Jubilejní 10. ročník Německého divadla v Praze je za námi. Kromě autorských večerů filmových hvězd, jako Bruno Ganz, Hanna Schygulla, Armin Mueller-Stahl, a několika kabaretiérů nabídl i poměrně pestrý vhled do nynější divadelní situace v německy mluvících zemích. Prostřednictvím těchto pohostinských představení jsme zároveň mohli zmapovat dispozice prakticky všech velkých pražských scén. Festival se odehrával v Národním divadle, v Divadle na Vinohradech, ve Státní opeře, v Komedii, v Rokoku a v Arše. Dovolte několik zastavení.
Henrik Ibsen: Hedda Gablerová
Existenciální drama na severský způsob
Z Hamburku přivezli údajně „nejkratší“ Heddu Gablerovou v historii, do devadesáti minut zhuštěný komorní příběh dvou žen a tří mužů. Ukázalo se, jak téma z konce 19. století – odcizenost ve vztazích –, posunuté v optice jen o kousek blíže k naší době, může být nadčasové. Lze jistě i dodat – bohužel. V inscenaci Stephana Kimmiga kromě herců účinkuje ještě někdo – či spíše něco. Dům, kde se příběh odehrává. Hedda Gablerová žije se svým manželem v neosobním, supermoderním prostoru rozlehlého domu, který připomíná spíše novodobou výstavní síň. Vše je bílé, v pozadí umělá zeleň, uprostřed zvláštní artefakt ve tvaru stylizovaného stromu, pár sedaček, kovová zábradlíčka – a dále zvuky a světla. Dům neustále „zní“, je jakousi ozvěnou dějů, jež se tu odehrávají. Oslepující světlo vždy blikne, osvětlí nezabydlenou scénu (jako bychom přistihli dům o samotě), při dalším záblesku se pak zjeví postavy podobné přízrakům.
Není tu cítit důvěrné teplo domova, spíš otisk smutku, který jako velký stín dominuje jevišti. Hedda (Susanne Wolffová) – hezká, sebevědomá, chvílemi snad i veselá. Občas jakoby důvěrně obejme manžela, ale přesto cítíme podivnou cizotu. Uvnitř je hrdá, uražená, zraňovaná. Zvykla si příliš nezveřejňovat své skutečné pocity. Vdala se z trucu, snaží se být profesionální „manželkou“. Její choť nic nevnímá (anebo nechce vnímat?) – chová se takto netečně z pudu sebezáchovy, nebo z necitelnosti? Křehkou rovnováhu naruší nejprve vstup They (Fritzi Haberladtová). Nervní, křečovitě nadšená husička, která přichází vždycky nevhod. Pak se objeví Eilert Lövborg (Hans Löw) – mluví se o něm v hádankách, ani po jeho vstupu na jeviště si nejsme jistí, o koho vlastně běží. Je tu ještě jeden bezejmenný člověk, manželův sok v lásce i povolání? Zosobněný – jediný záchytný bod Heddiny existence, kdy měla pocit smyslu života? Jak se zdá, manželé nemohli být ani spolu, ani bez sebe, jsou si spřízněnci, kteří si nemusí nic říkat, oba vědí, že jejich životy jsou prohrané a je jen otázkou času, kdy skončí. Vyprahlost. Hedda zvolila existenční jistotu, ale tím se odsoudila k všednosti, která pro neklidné duše nemůže být řešením. Poslední scéna: Hedda přichází z kuchyně a hltavě se cpe chlebem, jakoby s nutkáním udusit se tím překotným polykáním soust, která jí nejdou do krku. Až pak se schoulí do klubíčka a zastřelí se. Po jevišti se rozezní ticho, zmlkne i to nejaktivnější, co v ději působí: prostor, dům. Herci se vytratí do tmy, jako bychom je nikdy neviděli.
Volksbühne, Berlín
Frank Castrof (na motivy H. Ch. Andersena): Moje sněhová královna
Zaváté, šílené Andersenovy vize
Možná, že by měl Andersen radost – velkolepá sněhová vichřice, chlad útočící na smysly diváků, obrazově výrazné, ba šokující výjevy. Záplavy pěny (naštěstí jen na scéně), penisy, dusivý kouř, různé podivné materiály v tekuté i pevné formě, useknuté lidské hlavy, živá vrána, posléze vypraná v pračce, dvě velké živé horské kozy a schodiště měnící se v eskalátorovou skluzavku.
Výborné herecké výkony, které se však ke konci rozpínají do téměř bezuzdné improvizace. Příběh sám se odvíjí od chvíle, kdy ústřednímu hrdinovi (Alexander Scheer) spadne do oka střípek zrcadla (jeho reakce je hysterická) a kdy je unesen Sněhovou královnou, jež připomíná Marilyn Monroe (Jeanette Spassová). Nejagilnější bytost – Gerda se vydává na cestu k jeho záchraně a odstartovává řetězovou reakci příběhů, paralel, metafor, citací a režijních nápadů. Postavy i rekvizity se proměňují, proud černého humoru nás zahlcuje. Sem tam se člověk chytí – ledová panna, holčička se sirkami, ošklivé káčátko, člověk a jeho stín, princezna, která musí třikrát uhodnout, nač princ myslí, jinak přijde o hlavu, živá a mrtvá voda, císařovy nové šaty. Řada rafinovaných symbolů, významů a metafor, absurdit, ve kterých se diváci občas ztrácejí (zvláště když pro většinu přízemí byly nízko umístěné titulky nečitelné), improvizace v závěru už hodně „ulítává“ a některé věci vyznívají do prázdna. Velkolepý, trochu rozlomený zážitek, při němž (doslova) mrazí... Nebo všeho moc škodí?
Theatre des Capucins, Lucemburk
Lukas Barfuss: Sexuální neurózy rodičů
Vážné téma v naivistickém rouše
Mnozí z nás patrně vůbec netušili, že i v Lucembursku je divadlo (jsou tam dokonce dvě). Theatre des Capucins přivezl ukázku – hru švýcarského dramatika Lukase Barfusse Sexuální neurózy našich rodičů v režii Franze-Josefa Heumannskampera. Pro německou kritiku je autor specialistou na „těžké etické otázky“ či na „nezodpověditelné otázky“. My jsme ale přece jen zmlsaní, a tak někteří kritici na místě označili viděné trochu sarkasticky za kus, který by možná uspěl na Jiráskově Hronově. Jak tedy charakterizovat hru, která v pětatřiceti zastaveních, v nichž splývají hranice mezi snem a skutečností, mapuje hranice mezi normalitou a nenormalitou? V centru příběhu objevíme retardovanou holčičku Nory, která zažívá první sexuální zkušenosti a hodnotí je s nic netušícím nadšením dítěte, jež okusilo sladkost prvního lízátka.
Naše překvapení (možná až zmatení) začíná oponou, pokrytou množstvím pestrobarevných šatů – vzápětí zaznamenáváme detaily scény, to jest hračky: kupříkladu kočárek, který se sám pohybuje, až spadne z jeviště, anebo spící holčičku (Elena Meissnerová), jejíž sen je protkán podivnými živočichy někde na pomezí zvířecího a bizarně lidského světa. Výstupy u psychiatra, na gynekologickém křesle, znásilnění obchodním cestujícím, tajné choutky puritánského zaměstnavatele, chlípný otec, matka hledající sexuální vyžití v pochybných koutech kempu... Je to příliš zmatený svět. Jde o komedii, parodii, či je snad zvolené téma zneužívání retardovaných bytostí zpracováno vážně? Samozřejmě, zůstává-li divák na takových esenciálních pochybách, znamená to, že autorovy – režisérovy intence nejsou přesně vypracovány. Toto představení prostě ještě potřebovalo inscenačně dotáhnout, my se však díváme na pouhé torzo.
Bayerisches Staatsschauspiel, Mnichov
Ronald Schimmelpfennig: Žena z dřívějška
Sny, absurdity, skutečnost, antické drama – tam a zpět
V netradičně transformovaném prostoru Divadla Archa se odehrálo drama Ronalda Schimmelpfenniga Žena z dřívějška. Autor je znám vytvářením zvláštních dramatických struktur, které rafinovaně zacházejí s časovými rovinami (neustálé přeskakování tam a zpět v čase). Podobná časová struktura vyžaduje soustředěného diváka, odměnou je ovšem objevování témat z nejrůznějších úhlů. Hra se odehrává v obdélníkovém prostoru, ze dvou stran svíraném diváky a na obou koncích uzavřeném dveřmi. Jednoduchá a přitom působivá symbolika – dveře, za kterými se objevují nečekané jevy: třeba krabice, ze kterých vypadávají vzpomínky a poté z nich teče krev. To vše je doplněno dobře využitými velkými plátny a promyšleným svícením. Absurdní zápletka vypovídá o tom, co se může stát, když někdo vezme vážně slova řečená v povznesené zamilovanosti bez nároku na splnění. Je hrdina ochoten opustit manželku po dvaceti letech kvůli té, se kterou byl kdysi dávno jen chvíli? Jak to, že kluk, který se právě rozloučil s dívkou a slíbil jí věrnost, je schopen nechat se vzápětí svést jinou? Příběh ovšem můžeme brát také jako pouhý sen muže, který trpí krizí středního věku, a rozpomínání na minulost mu kreslí bezvýchodnost situace. Může to být taky hra o nezodpovědnosti, o ničivé pomstě (motivicky připomene i inspiraci antickou Médeou). Co bych vyzdvihla nejvýše: solidní, civilní, sugestivní a psychologicky propracované herectví.
Burgtheater, Vídeň
Franz Wittenbrink: Mozart Werke GmbH
(Mozart, s. r. o.)
Mozartovy koule chutnají muzikou
Německý hudebník Franz Wittenbrink (sám doprovází celé dílo na klavír) je pražskému publiku znám svými Sekretářkami. K mozartovskému výročí, které si připomeneme v příštím roce, připravil jakousi předehru ve formě féerie Mozart Werke GmbH (Mozart, s. r. o.), na niž je ve vídeňském Burgtheateru stále vyprodáno. Vtipná hudební parodie se odehrává v moderní továrně na bonbóny – na oblíbené Mozartovy koule. Zde se – v nudě nepřetržitého proudu sjíždějících cukrovinek v zlatém obalu a také obrovitých čokoládových zajíců – dějí nejrůznější úkazy, a to prostřednictvím písní všech žánrů (od hip-hopu přes reagae, milostné písně až po sborovou swingovku). Příběh je dovedně prostoupen áriemi z Mozartových děl (původní hudba opatřena novými texty), jejichž prostřednictvím můžeme sledovat osudy jednotlivců od jejich milostných eskapád přes existenciální motivy prázdnoty stereotypního života až po hospodářskou bilanci továrny. Dějové záplatce vévodí fenomén nesmrtelného
skladatele, respektive způsobu, jak je mistrův mýtus cupován na soudobé médiální scéně. Hned na počátku působí na divákovy smysly silná vůně čokolády. Příběh se poté zaplní spoustou vtípků (například v jedné chvíli se na lince místo Mozartových koulí objeví Straussova vejce), jak slovních, tak i pohybových a hudebních. Následuje záplava miniaturních kabaretiérských čísel, gagů a exhibic. Do hry vstupuje i průvodkyně cizinek (jak jinak – Japonek), baletka vyskakující z obrovité zlaté koule (ve stylu amerických happy-birthday dortů), a koordinátor mozartovských oslav (komická figurka obtloustlého Bernardona
či Hanswursta 18. století). Autoři tedy použijí leccos – Mozarta, idoly dnešní pop-music, operní klišé, rakouský sentiment, nostalgií, kýč. Vcelku jde o výtečnou muzikální souhru herců a brilantních sborových čísel. A přitom si uvědomujeme, že tohle jsou vlastně činoherci (dokonale vybavení po všech profesionálních stránkách). Zkrátka – temperamentní a nanejvýš příjemné zakončení 10. ročníku festivalu.
Autorka je divadelní kritička.