervového zhroucení dostává do stavu kómatu, a když se probere, zjistí, že ztratil paměť.
V druhém případě se záchvat opakuje, hrdina znovu upadá do bezvědomí, ale tentokrát, když už je pro své okolí prakticky po smrti, když všechny přístroje ukazují, že jeho mozek vypověděl funkci, se mu paměť vrátí.
Napotřetí hrdina umírá.
Dobrá, nyní nechme stranou katarzi. Ptáš se mě, Gonziku, o čem je vůbec tento román. Ne, není o ztrátě paměti, jak by se na první pohled mohlo zdát. Toto téma je dnes módní a bývá spojováno se ztrátou paměti kulturní. Dnešní umělec je obklopen a zavalen obrovským množstvím „mrtvé kultury“. Prohlíží si staré obrazy, čte staré knihy, vidí staré filmy, ale to vše mu jakoby nepatří. Jako by šlo o nějaké záhadné čínské svitky z desátého století. Je to krásné, ale nepochopitelné. Není jasné, co to vyjadřuje. Jako by se nám do rukou dostaly střepy prastaré vázy, která proležela tisíc let na dně oceánu. Pokoušíme se ty úlomky složit, dokonce se nám zdá, že se nám to částečně i vede, ale jistotu nemáme, neustále se objevují jakési ničím nezaplněné skuliny.
Zpočátku se zdá, že se autor pohybuje právě tímto směrem. Jeho hrdina, který ztratil paměť, odchází z nemocnice a v rámci rekonvalescence se na tři týdny usadí na vesnici, v domě, kde se narodil a kde prožil své dětství, kde žili jeho rodiče a jeho děd. Velký, kdysi zabydlený a útulný dům je dnes takřka prázdný, bydlí tu jen stará služka a na prázdniny přijíždějí děti. Ve snaze probudit ztracenou paměť hledá hrdina cokoliv, čeho by se mohl zachytit, a nachází na půdě (symbolika půdy jako hlavy, mozku, v jehož zákrutech a buňkách je uložena paměť, je nabíledni) obrovskou hromadu knih a časopisů svého dětství, staré gramofonové desky, známky, časopisy, hračky a především komiksy.
Barevné reprodukce celého toho sladce nostalgického „brajglu“ zařadil Umberto Eco do své knihy, v důsledku čehož vznikl neobyčejně přitažlivý vydavatelský artefakt. Je mi jen líto, že se všechny ty báječné věci nestaly předmětem zkoumání Umberta Eca vědce, ale pouze svérázným literárním materiálem Umberta Eca spisovatele.
Ptáš se mě, proč bohužel? Nevím jak se na věc díváš ty, Gonziku, ale hluboké promyšlené zkoumání se mi zdá zajímavější než zábavný román. Nemám potuchy, kdo dnes čte romány, ale někdo je zřejmě čte, když jich vychází takové množství. V každém případě jsem musel zapomenout na mému srdci milou „kulturologickou analýzu dna kultury“ a přešaltovat na beletrii, totiž na literaturu.
O čem je tedy tato literatura, pokud ne o ztrátě paměti?
Jako každý román samozřejmě o lásce. Co víc, o první lásce. A navrch o absolutní lásce, o lásce vzdálené světu, metafyzické, nereálné. O té Dantově a Petrarkově. O té, kterou hrdina hledá celý život a nemůže ji najít.
Je to také román o dětství. Když se hrdina hrabe v haraburdí na půdě v naději, že vzkřísí svoji vyhaslou paměť, že najde sám sebe, soustředí se pouze na své dětství a rané mládí. Nic z toho, co se odehrálo v následujících padesáti letech, ho nezajímá. A je to pochopitelné. Dětství je doba, kdy rodíme sami sebe.
A tady, v souvislosti s dětstvím, se objevuje třetí téma románu – fašismus. Způsob, jakým Umberto Eco toto téma interpretuje, se týká každého z nás. Každého, kdo začal skládat první písmena svého rodného jazyka do slov pod dohledem neviditelného oka diktatury, vůdce, tyrana, anonymní všepronikající síly. Umberto Eco se ptá, jaké stopy zanechávají v naší duši, v dětském vědomí, kde zůstávají po celý další život, knihy, komiksy, filmy a písně, které na první pohled vypadají naprosto nevinně, ale které v sobě nesou v skryté a zaobalené podobě jed fašistických a totalitárních ideologií.
Na tuto otázku neodpovídá. A nemůže na ni odpovědět nikdo. Tato otázka zkrátka visí nad námi všemi jako nějaká záhadná sekyra. Nakonec čtvrté téma, které prochází skrz naskrz celým románem od první do poslední strany: erós. Ne, nepřeřekl jsem se. Pro autora, který si prošel drilem kompletní katolické výchovy, jsou láska a erós dvě různé věci. Láska je láska, kdežto erós je erós. Předmětem erótu je částečně hrdinova záhadná polská asistentka. Záhadná, protože si nemůže vzpomenout, jestli s ní spal nebo ne. Ale Sybilla, jak je pojmenovaná tato polská krasavice, probouzí jeho erotické touhy jen částečně. Předmětem jeho hluboké, všepřehlušující sexuální vášně jsou knihy. Odpusť mi, Gonziku, ne dvakrát přístojné srovnání, ale dalo by se říci, že se hrdina „udělá do knihy“. Druhý záchvat (druhá katarze), který ho přivede do stavu kómatu, se odehraje ve chvíli, kdy v hromadě starých knih a časopisů po dědečkovi narazí na vydání Shakespearových her z roku 1623, sběratelský zázrak, jehož tržní cena je taková, že může na léta zajistit slušnou existenci pro něj i jeho rodinu.
Celkově je možno říci, že stránky týkající se popisu hrdinovy vášně ke knihám jsou nejkrásnější a nejvíce vzrušující z celého románu. Není pochyb o tom, že autor tuto vášeň plně sdílí se svým hrdinou.
Umberto Eco sám uvádí jako žánr své knihy ilustrovaný román. O ilustracích posbíraných autorem „na půdě“ svého hrdiny jsem už mluvil. Na konci knihy vystupuje jako umělec sám Eco – vytváří koláže a kombinuje na počítači různé komiksové ilustrace, čímž se snaží kompenzovat určitou literární slabost konečného vyústění románu.
Bohužel se mu to nevede.
Fragmenty omračující svou krásou, například ten, ve kterém hrdina namísto květin přináší své ženě psí varlata naložená do formalínu, se neslévají v omračující celek. Celková konstrukce je, zdá se, příliš spekulativní a rozumová.
Nakonec pár slov o překladu. Pomlčet o něm by bylo zhovadilostí. Ale když o něm promluvím já, pro kterého není čeština rodným jazykem, dopustím se neodpustitelné drzosti. Ale přesto... Každému víceméně vnímavému čtenáři, tedy i neprofesionálovi, musí být nad slunce jasné, že kniha je na překlad po čertech složitá. Třeba už jenom skutečnost, že překladatel musel v češtině vymyslet a znovuzrodit jména nekonečné řady hrdinů italských i neitalských komiksů. Nebo přeložit obrovské množství v románě citovaných naprosto idiotských populárních písniček, které mají při veškerém svém idiotismu určitý styl. Aby byl takový styl znovuvytvořen v jiné jazykové kultuře (schválně se vyhýbám slovu překlad), musí mít překladatel zvláště vyvinutý sluch. Nakolik se to povedlo Alici Flemrové, nemohu posoudit, ale z toho mála, co posoudit mohu, se mi zdá překlad velice dobrý.
No a pokud jde, milý Gonziku, o katarzi, kde na ni dneska natrefíš? Je to vzácné kvítko, rozkvétá tak jednou za sto let.
Objímám tě.
Tvůj navždy oddaný
Viktor Pivovarov
Umberto Eco, Tajemný plamen královny Loany.
Přeložila Alice Flemrová, sazba Pavel Růt, Argo, Praha 2005, 453 stran.