Na ten dům na Kampě čp. 501 mám vzpomínky trochu sentimentální: v únoru 1965 jsme totiž se spolužákem Janem Munkem a dalšími maturanty vzali v mrazivé liduprázdné noci štětku a kýbl s latexem a namalovali drze na zeď Werichovi jako gratulaci k šedesátinám nápis Dobrý člověk ještě žije! (tím jsme dost možná založili na Kampě a okolí éru sprejerství). Ještě po několika letech jsem se dmul pýchou, když náš anonymní artefakt zhodnotil Miroslav Horníček v Hovorech H slovy: „Kdybych měl definovat šíři českého národního charakteru, řekl bych, že na jedné straně stojí ten nápad s nápisem a na druhé straně názor pracovnice uličního výboru, která tvrdila, že si to tam Werich nechal napsat sám.“ Tehdy už jsem sice věděl, ale ještě ne dost doceňoval, že v přízemí vily bydlí patrně největší a nejpřekládanější český básník dvacátého století, Vladimír Holan. Nebo že tu nějaký čas po válce, až do své druhé a definitivní emigrace, pobýval Jiří Voskovec (pobyt akademika Zdeňka Wirtha naopak už tehdy kolemjdoucím inzerovala bysta). Dnes to všechno vím, stejně jako to, že můj dobrý člověk je postava sice renesančně velkolepá, ale daleko rozporuplnější, než jsem tehdy tušil.
I proto jsem uvítal záměr Nadace Jana a Medy Mládkových využít objekt ke galerijním účelům: jednu část přízemí věnovat V + W a druhou Vladimíru Holanovi. Zvláště když jsem se dozvěděl, že Meda Mládková zde hodlá využít jedinečného archivního skvostu nedozírné kulturní ceny – rozsáhlou pozůstalost Jiřího Voskovce, již chtěla paní Kristina Voskovcová již dříve darovat Praze a setkala se tu s nezájmem. Je-li to pravda, pak Praha přišla – vinou kulturní ignorance kompetentních činitelů – o vskutku „zlatý“ fond, obsahující kromě jiných unikátních dokumentů i Voskovcovu korespondenci s Robertem Kennedym, J. W. Fulbrightem, Nelsonem Rockefellerem, J. S. Huxleym, Peterem Ustinovem, Orsonem Wellesem, Thomasem Mannem či Rayem Bradburym, o bohaté korespondenci s českými kulturními veličinami (Václav Havel, Josef Topol, Josef Škvorecký aj.) ani nemluvě. Paní Voskovcová nabízela umístit archiv právě v domě na Kampě – tím by se vytvořil k nedávno vzorně uspořádanému archivu Werichovu jedinečný pandán. Jelikož Praha – nyní už vlastně podruhé – nabídkou buransky pohrdla, disponuje nyní i nadále archivem univerzita v Bostonu (pořádá jej dlouholetý přítel paní Mládkové, profesor Ladislav Matějka). Mimoto hodlala Meda Mládková pořádat ve vile komorní produkce, semináře, přednášky, divadelní, hudební, filmové a výtvarné performance. Jednou z prvních akcí mělo být zaplnění jedné z mnoha černých děr v našem kulturním povědomí – festival filmů s Jiřím Voskovcem (filmy, v nichž hrál s Richardem Burtonem, Gregorym Peckem či Henrym Fondou, ale i jeho slavné a oceňované role od Čechova, například Strýček Váňa, či Becketta – Konec hry aj.).
O to o všechno teď Praha přišla, radním se víc zalíbilo v nesmyslně duplicitním Muzeu Malé Strany a Karlova mostu, namísto setkávání velikánů světové a naší kultury tam budou strašit trpaslíci. Co jiného slibuje v tisku zmíněná výstavka vltavských vodníků, malostranských figurek a podobných „rarit“, doplněná – jak jinak – lukrativním občerstvením pro turisty? Možná pak přijdou i čepičáři a prodej skla. Není divu: vítězná firma COLLY nedoložila – na rozdíl od Nadace Mládkových – žádné zkušenosti s podnikáním v kultuře. Radní z Prahy 1 svým rozhodnutím nejen vystavili otřesnou vizitku své kulturnosti, ale popřeli i vlastní podmínky soutěže: neustavili žádnou hodnotitelskou komisi, spolehli se, vynecháme-li jiná podezření, pouze na svůj vlastní vkus. Podle toho to taky dopadlo.
Kdybychom žili v právním státě, pak bych končil tyto řádky optimisticky: nadějí, že rozhodnutí ještě zvrátí soud. Takto nezbývá než doufat v zázrak, a uskuteční-li se záměr COLLY, pak snad v novou povodeň…
Autor je teatrolog.