Nováček v knižním průmyslu, jako jsem já, přišel na frankfurtském knižním veletrhu o iluze tak rychle, že ani není možné říci, zda (ne)ochotně. Ať už se veletrh nesl v duchu dálek, neboť hostující zemí byla Jižní Korea, či ať se v doprovodném programu skvěla jména jako Margaret Atwoodová či Nick Hornby, to jediné, s čím si ho spojím, je slovo „business“. Z úst ostřílených návštěvníků zní: „Je to stejné jako loni a stejné to bude i příští rok.“
V teple pražské kanceláře jsem si ještě mohla dělat iluze a doufat, že se třeba ve vyšetřeném čase mezi naplánovanými schůzkami dostanu i k nějakému zajímavému čtení, ale realita zasáhla neúprosně. To není žádné žehrání. Podvolila jsem se dobrovolně. Frankfurtské setkání by mohlo být klidně věnováno čínským nudlím nebo motorovým olejům a stejné davy lidí v oblecích, s malými kufříky v ruce by se po mobilních chodnících přemísťovaly z haly do haly v neuvěřitelné rychlosti, aby prezentovaly svou nabídku nebo uzavřely obchod století. Na rozdíl od veřejnosti čtenářské nemá totiž ta nakladatelská o doprovodném programu a lákadlech všeho druhu ani ponětí. Pro mě by se veletrh mohl odehrát klidně v Kuala Lumpuru nebo kdekoliv jinde na světě, nevím, jestli to není jen začátečnické oblouznění, ale ty tři dny, které jsem tam strávila (celý veletrh trvá dní pět), se mi smrskly do jednoho dlouhého dne a svět ze zmenšil na pět ohromných hal. Stal se ze mne knižní turista a plánek – mapa světa – prozrazoval: hala číslo tři – Německo a ostatní německy mluvící země, hala číslo šest – Francie a Benelux, v pětce v přízemí střední a východní Evropa a africké státy, o patro výš svět italsko-španělský. No a pak je tu hala číslo osm. Její výjimečnost je znát už u dveří – osobní prohlídka. Zde jsou zastoupeni britští a severoameričtí vydavatelé, zde se odehrává celý knižní „business“. Obrovské expozice světových koncernů ve svých útrobách ukrývají desítky stolečků a u všech se čile jedná: knižní Wall Street. Nezapomínejme však, že veletrh není prodejní, přídavné jméno, které se k němu váže především, je „kontraktační“. Odtud pramení i věta opakující se téměř ve všech mediálních textech vztažených k frankfurtskému knižnímu veletrhu – tedy že se jedná o „největší setkání anglicky hovořících zástupců knižního trhu na celém světě“. A je to tak. Jestli kdy nějaká babylonská věž opravdu byla, spadla a došlo k pomatení jazyků, pak frankfurtský veletrh působí dojmem, jako by se ji snažil znovu postavit.
Frankfurt je prostě obchod, je třeba si přiznat, že kniha je zde obyčejným zbožím. Asi nikoho nepřekvapí, že snad nejčastěji vystavenou knihou, a to v jakékoliv jazykové mutaci, byl Brownův Da Vinci code, s nímž se úspěšně vezou i kritická vydání a různé publikace typu “jak to bylo doopravdy“. V následujících týdnech se pošta asi příliš radovat nebude, až ji zahltí tisíce balíků posílaných z nakladatelství do nakladatelství, které budou ukrývat takzvané reading copies, tedy knihy k posouzení. A až si přibližně na jaře roku 2007 budete kupovat nějaký bestseller, možná to bude zrovna ten, který někoho zaujal na frankfurtském knižním veletrhu 2005.