Proti větší části Slačálkova článku Demokracie se stalinismem ve sklepení (A2 č. 3/2005) nic nenamítám, naopak, především s jeho námitkami proti současnému propagování nacismu, proti tomu, že není stíháno a dokonce se sekundárně dostává i do našich veřejnoprávních médií (TV záběry z neonacistických akcí), se plně ztotožňuji. O to horší je závěr textu, který se za pomoci obmyslných sémantických triků dostává místy v principu až do stejné polohy jako kritizovaní neonacisté. Píše: „...místa, kde se dávají vyznamenání demokratickým vojákům..., jsou hroby komunistických politiků“. Načež jsou obě přídavná jména umně zpochybňována. „Iráčané rozhodně demokraticky nehlasovali o tom, zda touží být obšťastněni intervenčními vojsky..., a čeští občané rovněž neměli příležitost se vyjádřit, zda se opravdu chtějí války v Iráku zúčastnit.“
To je kabinetní ukázka demagogie. Iráčané nemohli v době invaze spojenců demokraticky hlasovat vůbec o ničem, protože tam už po desetiletí řádila krvavá diktatura. Stejným právem by autor mohl namítat, že před invazí Spojenců do Německa za druhé světové války, před invazí Vietnamu do Kambodže, vyvražďované Rudými Khmery, nebo před invazí USA do okupovaného Kuvajtu tamější obyvatelstvo také nejdříve nevyjádřilo souhlas s akcí v demokratickém referendu. Při osvobozování koncentráků útokem zvenčí vězňové opravdu o ničem hlasovat nemohou.
Občané ČR o své účasti naopak hlasovali, ovšem systémem zastupitelské, nikoli přímé demokracie (jak by si O. Š. jakožto anarchista nejspíš přál). Demokraticky zvolená reprezentace pak rozhodla, že se tak a tak osvobozovací akce zúčastníme. Přesnější by ovšem bylo hovořit o vojácích demokratického státu, a ne o „demokratických vojácích“.
Pokud jde o užívání pojmu „komunismus“ a všech gramaticky možných odvozenin od něj: není opravdu možné, aby kdokoli, a tím méně zákonodárce, analyzoval hluboko do minulosti všechny komunistické ideje a jejich vývoj, vyexcerpoval z nich tu pravou „komunističnost“ (na způsob aristotelské „koňovitosti“ – tó ti en einai) a pak výsledkem poměřoval minulost i současnost komunistů, tedy těch, kteří se ke komunismu hlásili a hlásí. To by bylo nutně subjektivní, a tudíž napadnutelné, i kdyby šlo nakrásně o kolektivní rozhodnutí, dokonce i kdyby bylo demokraticky odhlasované.
Možné a potřebné je ale něco jiného: na základě všeho, co se historicky doloženě pod značkou komunismu stalo, prohlásit zákonem tuto ideologii za zločinnou a zakázat její propagaci. Tím by se ani v nejmenším neporušovala běžná svoboda projevu – o komunismu by se stále mohlo běžně mluvit i psát. Bylo by to prostě stejné jako třeba s fašismem, nacismem, rasismem a konečně i s různými zločinnými úchylkami (pedofilie, nekrofilie, sadismus, kanibalismus atp.). Zákon v zemi s naší historickou zkušeností by prostě neměl dovolovat existenci institucí a tím méně politických stran, které mají takovéto pojmy v názvu (např. fašistická, nacistická, komunistická, rasistická, kanibalistická atp. strana Čech a Moravy). A není k tomu třeba zkoumat dále význam těchto pojmů, nebo zda ona instituce opravdu dělá v plné míře to, co má v názvu.
Je nekorektní pejorativně označovat náš senát za „radu moudrých“ a podsouvat mu snahu o „zakazování názorů“ (poslední odstavec). Senát je nezpochybnitelně demokraticky zvolená komora českého parlamentu a svým návrhem zákona neusiluje o zakazování určitých názorů, nýbrž o zákaz propagace určitých idejí a praktik, přičemž, a to je důležité, propagace mnohých jiných už zakázána je, aniž by to někoho pobuřovalo. Zákaz vyslovení názoru a zákaz jeho propagace rozhodně není totéž. Kupříkladu rasistických řečí se po našich hospodách vedou fůry a nikdo za ně nikoho nezavírá (na rozdíl od dob předlistopadových, kdy se za protirežimní či protikomunistické řeči v hospodách zavíralo).