V článku Vlastenci nebo egoisté (A2 č. 12–13/2005) interpretuje Jiří Vančura rozdělení Československa značně subjektivně, z českého hlediska až sebemrskačsky. Historické skutečnosti to, bohudík, neodpovídá. Pro rozpad federace je naopak charakteristický spor mezi dvěma stejně nesobeckými tábory: českých vlastenců a slovenských národovců. Vzhledem k tomu, že oba měly stejně dobré mravní oprávnění, není tu dnes žádný rozumný důvod k hořkostem či výčitkám, jakkoli zvítězili jenom jedni. Opravdu poražená zůstala jen „mlčící menšina“ – slovenští čechoslovakisté, u nichž ovšem o altruismu hovořit nelze: věděli, že rozdělením státu si pohorší. Jako tehdejší předseda pražské organizace ODA jsem byl velice blízko „u toho“ a mohu proto svá tvrzení nejenom dosvědčit, ale i doložit.
„Bude nám – uvažovala česká strana – bez Slováků volněji. Myslel si to tehdejší premiér, stejně jako občané...“ píše Jiří Vančura. Nic není vzdálenějšího historické realitě.
Byl bych poslední, kdo by nechtěl uznat nějaké pochybení Čechů – jsem vlastenec, ale nikoli nacionalista. A byl bych i poslední, kdo by chtěl nepodloženě z něčeho vyviňovat Václava Klause (ODS jsem nikdy nevolil). Nemohu ale mlčet k překrucování nesporných skutečností.
Nazvěme věci pravými jmény: vlastenci byli čechoslovakisté, protože Československo bylo naší společnou vlastí. Naopak národovci byli separatisty – chtěli národní svébytnost umocnit ustavením národního státu na národem obývaném území. Právo na tuto vůli jim nebylo možno upírat, stejně jako na její prosazení – získají-li pro to ve svém národě demokraticky většinu. „Sametovost“ dalšího vývoje byla do značné míry dána historickými okolnostmi: politicko-geografická hranice mezi Českem a Slovenskem byla zažitá staletími (Království české – Horní Uhry, Předlitavsko – Zalitavsko, Protektorát – Slovenský štát), nebylo o ní až na drobné výjimky sporu; osídlení území Čechy a Slováky tuto hranici dosti přesně kopírovalo.
Začněme podzimem 1991. V parlamentu se schvaluje rozpočet na příští rok a ČNR má námitky proti výši přerozdělování ve prospěch Slovenska. Hrozí situace, že rozpočet nebude schválen. Kdo nakonec přesvědčil nejrůznějšími argumenty včetně dlouhodobě ekonomických poslance ČNR, že i pro ČR bude výhodné, když pro rozpočet zvednou ruce? Federální ministr financí Klaus!
Jaro 1992. Rozbíhá se předvolební kampaň, separatistické tendence na Slovensku kulminují. Slovenští politikové chtějí mezinárodní subjektivitu, zřizují de facto vlastní ministerstvo zahraničí (s trochu jiným názvem, šéfem je Milan Kňažko, v té době ohnivý mečiarovec). Bylo jasné, že ať už na Slovensku zvítězí kdokoli, určitě to bude někdo z těch, kteří mají v programu samostatné Slovensko.
Byla v té době na Slovensku nějaká politická síla, která stála za společnou vlastí, ať už na levici, nebo na pravici? Pokud ano, byla odsouzena k porážce. Příklady:
– Upřímný a neskrývaný čechoslovakista byl Alexander Dubček. Sociálnědemokratická strana Slovenska, jejímž byl předsedou, ve volbách naprosto propadla.
– Čechoslovakistické byly dvě slovenské občanské strany: Demokratická únia (zbytková VPN – po odtržení Mečiarova HZDS) a MOS (Maďarská občanská strana). ODA jim navrhla vytvoření společné celofederální předvolební koalice. Obě s neskrývaným smutkem odmítly a upřímně nám sdělily: spojení s českým politickým subjektem by vedlo k volební katastrofě.
– Byla ustavena slovenská ODS, za kterou upřímně čechoslovakistický Václav Klaus objížděl slovenská města a řečnil na náměstích. Kdyby neusiloval o zachování společného státu, jistě by to nedělal. Příznačné je, že Václav Havel, který včas rozeznal slovenskou nevůli setrvat ve společném státě a rezignoval na funkci federálního prezidenta, také nikdy v záležitosti rozdělení státu Klause nekritizoval, jakkoli v zásadních sporných otázkách tak vesměs činil.
– Byli jsme svědky toho, jak z čechoslovakistických pozic Vladimír Mečiar „roztrhal“ v televizní polemice nacionalistu Markuše z Matice slovenské. Mečiar je ovšem především bytostný populista. Jakmile vycítil, na co zdrcující většina slovenského voličstva slyší, otočil na obrtlíku, vytrhl Čarnogurskému prapor slovenské státnosti z ruky a pod ním pak slavně zvítězil. Ten po volbách s hořkostí mluvil o svém „smíchu skrze slzy“: s jeho dlouholetou ideou v programu zvítězil politický soupeř, který si ji osvojil před pár měsíci. Sarkasticky, ale trefně to pojmenoval kterýsi český politik (tuším, že Miroslav Macek) jako snahu o „samostatný slovenský stát s českou pojišťovnou“.
Slovenští národovci demokraticky zvítězili: ve volbách uspěly na Slovensku strany separatistické, prohrály strany čechoslovakistické. Posledním hřebíkem do rakve federace pak byl až zrcadlově protikladný výsledek voleb: zdrcující pravice u nás a stejně zdrcující vítězství (nacionální) levice na Slovensku.
Ani po volbách ale neplatilo, že by většina Čechů uvažovala „bude nám bez Slováků volněji“. Bylo tomu přesně naopak, a to byl právě důvod, proč nebylo možné o rozdělení uspořádat celostátní referendum: Češi by Slováky přehlasovali a ti by se opět – právem – cítili ukřivděni, protože by zase nemohli rozhodnout sami o sobě. Jediné smysluplné referendum by bylo bývalo oddělené a stačilo by pouze slovenské. Přívrženci okamžité samostatnosti by v něm nesporně zvítězili. Paradoxní je důvod, proč takové referendum vedoucí slovenští politikové neprosadili. Na jedné straně se chtěli národu prezentovat jako ti, kteří mu přinesli samostatnost – „vybojovali“ ji oni, ne národ sám. Na druhé straně ale nechtěli, aby „vina“ za rozpad federace byla jednoznačně na Slovensku, chtěli, aby šlo o oboustranně schválené rozdělení státu, a ne o jednostranné vystoupení Slovenska z něj. To se jim de iure nakonec i povedlo, i když tu symbol toho, jak to bylo de facto, zůstal: československá vlajka se stala vlajkou ČR, jakkoli do roku 1918 vypadala ta česká jinak.
Na české straně nebyla jediná relevantní politická strana, která by rozdělení prosazovala. Dokonce ani extremisticky šovinističtí sládkovci, kteří, podobně jako několik dalších českých stran, měli slovo československý v názvu – Republikánská strana Československa (podobně Československá strana lidová, Československá strana národně socialistická, Československá strana sociálnědemokratická). I čeští komunisté se z KSČ přejmenovali na KSČM až poté, kdy slovenští vystoupili ze společné strany a přejmenovali se na SDĽ. Naopak na Slovensku neměl už od Listopadu marku Československa v názvu nikdo. Proč se OF nemohlo rozšířit i na Slovensko, proč tam muselo vzniknout něco alespoň podle jména jiného – VPN? Proč slovenští političtí katolíci – KDU – nechtěli mít nic s těmi českými – KDS, ČSL – ačkoli katolíci by měli být už z názvu internacionální (katolická – všeobecná)? Na politické scéně prostě nebyl jediný celostátně působící subjekt, který by byl také celostátně úspěšný. Z dobrovolných organizací byla celofederální už snad jen fotbalová liga.
Naopak na Slovensku měly osamostatnění tak či onak v programu téměř všechny strany, které ve volbách 1992 uspěly. Však se tím také po volbách chlubily a sbíraly politický kapitál.
Proces dělení Československa byl racionálně vzato až absurdně nesobecký, byl oboustranně spojen se značným altruismem. Zatímco v Česku dělení prakticky nikdo nechtěl, jakkoli existence „penězovodu“ na Slovensko byla všeobecně známa až do dosti přesného vyčíslení, na Slovensku chtěla samostatnost zjevná většina, ačkoli pouze zaslepení fanatici věřili blábolům o tom, že na Česko Slováci doplácejí a ne naopak. Srovnejme to s jinými, separatismem dlouhodobě rovněž ohroženými státy, jako jsou Belgie nebo Kanada. Jedním z hlavních důvodů, proč francouzští separatisté v Québeku zatím všechna referenda prohráli, je to, že jeho občané dobře vědí, že by si rozdělením státu ekonomicky pohoršili.
Rozdělení Československa nebylo aktem českého sobectví, ale naopak slovenského nesobectví (raději chudší, ale samostatní). Klausovo jednání ve vile Tugendhat by se dalo charakterizovat třemi slovy: „Když jinak nedáte...“ To nebylo „využití příležitosti“ (jak píše na následující straně A2 Petr Pithart), to bylo realistické nahlédnutí marnosti dalšího jednání o možnostech společného „dvojdomku“.
Na české straně nejvíce litovala rozdělení státu levice, která tím přišla o silnou podporu svých idejí. Naopak vrchol altruismu předváděla čechoslovakistická pravice, která moc dobře věděla, že jakékoli liberální ekonomické reformy budou slovenskou levicí na federální úrovni brzděny. V situaci jara 1992 viděli dokonce mnozí Slováci analogii roku 1946: „Tenkrát jste nám vnutili komunismus, teď nám chcete vnutit kapitalismus.“
Rozdělení Československa bylo pro mnohé překvapením, jiní to ale čekali už dlouho. V ODA to byl od samého počátku například pozdější ústavní soudce prof. Vojtěch Cepl, který vždy tvrdil, že jde o přirozený proces, který má až charakter přírodního zákona; „růži také nelze bránit v tom, aby na jaře rozkvetla“, říkával. Na pražské filosofické fakultě to byl kolega Jiřího Vančury, historik prof. František Černý. Když mě na jaře 1990 jakožto tehdejší děkan přijímal, pravil na téma aktuálních česko-slovenských vztahů s děsivou jistotou: „Tohle už pamatuji z druhé republiky; Slováci se zase udělají pro sebe.“ Nevěřil jsem mu ani trochu, tolik mi to připadalo absurdní.
Autor je divadelní vědec a publicista.