Pekla zplozenci

Činohra Národního divadla zaznamenává po delší době konečně evidentní úspěch. Inscenaci hry Vasilije Sigareva (1977) Černé mléko hraje v podkroví Kolowratského paláce. Při vší drastičnosti je hra mimo jiné i parafrází křesťanského vánočního příběhu. Jeho mladí protagonisté, Šura (Martina Válková) v nejvyšším stadiu těhotenství a její partner, se při svém putování ocitají v civilizačně zoufalé situaci: uvíznou na zapadlé železniční zastávce „mluvícího jména“ Zamřelá. Jsou zde naprostými cizinci, nemají než svá zavazadla a dítě se už dere na svět. Národnost rodičů není nikde v textu tématem reflexe, ale každý divák jenom trochu znalý ruských reálií vytuší ze samotného jména, že přinejmenším Levčik (Richard Krajčo) je Žid. Holčička se (během přestávky) až nepravděpodobně šťastně narodí a rodiče s ní odjíždějí. Vypravěč v samém závěru: „Noční nebe... A hvězdy. Mnoho hvězd. Miliony. Miliardy...“

Tím ovšem veškeré podobnosti končí, protože antihrdinové účinkují de facto v antipříběhu; nejsou to lidé svatí, ale naopak spíš pekla zplozenci; nejsou to oběti panujícího režimu (administrativního příkazu shora), ale naopak aktivní podílníci na stávajícím zlořádu, nejsou to prosící chudáci, odmítaní mohovitějšími domorodci, ale naopak zazobaní vydřiduši, kterým ta nejbídnější z bídných přesto nezištně pomohla v nouzi nejvyšší.

Autor nám předvádí náraz dravčího kapitalismu na čerstvě postkomunistickou provinční ruskou společnost, která způsobem života uvízla převážně kdesi v 19. století. Ano, elektřina tu už je, ale sověty už zase ne, pravidla společenského styku, tržní praxe, státní správy a samosprávy, to vše je zcela rozkolísané, a tak k podvodům, mystifikacím, balamucení, manipulacím, ba i k násilí není nikdy daleko. Do této pustiny, společenské i přírodní – zasněžený listopad – zavítal na dealerské cestě párek prodavačů „supertoasterů Kanzaj“, topinkovačů moderní orientální výroby. Ano, to by před sto lety nešlo; Dostojevského Hráči se musí spokojit s „cinknutými“ hracími kartami, zatímco toastery jsou na elektřinu a vadné snad ani nejsou. Není to jejich chyba, že zde jde o jednu z nejzbytečnějších myslitelných komodit a že si je lidé nechají mazaným a jistě bezohledným Levčikem vnutit. Kupují ale dobrovolně, zřejmě proto, že ekonomické souřadnice jsou stále v podstatě socialistické: peněz je sice málo, ale zboží je ještě míň.

Naší dvojicí jsou docela hezcí mladí lidé; na to, jakou mají životosprávu a jaká je jejich postupně zjevovaná drsná minulost, snad až příliš zachovalí; jejich komunikace je sice plná vulgarit, ale přesto je zřejmé, že vzájemný cit je nefalšovaný – v kontrastu k přetvářce, se kterou se podle potřeby obracejí na své okolí. Nejsou o moc chytřejší či vzdělanější než místní lidé, ale jsou mladí, „vyznají se“ v panujících poměrech, drogy (počínaje alkoholem a nikotinem) jim zatím ještě slouží (a ne naopak), a navíc vykazují jakýsi až živočišně primitivní, bezohledný „élan vital“; jsou to „vítězové nad kapitalismem“ (spolu s dojíždějící staniční pokladní, rovněž mazanou kšeftsmankou – Jitka Smutná), zatímco místní jsou pozůstalí po pádu socialismu.

Ke skutečném dramatu má tato hra zoufale daleko a dramaturgie jí zjevně moc nepomohla. Možná i proto, že je dílem překladatelky textu Dariji Ulrychové, která se sice dialogů, prýštících z pramenů hodně nízko položených, ba až ze stok, zhostila v češtině na výbornou, ale překladatelská pietnost spolu s úctou k již světově proslavenému autorovi (jakýsi ruský Jack London či novodobý Gorkij) zřejmě bránily radikálnějšímu zásahu do textu. Jeho genezi neznám, ale vykazuje všechny příznaky prózy přepsané pro divadelní účely, tedy takzvané autorské dramatizace. Začíná to již nenahraditelnou, avšak zcela mimo děj stojící postavou vypravěče (tento autorský subjekt ztvárňuje Alexej Pyško), pokračuje nestandardním zaváděním nových postav po polovině kusu a končí nejméně třemi závěry, z nichž ten poslední ústí do těžké lyriky, spolehlivě ničící každý dramatismus. To, co začalo jako satira a tragikomedie, končí jako komi-tragedie, v úděsném marasmu, ze kterého není úniku.

Proč tedy ale stojí tento kousek opravdu za vidění, proč představení přes všechny textově-kompoziční nedostatky přináší hluboký umělecký zážitek? Důvody jsou přinejmenším dva, přičemž každý sám o sobě by stačil:

Především jde o mohutné literární dílo, pronikající do společnosti i jednotlivců propalujícím zrakem génia. O Dostojevském psali v souvislosti se Sigarevem již mnozí; domnívám se, že moc nepřeháněli. Řešené problémy se netýkají nějakých extravagantních menšin, jako je tomu často v cool dramatice, kde míra drastické perverznosti je často přímo úměrná míře lidské úchylnosti postav, nepřímo pak jejich výskytu ve společnosti. Zde jsme naopak vtaženi do problému celé země, celého národa, většinového obyvatelstva, ba do značné míry celé euroamerické civilizace. Nejenom tedy „takhle to tam asi opravdu vypadá“, ale i „takovíhle my asi opravdu jsme“.

Literatura v podstatě realistická, ale zdaleka ne prosta „transcendentální vertikály“. Nejde jen o životy, jde skutečně také o Boha, který je postupně nejenom stále častěji verbalizován, ale dokonce i pravoslavně materializován (ikona). Hrdinové jsou samozřejmě totální neznabozi, ale nikoli ateisté (na to nemají ani dostatečné vzdělání). S Bohem se nakonec, z Levčikova pohledu ovšem bagatelně, utkat musejí. A jakkoli je Levčikův hamižný, vulgární materialismus až fyzicky odporný, zvláště pak v kontrastu s dočasným mravním prozřením Šury, autor jej rafinovaně ani na chvíli nenechává alespoň bez kouska pravdy. Je třeba čerstvou rodičku i s kojencem urychleně z této díry odvézt? Samozřejmě že ano!

Druhým důvodem je divadelní tvar a jeho herecké výkony. Nejenom již zmíněné hlavní role, z nichž Šura je pro radikálnost svých proměn opravdu obtížná, ale i role menší až malé. Téměř němý opilec, skvostná, stylově rusky vychytralá babka Blanky Bohdanové, ba i chór obyvatel obce, o jejíž samotné existenci nepřestáváme mít pochybnosti. Režisér Jan Kačer vsadil na herce tak, jak to dělával v Činoherním klubu v dobách své největší režijní slávy. Pamětník si nutně vzpomněl na jeho Revizora (1967): zapadlá díra daleko od metropole, zaostalé Rusko a v něm notorický ožrala, představovaný Pavlem Landovským. Hejtman, který skončil jako bezdomovec.

Možná, že si teď řeknete, že na něco tematicky takhle hrozného bych vás právě okolo svátků radosti a pokoje posílat neměl. Ono ale neuškodí právě teď si připomenout, že mnoho nescházelo, a mohlo to u nás být také takové. Díky bohu není.

Autor je divadelní teoretik a kritik.