Někdy v lednu 2002 místní televize vypustila do éteru koncert nahraný již v 70. letech. Nezaujal mne ani tak mladý Afghánec, oblečený do evropských kalhot a košile s rozhalenkou, který zpíval úplně stejné songy jako v téže době u nás Karel Gott, ani to, že tehdy zjevně bylo – na rozdíl od dnešních dob – v Kábulu dostatek elektřiny, protože scéna zářila a výkon zpěváka nebyl rušen zvukem generátorů. Podivné na celém tom kulturním zážitku byly červené tulipány. Běžely v dolní třetině obrazovky zprava doleva, kontinuálně a vytrvale. Nebyly součástí scény ani hlediště, zaplněného do posledního místečka. Byly tam jaksi navíc. Důvodem jejich přítomnosti byla opatrnost. Zakrývaly totiž holá kolena afghánských dam, které tehdy, ve svobodnějších sedmdesátých letech přišly na populární koncert se sukněmi těsně nad lýtky, a když si spokojeně dřeply na tvrdá sedadla do první řady, kolena se jim odkryla. Dnes, po třiceti letech, je z islámského hlediska zpěvák oblečený v evropských šatech ještě přípustný, ale divačky s obnaženými kolínky nikoliv. Tak se cenzuruje vlastní kulturní minulost.
Samopaly namísto knih
Spory o to, co je a není vhodné pro afghánské muslimy, který z kulturních zážitků je obohatí a který nikoliv, co je nebezpečnou intervenci „prohnilé“ západní civilizace a co je přípustným pokrokem v mezích afghánského zákona, se vedly celé minulé století. Král Amanulláh, který téměř před sto lety začal zavádět nejen v politické, ale i v kulturní oblasti novinky, kvůli tomu málem špatně skončil. Líbila se mu tehdejší moderní hudba v Evropě a literaturu hodlal zpřístupnit širokým vrstvám. Jeho sny zůstaly nerealizovány. Dodnes je skoro 80 procent Afghánců negramotných. Jen v málokteré afghánské domácnosti má své místo knihovna. V chudších rodinách se nečte vůbec. Mladá generace, byť gramotná, nemá ke knihám a k literatuře pražádný vztah. Za 23 let bojů byly knihy vytlačeny kalašnikovy.
„Kdysi se u nás psaly básně, a psal je kdekdo. Byl to takový národní sport. Pak se veřejně četly a hodnotily,“ vypráví se smutkem v očích Muhammad Junus, před válkou pracovník americké ambasády v Kábulu, za války voják v oddílech mudžahedínů, nyní důchodce. Je jeden z mála, kterého jsem viděla číst. „Všechno to jsou staré knihy. U nás se skoro nic nevydává, snad jen průvodci minovými poli. Vozí se sem jen věci z Íránu,“ stěžuje si. Z kapsy mu kouká brožovaná publikace – prý o zločinech pákistánské tajné policie. Koupil ji na centrálním trhu, kde se prodávají hromady knih, přímo na pultech na ulici. Našla jsem tam i Chňoupkovy spisy a publikaci Slovenské národní písně s vloženou deskou Supraphonu. Pocházela z vyrabované československé ambasády. Z ostatních zastupitelských úřadů, spěšně za války opuštěných, ostatně pocházejí i knihy v angličtině a jiných jazycích. Vévodí slovníky a staré ročenky. Prodavači knih většinou číst neumějí, ale vychvalují každý kus tak přesvědčivě, jako kdyby ho přelouskali hned několikrát. Vůbec netuší, že v afghánském městě Ghazní byla kdysi největší knihovna islámské literatury na světě. Neuvezlo ji prý ani sto velbloudů.
„Básně dneska už nečte nikdo. Vlastně, kdo nějaké knihy měl, tak je za války ztopil. Nebylo dřevo ani elektřina, nebylo vůbec nic. Když se máš rozhodnout mezi knihou a přikrývkou, vždycky zatopíš tou literaturou,“ sklesle pronese Muhammad Junus.
Estráda a odhalená kolena
Písně na tom jsou přece jen lépe než psané slovo. Dokonce v zákopech vznikaly i nové songy na staré, tradiční melodie. Většinou o vítězství hrdinných mudžahedínů nad Taliby, nebo o lásce. Dnes už jsou slyšet jen na schůzkách starých veteránů, kteří se slzami v očích vzpomínají na válečné časy. Mládež, zvláště ta, která se po pádu talibánského režimu vrátila do Afghánistánu z celého světa, především z Pákistánu a Íránu, chce poslouchat moderní hudbu, nebo alespoň to, co si pod pojmem moderní hudba představuje. Jenže to nemá ani dnes lehké.
„Jsme proti tomu, aby ženy veřejně zpívaly a tančily,“ vyslovil konečný verdikt předseda Nejvyššího afghánského soudního dvora, konzervativní islámský duchovní Hadži Šinwarí v lednu 2004. Reagoval tak na historickou událost – afghánská státní televize poprvé od roku 1992 ukázala na obrazovce zpěvačku. Archivní záznam koncertu Salmy, nejpopulárnější afghánské umělkyně 70. a 80. let, trval jen pět minut. Uvedl všechny majitele televizorů v Afghánistánu do transu. Skandál, který následoval, trval několik měsíců. Dodnes není jasné, co se vlastně v oblasti ženské estrády smí a co ne. Nikdo se neodváží panu Šinwarímu otevřeně odporovat; na druhé straně ve velkých afghánských městech již existují soukromé televizní stanice, které tiše a vytrvale jeho zákazy porušují. Televize tak zaznamenala průlom ve všech oblastech kultury. Afghánci jsou zvyklí večery trávit doma, a když kultura nepřijde za nimi, oni za ní do temných a ne ještě bezpečných ulic měst nepoběží.
Satelity z bicyklů
Po pěti letech přísného zákazu televize jako nositelky „západního úpadku mravů“ se stala obrazovka po pádu Talibů zároveň divadelní scénou, pěveckým pódiem, kinem i konferenčním sálem. Protože místní kanály ještě nevysílaly, vyráběli si dovední Afghánci pro příjem něco jako satelitní antény – z kol bicyklů.
„Koupil jsem si televizi, i když jsem na ni neměl peníze. Půjčil jsem si, kde se dalo, a dodnes to splácím,“ řekl mi strážce našeho domu, osmadvacetiletý Šouhin, čtyři roky po odchodu fundamentalistů. Jako většina obyvatel míst, kde je zavedena elektřina, se dívá hlavně na videoklipy, neboli záznamy z koncertů starých až 30 let. Kromě toho jsou Afghánci fanatickými milovníky filmů. Amerických, indických i íránských. Kupují si je na nejmodernějších nosičích a přehrávají na velmi levných DVD přehrávačích s nápisem Made in Japan, vyrobených v Číně či Pákistánu.
Filmy se prodávají na každém rohu za pár afghání, a i když kvalita kopií odpovídá způsobu, jakým byly pořízeny, přinášejí afghánským divákům radost. Na televizi se po večerech dívají celé rodiny, od stařečků až po malé děti, ať už je v ní cokoliv. Vzhledem k sporadickým dodávkám elektřiny – na podzim a v zimě v domácnostech funguje pouze 3–4 hodiny denně – je řada lidí nucena pořídit si k televiznímu přístroji ještě generátor.
„Koupím si ho,“ říká hrdě Šouhin, který z platu 130 dolarů živí devítičlennou rodinu. „Ušetřím si na něj, i kdybych neměl rok jíst ani kousek masa,“ dodává s vášnivými plaménky v očích. Proto i v chudých blátěných chatrčích na okraji města je často vidět záblesk obrazovky a slyšet vrčení generátoru. Před televizí se pak scházejí celé chudinské čtvrti, které se na přístroj a zdroj energie složily.
Shakespeare v ruinách
Už v listopadu 2001, bezprostředně po pádu Talibů, bylo v Kábulu poprvé po pěti letech otevřeno také kino. Osmnáctého listopadu 2001 stály před špinavou, polorozpadlou budovou s nápisem „Bachtar“ tisíce lidí. Když se dveře sálu otevřely, o 650 míst největšího kina v Kábulu bojovalo mnoho tisíc mužů. Ti, kteří v bitvě o místa zvítězili, zhlédli hned dva filmy – první o statečném odporu Afghánců proti sovětské okupaci, druhý íránský, s názvem „Ilan“, o lásce. Ale ve vší počestnosti. Ženy se dodnes představení v kinech neúčastní. Prý se to nehodí. Kdysi bylo v Kábulu 17 velkých kin. V roce 1996 byla všechna uzavřena. Postupně se řada z nich probouzí. Domácí DVD přehrávače jim ale ubírají návštěvníky.
Před válkou v Kábulu fungovalo divadlo a mělo slušnou reputaci. Teď, po téměř třiceti letech, dochází na tamní divadelní scéně, mimochodem rozbombardované za války hned několikrát, k obdivuhodnému jevu. Opět se rodící soubor nacvičuje Shakespeara. V ne zrovna útulném dvoře, obehnaném ze všech stran zdí, zkoušejí afghánští herci hru Marné lásky snaha. Režisérka Karin Džabba zdůvodňuje výběr tím, že kulturní zážitky se musí dodávat obyvatelstvu po lžičkách. Tahle hra prý snad nikoho neurazí, což se o ostatních dílech velkého dramatika říci nedá. „Nechceme nic o válce nebo jiných tragédiích, ani o příliš otevřených milostných vztazích,“ vysvětluje umělkyně. Pro jistotu přenesla děj hry do Afghánistánu. Hlavní hrdina, král Kábulu, přemluví své dva druhy, aby se vzdali jakýchkoli kontaktů s ženami a věnovali se výhradně vědě. Paralela s jistými etapami afghánské historie je zřejmá. Režisérka má ale ještě jiné starosti. „Bude strašně těžké dosáhnout toho, aby na představení chodili najednou muži i ženy. Nescházejí se v jedné místnosti,“ posteskne si. „Dokonce herci, když jsem se jich ptala, zda na premiéru pozvou své příbuzné, řekli, že ano, ale jen mužskou část,“ vrtí hlavou Džabba. A tak divadlo dokonce uvažuje o oddělených mužských a ženských představeních. Vyjít si s ženou na večeři a pak do kina či na představení ještě asi dlouho nebude možné.
Pláč a bubny
Jediné, co téměř bez újmy přežilo veškeré represe a destrukce, je zřejmě hudba a tanec. I za přísné vlády Talibů se na svatbách tančilo a zpívalo, i když se za to trestalo krutým výpraskem, popřípadě vězením. Před domem, kde se veselice odehrávala, stály hlídky složené z mladých mužů, a jakmile se blížila podezřelá osoba, vyslali signál, aby ostatní varovali.
Tradice vyjadřování svých pocitů, ale i vyprávění příběhů prostřednictvím jakýchsi zpívaných básní je velmi stará. Dnes se udržuje spíš na vesnicích, kde lidé na rozdíl od velkých měst nemají prakticky jinou možnost se zabavit. Bez elektřiny, a tedy i bez televize, bez znalosti čtení a psaní je rytmický pohyb nejoblíbenějším trávením volného času, kterého mají ale vesničané pramálo. Podoby vyjádření jsou přitom rozmanité. Jestliže muži z Pandžšírského údolí při tanci a zpěvu zuřivě tleskají do rytmu a tančí s rozpaženými pažemi tak, až upadají v závrati do mdlob, paštúnské kmeny z východního Afghánistánu si zase kvůli zvláštnímu tanci „atan“ nechávají narůst dlouhatánské patky. Rytmus zde není udáván potleskem, ale prudkými pohyby hlavou, při kterých vlasy létají přes obličej tanečníků.
Ve městech mládež i ti, kteří si pamatují kulturní rozkvět 60., 70. a ještě i počátku 80. let, spíš milují něco, co by se dalo nazvat afghánský pop. Samotní Afghánci jej někdy nazývají afghánský jazz, ale s naším pojetím tohoto hudebního žánru nemá nic společného. Vliv íránské a indické hudby je zřejmý. Stírání kulturních hranic je typické i pro tento zapomenutý kout Asie.
Když v Kábulu v květnu 2002 zase po letech otevřeli muzeum, žádná fronta před ním nebyla. Není divu. Většina nejvzácnějších památek byla odsud vyvezena Taliby, a exponáty, které zobrazovaly živé tvory, byly zničeny, stejně jako v roce 2001 památné sochy Buddhy ve středoafghánském Bamjánu. Přesto je alespoň pro mne návště nejzajímavějším kulturním zážitkem, který si mohu v zemi pod Hindukúšem pravidelně dopřát. Na vydloubaných očích Buddhů, vydrápaných tvářích antických soch a zničených dřevořezbách zobrazujících faunu a flóru naprosto neislámským způsobem je nejzřetelněji vidět, jak tvůrčí i ničivá může být lidská vášeň.
Autorka je novinářka.