Není u nás příliš košatých „barokních“ osobností, tedy těch, které svůj zájem rozprostírají do širokého okruhu zájmů a činností a ve všech jsou originálními a v daných oborech vzdělanými a orientujícími se tvůrci. Jednou z nich je určitě brněnský „fyzický básník“ Petr Váša (1965) – skladatel, rocker, textař, performer, výtvarník, experimentátor s hlasovým, tělesným i výtvarným projevem, absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (dějiny umění).
Váša už od raných osmdesátých let vystupoval v různých brněnských hudebních skupinách. V roce 1985 založil rockovou kapelu Z kopce, kterou později přejmenoval na Ošklid. Už tehdy překračoval hranice jediného žánru a jediného oboru. Byl textařem, zpěvákem, hudebním skladatelem, staral se o výtvarný doprovod, na jevišti působil nejen jako zpěvák a leader, ale také jako charismatický performer. Původní hudbu a své texty a básně doprovázel gesty, grimasami, šamanskými tanci. Byl nepřehlédnutelnou osobností nastupující umělecké generace přelomu osmdesátých a devadesátých let. Se svými kapelami vydal několik LP, MC a EP, účastnil se řady tehdejších festivalů. V devadesátých letech se osamostatnil a vytvořil celou dekádu trvající experimentální projekt takzvaného fyzického básnictví. Úspěšně se v něm pokusil o radikální propojení často až na rytmickou dřeň „obroušeného“ textu, různě modulovaného hlasu, zvuků těla a reálného (někdy i industriálního) prostoru a okolních předmětů i působení grimas a gest. Vytvořil originální typ básnické performance, který zachytil na dodnes nedoceněném CD CirkusCHaosMinaret (Wolf Records, 1998), na videu, v rozhlasových nahrávkách a také v básnické sbírce (Texty, básně, poémes..., Maťa 1994). Experimentoval se slovem, zvukem, hlasem, rytmem, řečí těla i výtvarnými prostředky. O své tvorbě přednášel, psal, vyučoval na JAMU, vedl dílny. K překvapení mnohých se v roce 2000 vrátil k rockové hudbě. Založil skupinu Ty Syčáci, s níž dodnes koncertuje a vydal dvě rocková CD (Máj v dubnu, 2000, Lék a jed, 2001) a dva experimentální operní opusy.
První byla v roce 2002 punková opera SSSS (Samota – Sláva – Smrt a Spása). Váša ji připravoval několik let, vytvořil i její jevištní podobu (premiéra 6. 10. 2001 v Divadle Na prádle v Praze v rámci festivalu …příští vlna/next wave…), samotný projekt však příliš neuspěl. Zčásti to bylo způsobeno nezkušeností z tak rozměrného díla, z přílišné zaumnosti a náročné srozumitelnosti, zčásti z přecenění účinku poměrně monotónních jevištních obrazů, spoléhajících především na předem natočenou videoprojekci, doprovázenou neosobním, chladně koncertním provedením tohoto více než dvouhodinového díla. Svým způsobem však šlo o přelomovou práci ve Vášově tvorbě. Vypsal, vyzpíval a vysmál se v něm ze svých lásek a nelásek, z obdivu k mystice, esoterice, středověkým mystériím, popu, rocku, Brnu, dětství, dospívání i dospělosti. Když si dnes v klidu domova poslechnete tuto nahrávku, působí na vás spíše jako intimní elegie, groteskně tklivá autorova osobní zpověď, než jako punková opera, jak ji autor nazval. Vynikne práce s jazykem a spousta hudebních vtípků, zapůsobí v prvé řadě jeho sebeironie a nadhled.
V téže době – na přelomu tisíciletí – vzniká ale ještě jeden Vášův „operní“ projekt, jehož vyvrcholením je právě vydané dvojalbum Lišák je lišák. Váša nejprve jako sólový performer (základy vznikaly již v roce 1999), později spolu s kapelou Ty Syčáci z mnoha stran a úhlů zkoumal a pojmenovával symbol a obraz lišky (lišáka) jako cosi mýtotvorného a současně neuchopitelného a živelného. A to jak v literatuře a hudbě, tak v dějinách světových kultur (v textu se Váša odvolává nejen na Těsnohlídka a různé přírodopisné a jiné vědecké publikace, ale také na Ezopovy bajky, Rusalku, Zavátý život Josefa Augusty, Kámasútru či šintoistický liščí kult). „Od svého počátku byl projekt Lišák je lišák koncipován jako parafráze slavné opery Leoše Janáčka Příhody Lišky Bystroušky,“ podávají výklad samotní autoři. „Ta ovšem vznikla podle literární předlohy Rudolfa Těsnohlídka a ta zase podle kreseb Stanislava Lolka, které stály na počátku tohoto ,multimediálního’ díla, svou originalitou typického pro období raných dvacátých let minulého století. Kresby s textem tehdy vycházely na pokračování v brněnských Lidových novinách jako moderní moravský ,komiks’. Janáček byl nadšen popularitou seriálu a vybral si z něj určité epizody jako základ pro své hudebně-dramatické dílo.“ Právě tento postmoderní mix Vášu inspiroval. Dál jej rozvíjel spolu se členy své skupiny, již ale rozšířil o několik osobností brněnské hudební a divadelní scény.
„Lišák je lišák nikdy neměl na Lišku Bystroušku navazovat pouze tematicky,“ píše se na již citovaných internetových stránkách www.lisakjelisak.cz, „ale celou strukturou parafráze: kresby Petra Váši spolupůsobily při vzniku libreta, které potom inspirovalo hudebníky, podílející se na jeho přeměně ve skutečnou ,grand operu‘. To vše by nyní mohlo podněcovat další pozitivní mutace svéhlavého konceptu, množícího a šířícího se podobně jako skutečné lišky: opatrně, systematicky a nezadržitelně.“
Poslechneme-li si „grand operu“ pozorně a budeme-li přitom sledovat i výpravný, více než stostránkový booklet, který je k nahrávce připojen, mnohé z výše řečeného objevíme. Přesto více než obsah či sama forma, jež je opět velmi otevřená a „zběsilá“, i když celek je konzistentnější a srozumitelnější než předchozí opera SSSS, bude na nás působit nejvíc Vášova hra s jazykem. Potvrzuje to sám autor, když na konci Epilogu píše: „Hlavním hrdinou celého díla je jazyk, zdaleka ne jen ten český.“
Neznám v současné české literatuře autora, který by se tak opájel a suverénně vládl možnostmi jazyka, jeho významů i jeho zvukovými podobami. Snad kdysi Ivan Vyskočil, Josef Hiršal a hlavně Emanuel Frynta si takto dokázali hrát. Stačí na kterékoli stránce otevřít oranžový booklet, jenž je v podstatě autorskou básnickou sbírkou, doprovázenou vlastními ilustracemi, stačí si poslechnout kteroukoli část díla. Najdeme zde zvukomalebné zkomoleniny známých, někdy ale jen tušených a často i netušených slov, dětské rýmy a slovní hříčky, lidovou mluvu i vysokou poezii. Současně objevíme i nápaditou obrazovou hru Vášových kreseb a barevných grafických montáží. A pochopitelně i bohatou hudební skládanku, od rocku přes recitativ a typické Vášovo „fyzické básnictví“ až k citacím Janáčkovy Bystroušky a Dvořákovy Rusalky.
Richard Wagner kdysi snil o díle jako o Gesamstkunstwerku. Váša jej svou tvorbou nabízí. Nevím, jak by tato „hra o bolestné nápravě člověka, který se strašně mýlil“ mohla působit na jevišti. V podstatě si ji v „kamenném“ divadle jako skutečnou, plnohodnotně inscenovanou operu představit nedovedu. Dílo je těsně spjato s osobou Petra Váši a s jeho schopnostmi pracovat s jazykem a textem jako hudebním tělesem. Mnohé části jsou velmi literární a popisné, jiné plné imaginací. Děj je bláznivý a plný divokosti a přesunů v čase i prostoru. Daleko lépe se to poslouchá. Člověk se může k některým pasážím vracet, číst si text, prohlížet obrázky. Může snít, představovat si, asociovat. Anebo hloubat a domýšlet. Velmi dobře si však toto dílo lze představit jako animovaný film či loutkové divadlo. Tam jsou možné skoky a proměny, prolínání reality a fikce, snu a skutečnosti. Tam je možné vytvářet těsný, osobní kontakt s divákem-posluchačem, jejž toto dílo jednoznačně vyžaduje. Je to sice možná postmoderní groteskně komická opera, ale v prvé řadě je to svébytná autorská hra, vyžadující osobní nasazení a maximální kontakt s publikem. Již dnes je jisté, že jde o jedno z nejoriginálnějších a v mnoha ohledech – formou, strukturou, obsahem, provedením – nejbohatších nadžánrových děl, jež u nás v poslední době vznikly. Pět hvězdiček je málo!
Autor je redaktor Divadelních novin.