Spectaculo Interresse je bienále lichých let, pořádané koncem září Divadlem loutek v Ostravě. Málo se o něm ví, třebaže počtem zúčastněných souborů a odehraných představení je to největší mezinárodní festival profesionálního divadla u nás (hradecké „regiony“ jsou sice větší, ale je to nesoutěžní přehlídka). Letos se konal již VI. ročník: v průběhu čtyř dnů jsme mohli uvidět 38 inscenací (24 zahraničních) v cca 50 představeních, a to nejenom na jevišti hostitelů, ale i v Divadle Petra Bezruče, v Aréně a v Kulturním domě, nemluvě o blízkých exteriérech, především v prostorách čerstvě a citlivě zrenovovaného ostravského hradu.
To nejlepší
I tentokrát jsem přijížděl s referentským úkolem: jedno z nejlepších, jedno z nejhorších. Špička byla tak vyrovnaná, že se vybíralo opravdu těžko. V takové situaci pomůže skutečnost, že tento časopis je určen především milovníkům literatury. Která díla byla založena na interpretaci „normální“, tedy pro divadlo neurčené literatury (prózy, poezie)? K nejzajímavějším patřilo představení Rabi Löw a Golem, hrané jako „one man show“, a to Olafem Bernstengelem z Drážďan. Text s podtitulem Příběhy ze staré Prahy napsal Manfred Scholze podle knihy E. Petišky Golem a jiné židovské báje a pověsti. Divadlo tradiční v tom dobrém smyslu slova. Legenda střídavě vyprávěná a předváděná ve volně důstojném, neuspěchaném tempu, přitom ale nic suše akademického. Zkušený, mezinárodně proslavený loutkář ví, co žánr žádá. Vážnost odlehčí gagem, mystikou prosvitne humor, s typickými marionetami kontrastuje loutka Golema jakožto takzvaný dupák, tedy samostojná figura na drátě, která se umí zvětšovat i zmenšovat. Malované kulisy jsou stylizovány jako staré knižní ilustrace – grafiky. Středověce ponuré pražské židovské město oživují porůznu osvěcovaná okna a další interiéry, nakonec i malované plameny vyšlehnou. Stylově čistou a jednotnou scénografii vytvořila známá a zkušená slovenská dvojice Jana Pogorielová – Anton Káuša.
Protagonista byl handicapován tím, že výrazně mezinárodní festival nemá bohužel dosud k dispozici divácká sluchátka, jinde u nás již zcela běžná. Alespoň zlomky němčiny dědí však naše populace již snad geneticky, navíc jde o syžet známý všem, kdo četli alespoň Jiráskovy Staré pověsti české. Neněmečtí cizinci v publiku na tom byli zjevně hůř, ale díky velice „názornému“, staromistrovskému loutkářskému herectví, perfektně v replikách odlišujícímu jednotlivé postavy, se nakonec dostatečně orientovali všichni. Pro mnohé mladší loutkáře i diváky to byla navíc také přesvědčivá škola tzv. odkrytého herectví, kdy herce sice vidíme (zde nad horizontem) a máme s ním kontakt, ale jeho skromně nenasvícená tvář je téměř bez výrazu, tak, aby loutky jednoznačně dominovaly.
I zisk, i slávu
Ještě dnes na některých starých budovách sokoloven nacházíme tradiční heslo: Ni zisk, ni slávu. Pochází z oněch dávno zašlých dob, kdy nekrást bylo opravdu normální, stejně jako volba mezi alternativami zisku a slávy. Hrdinové se vzdávali obojího. Dnes je naopak zřejmě normální chtít všechno a mít všechno.
Po čtyřech letech se, žel, na festivalu opět objevil soubor nechvalně známého divadelního podnikatele Todora Rističe, tentokrát pod názvem Národní černé divadlo, Praha. O jaký národ má jít, není jasné. Ristič je u nás už 20 let naturalizovaný Srb a jeho inscenační i herecké týmy mají charakter cizinecké legie. Tuto skutečnost navíc demagogicky zneužívá k veřejnému, ba i mezinárodnímu (UNIMA) obviňování svých českých kritiků ze šovinismu, popřípadě přímo z rasismu.
Hrál se údajně Odysseus. Představení spočívalo v tom, že z playbacku běžely surově sestříhané kusy z různých skladeb převážně klasické evropské hudby (včetně Figarovy svatby) k čemuž herci pohybovali kdečím až po vlastní těla. Jako obvykle bylo představení nonverbální, což plyne z pohnutek povýtce umělecky vnějších. Ve festivalovém bulletinu to jeho editoři, studenti katedry divadelní vědy FF UK, komentovali bez servítků: „Co sakra dělá komerční turistickoškubné pseudodivadlo na mezinárodní přehlídce?“
Tištěný program – na rozdíl od jiných inscenací festivalu – nebyl. Ani ve vzorně vypraveném festivalovém katalogu není slovo o jediném nesporném umění představení, totiž o reprodukovaných nahrávkách: jací skladatelé, jaké orchestry, jací dirigenti a jaké firmy. Čteme doslova: „Hudba – výběr“ (doufám, že ne ten Kocábův, v jehož staropražském domě jedno z Rističových divadel působí). Obávám se, že tu jde o autorská práva.
Nonverbálnost a absence programu mají zřejmě ještě další, rovněž vnější důvod: herci jsou často gastarbeitři, češtiny bez akcentu neschopní, pro divákovo ucho nepoužitelní. Sláva v podobě festivalového ocenění se v Ostravě nedostavila, všechny ceny udílené mezinárodní porotou se inscenaci dokázaly spolehlivě vyhnout.
V létě 1990, na posledním zahraničním všesokolském sletu, konaném tenkrát v Paříži, jsem se poznal se skupinou skvělých starých lidí oblečených v sokolských stejnokrojích se stužkami v azbuce. Byli to srbští Sokolové. Pražský divadelní podnikatel by se u svých krajanů mohl o čemsi velice důležitém poučit.
Autor je teatrolog.