K masarykovské problematice již v Česku vyšlo několik knih – například dvojdílná monografie zesnulého Antonína Klimka Boj o Hrad (1996 a 1998). Třebaže Klimek prostudoval
archivní zdroje, příliš se upjal k byrokratickým aspektům, k národnímu hledisku, a skončil u přehnaného útoku proti Masarykovi a ještě důraznějšího proti Benešovi. V tom zůstal věrný starému kritickému pohledu, který otevřel Karel Kramář již na začátku dvacátého století. V knize Jiřího Kovtuna se s podobnou nesnází nesetkáme. Naopak. Pravděpodobně díky dlouhodobému pobytu v zahraničí je jeho záběr širší a bere v úvahu evropský kontext versailleského systému.
Situace v Evropě se v třicátých letech zhoršila a všechny země obklopující Československo podlehly diktátorským režimům. Masaryk ubránil demokracii. Svoji politiku však samozřejmě nemohl založit na naivních zásadách. První ze tří částí knihy (čas rozmítání kamení, čas shromažďování kamení) popisuje budování státu – od Masarykova návratu do vlasti až do konce roku 1922, kdy se stal Edvard Beneš premiérem. Kovtun líčí vnitřní a mezinárodní obtíže, snahy sudetských Němců o oddělení od Čechů, slovenské váhání a maďarský odpor. Na gesta odpovídal Masaryk stejnými gesty, ale také diskrétními činy, například novinovými články, pod nimiž chybí podpis. Program a vize, s nimiž postupoval, rychle vzbudily žárlivost. Dne 24. listopadu 1918 psal Karel Kramář Benešovi: „Nyní je doba nejtěžší, kterou musíme v klidu přečkati — jen nyní žádné bouře. Ale k tomu je nezbytně potřebí přítomnosti Masarykovy!“ (s. 39). Nedlouho poté se však stal jedním z nejradikálnějších
odpůrců Masaryka a Beneše. V knize Nová Evropa, kterou napsal v roce 1918, Masaryk uvažuje o tom, že se sousedy bude možno se dohodnout, pokud budou pěstovat demokracii (s. 42). S Maďary vedl boj nejen teritoriální, ale také ideologický – proti bolševikům Bély Kuna. Spor s Poláky o Těšínsko zmařil nedočkavý nacionalismus, i když čeští a polští politikové (hlavně Masaryk s Dmowským už za pobytu v Americe) se neformálně domluvili, že bude zachována dosavadní hranice (s. 51). Jiří Kovtun nemluví o aféře Javoriny, která výrazně zhoršila vztahy mezi Poláky a Čechoslováky v letech 1922–24. Naopak dost podrobně líčí jednání na mírových konferencích v Paříži a Versailles, kde čeští diplomaté nepatřili mezi nejhorší (hlavně v kuloárech): Kramář, Beneš, Osuský, Štefánik výborně pracovali ku prospěchu vlasti. Ohledně úmrtí Štefánika, o kterém kolují nejrůznější extravagantní tvrzení, cituje Kovtun dopis Masaryka Benešovi
z května 1919: „Milan je mrtev
— i ten skon jeho je v souladu s jeho kariérou (…). A právě odešel v okamžiku, kdy jsem si dělal plány, jak všechno urovnat a jak jednat s ním (…)“ – což vylučuje hypotézu o jakémsi pražském pozadí Štefánikovy nehody. Byla to velká ztráta v rovnováze mezi Čechy a Slováky, ale nejen to. V roce 1932 Masaryk o Štefánikovi prohlásil : „Měl jsem ho opravdu rád“ (s. 84).
Druhá část knihy se týká éry premiérování agrárníka Antonína Švehly od roku 1923 do roku 1929, se závorkou několika měsíců v roce 1926. Byl prezidentovi věrný, i když se od něj v mnohém lišil, mimo jiné ve stylu oblékání. Sám Švehla uznal, že „Masaryk byl fešákem“ (s. 232). Švehlova éra byla dobou prosperity, začala však atentátem na ministra financí Aloise Rašína, což čerstvého vdovce Masaryka zarmoutilo (s. 245). Francouzsko-německé smíření v polovině dvacátých let (Locarno, s. 402–425) a prosperita Masarykovy republiky umožnily iniciativu na vnitřní scéně: vstup německých ministrů do československé vlády (s. 438), potlačení pokusu o puč krajní pravice z roku 1926 (Stříbrný, Gajda, s. 440–462) i spolupráci se spisovatelem Karlem Čapkem (s. 470) na knize Hovory s TGM. Byla to zlatá doba Pětky (koalice pěti nejsilnějších středových stran), stojící v silné pozici proti extremistům.
Choulostivou aféru týkající se Masarykových vztahů s teroristou Savinkovem, která propukla v roce 1924, rozšířil Jiří Kovtun na celou kauzu (s. 348–362). Nepopírá, že dal v březnu 1918 pokyn, aby Savinkov dostal 200 000 rublů, že slovo „terror“ je v Masarykově dobovém záznamu (viz také můj životopis Masaryka, s. 191), a pokračuje: „Není důkaz, že by Masaryk nabízel Savinkovovi peníze na pokračování v praxi osobního teroru“ – rozumějme k atentátu na Lenina. Dodá však: „Masaryk neřekl všechno a v odpovědi na sovětskou propagandu ani nebyl povinen o své válečné aktivitě všechno říci.“ Dále pak zapochybuje: „Mohl humanista poskytnout nebo doporučit pomoc teroristovi?“ (s. 362). Masarykův život je mimořádný, právě proto, že vzbuzuje takto fascinujicí otázky.
Třetí část knihy se týká třicátých let (od roku 1929) a otvírá ji citace Ferdinanda Peroutky: Masaryk „byl hezký člověk, dokonce se dá říci krásý – švarný a štíhlý“ (s. 575). Co se týká politiky, nastala hospodářská krize a mezinárodní atmosféra se změnila. Masaryk přispíval z vlastní kapsy na charitativní akce (s. 636), ale to nemohlo stačit. V Československu bylo v prosinci 1933 napočítáno 920 000 nezaměstnaných (s. 638). Rok 1933 znamená nástup Hitlera k moci v Německu a začátek tlaku na Československo (s. 704). „Demokracie v Československu poměrně bezpečně přetrvala těžké otřesy třicátých let a v Masarykovi měla prvního obránce,“ píše Jiří Kovtun (s. 714). Už v dubnu 1933 psal Masaryk pro Prager Presse v němčině články razantně namířené proti nacismu, které měly přesvědčit německé spoluobčany. Nicméně sudetští Němci začali ničit Masarykovu demokratickou republiku. Na jaře 1934 na Masaryka navíc začala útočit nemoc (s. 760) a objevila se otázka nástupnictví (s. 775). Po abdikaci starého pána nastalo složité jednání, po kterém byl 18. prosince 1935 nakonec zvolen Beneš (s. 788). Masaryk si konečně mohl odpočinout v Lánech, kde v tichosti zemřel 14. zaří 1937.
Nakladatelství Torst odvedlo jako obvykle výbornou práci, můžeme však litovat, že ve vydání chybějí fotografie tehdejších nejdůležitějších aktérů. Francouzský čtenář by upozornil na chybu ve slově Clemenceau (bez délky, s. 36), také e místo a ve jménu novin L’Intransigeant (s. 715), ale to jsou maličkosti v celkem vynikajicí syntéze z doby Masarykova prezidentství. První republika byla dozajista v dobrých rukou.
Autor přednáší soudobé dějiny střední Evropy na Univerzitě Sorbonne v Paříži. Napsal životopis T. G. Masaryka (Paseka, Praha 2004).