I zjizvená hranice NDR měla svou poetiku

Rozhovor s Jürgenem Ritterem

Jürgen Ritter (1949) se vyučil elektroinstalatérem, ale dokázal prorazit jako fotograf. Počátkem osmdesátých let vytvořil mohutnou kolekci snímků opevněné a ostře střežené německo-německé hranice. Je autorem obrazových publikací o Arktidě, Dánsku a Islandu. V Praze nedávno vystavoval v Galerii Millennium.

Již čtvrtstoletí fotografujete hranici, která kdysi oddělovala obě Německa. Jak jste se k takovému tématu vůbec dostal?

Do značné míry za to může moje rodina. Rodiče byli vyhnanci z východního Pruska, na konci války utekli před postupujícími sovětskými vojsky a po mnoha peripetiích se usadili v Barumu, což je vesnička u Lüneburgu, asi dvacet kilometrů od bývalých hranic s NDR. Vyrůstal jsem tedy na Západě, ale s východním Německem jsem byl konfrontován – chytali jsme jejich televizi i rozhlas.

Impulsem k fotografování ostře střežené hranice byla pak sedmdesátá léta, kdy padly sny o znovusjednocení Německa a spousta lidí jako by pozapomněla na to, co se u sousedů děje.

 

Takže jste byl proti, když tehdy politici na obou stranách řekli, že tu jsou dvě Německa a obě je třeba akceptovat?

Mně vadilo to zapomínání. Když Američané hrozili, že rozmístí rakety Pershing 2 jako odpověď na sovětské střely v socialistickém bloku, pochodovaly na Západě statisíce lidí. Ale nikdo se už nezajímal o to, že o pár kilo­metrů dál střílejí pohraničníci do lidí, kteří se provinili pouze tím, že se chtěli dostat přes čáru na Západ.

 

Čemuž mělo zabránit i betonové monstrum, oficiálně označované jako „antifašistická ochranná zeď“...

Přesně tak. Zvlášť ta paralela s antifašismem byla neuvěřitelná. Nedokázal jsem pochopit, že národ, který si připomíná zvěrstva fašismu, zároveň neváhá proti vlastním lidem nasadit minová pole a samopaly střílející šrapnely.

 

Přes čtyřicet tisíc fotografií, které jste za ta léta udělal, asi východoněmecký režim příliš nepotěšilo...

To je jasné. Jenže když jsem po revoluci nahlédl do svého spisu, který na mě východoněmecká Stasi vedla, čekalo mě nemilé překvapení. Zradili mě totiž především západní Němci. Objevil jsem celou řadu zpráv od pohraničníků z NDR, což je v pořádku, protože ti to měli v popisu práce. Hlášení o mé rodině a zálibách ale přišla od agentů ze Západu.

 

Tušil jste, že na vás někdo donáší?

Ani v nejmenším. Mezi agenty byl například regionální novinář z Lüneburgu. Později jsem působil ve spolku Oběti hranic, který pomáhal uprchlíkům z NDR. I tam byl nasazený špicl. Jejich snažení bylo přitom komické, často třeba opisovali celé pasáže z návštěvních knih.

 

Vy sám jste si nepřipadal trochu jako špion, když jste se s fotoaparátem prodíral houštím v těsné blízkosti hranice?

Víc než pouhá dokumentace opevněné hranice mě zajímala výtvarná hodnota. Barvy, kompozice, nečekané protiklady a významy. I ošklivé třímetrové zdi měly svou poetiku. A ještě k tomu špionství – některé snímky jsem dělal teleobjektivem o ohniskové vzdálenosti 2000 mm, to je pořádně těžké dělo. S ním je člověk vždycky nápadný.

 

Měl jste někdy strach?

To ano. Jednou, když se rozednívalo, nad pastvinami se válela mlha a najednou něco zapraskalo v křoví, myslel jsem si, že po mně jdou. Větší strach ale měla moje rodina. To víte, mobily tehdy ještě nebyly, ale pořídil jsem si krátkovlnnou vysílačku a meldoval se každou půlhodinku.

 

V posledních dvou letech jste se vrátil na stará místa a fotíte tytéž záběry znova, po pětadvaceti letech. Jak se ta kdysi opuštěná a zbídačená krajina proměnila?

To je rozdílné. Největší radost mám z propojení přirozených spojnic, které východo­německý režim zpřetrhal. Koleje už zase vedou tam, kam kdysi, mosty vyhozené do vzduchu jsou nově postavené, rozdělené vesnice se spojily v jeden celek. Kromě lidských výtvorů zapracovala také příroda. Obecně je všude víc zeleně, takže některé záběry už nejdou vyfotografovat úplně stejně, je třeba se postavit o pár desítek metrů dál. Příroda má úžasné regenerační schopnosti – tam, kde kdysi byla doslova spálená země, protože tam komunistický režim nechal rozstříkat tuny herbicidů, se dnes zelenají nové lesy a louky.

 

Česká republika je první neněmeckou zemí bývalého východního bloku, kde jste vystavoval. Jaké byly reakce návštěvníků?

Obecně bych řekl, že Češi chápou tehdejší realitu mnohem lépe a citlivěji než třeba lidé na Západě. Mají zkrátka podobnou zkušenost. Mé fotografie pro ně nejsou jen dokumenty či výtvarnými díly, ale také kusem vlastní paměti.