Oběť a její kat

Překrucování pravdy pramenící z hysterie není nemoc, ale charakterová vada. Každý diktátor je hysterik, protože voluntaristicky zachází s fakty. Bolševický děs z pravdy je tak silný, že se u jinověrce často mění v děs z nepravdy. Obojí postoj znamená ochromení rozumu. Demagogický hysterik je do jisté míry největším znalcem „logiky“: „Kdo není s námi, je proti nám.“ To je přece jasně logická věta (až na ten – a to zásadní – zkrat). „Se mnou“ je logicky jen ten, kdo „je se mnou“. Vše ostatní je „proti mně“.

Od časného mládí jsem doslova uhranut problémem hysterie, demagogie a diktátorství. Ve svých důsledcích tento problém přechází v otázku vztahu mezi katem a obětí. Fascinuje mě postoj kata, který se považuje za oběť, protože oběť nepovažuje kata za vykupitele.

Téma kata a oběti se neustále vrací. Můžeme si to představovat třeba takto:

Je časně, velmi časně ráno. Odsouzenec je ve své cele a zoufale přemítá, protože je nevinen – pokud vůbec člověk může být bez viny. Je zcela ponořen do toho bolestného, věčného a zdrcujícího koloběhu Pro a Proti. Snaží se dopátrat pravdy a chyby. Je vyčerpán a hledá spánek.

Kat nesměle zaklepe na dveře, ale vstoupí s naprostou rozhodností, která nesnáší odmítnutí. Na rozdíl od odsouzence je velmi sebejistý a přátelský. Činit přátelské úsluhy vzpurné oběti je smysl jeho života. Konejší oběť a naléhá.

„Neboj, vše je v pořádku, já už jsem tu. Celou noc jsem nespal, abych byl co nejdříve u tebe a pomohl ti. Vím, že tvá situace je těžká, a proto jsem tady. Přivstal jsem si, abys nebyl sám. Vím, že mě potřebuješ. Stálo mě to sice obrovské úsilí, ale pro tebe jsem ochoten udělat vše. Máme ještě spoustu času, a tak si můžeme pohovořit o tvém krku, aby se ti lépe dýchalo. Rozhodně ho nesmíš mít ztuhlý; to je nepříjemné a někdy to dokonce i bolí. Hlavně buď klidný, důvěřuj mi a nech se vést.“

Odsouzenec naprosto nic nechápe. Leží na něm příliš těžké břímě, než aby dokázal pořádně rozlišovat a vůbec si něco myslet. V této chvíli má snad jediné hnutí, pocit, přání. Spát! Alespoň trochu si po tom dlouhém vypětí odpočinout. Zahnat tu mouchu, která ho nenechá spát a vemlouvá se mu až do nejniternějšího ledví a jako hnilobná vajíčka mu vbodává pod kůži své lepkavé přátelství a nápomocnou ochotu. Proč ten člověk dotírá? Ach bože, spát! Alespoň trochu si odpočinout!

„Vidím, že jsi příliš neklidný. Nesmíš se tomu poddávat. Jsem tady přece já, a já ti pomohu. Musíš hezky doširoka otevřít oči, uvolnit se, dívat se mi do obličeje a podvolit se, abych ti vzal míru a promnul ti hrdlo. To velmi pomáhá. Nikdo to neumí jako já, nehledě na to, že všichni ostatní, i kati, by se na tebe vykašlali. Ale to já neumím. Miluju tě a jsem ochoten pro tebe nasadit vše, co mám. Tak se nesmíš bát a musíš mi důvěřovat. Ty si ani neumíš představit, jak obrovské máš štěstí, že jsi potkal právě mne. Ale nečekám od tebe vděčnost. Jsem zvyklý na nevděk, že na mě všichni plijou. Oni ale za to nemůžou, protože nic nechápou. Já chci jenom pomáhat a být lidem užitečný. Ale oni ne a ne.

Perou se se mnou, odmítají a nadávají. Hlupáci! Šlapou si po vlastním štěstí. Ale já, starý blbec, nehledím na urážky a jsem stále ochoten pomoci, kde je toho třeba. Každý, všichni, až jednou dostanou rozum, mi budou blahořečit. Ty jsi stejný jako oni. Ale já ti nic nevyčítám. Nemůžeš za to, protože ničemu nerozumíš. Podvol se a uvidíš, jak to bude krásné. Hezky se svlékni do naha, natáhni se, zavři oči a mysli jen na to, že jsem konečně už u tebe. Na ostatní se vykašli!”

Odsouzenec stále nic nechápe. Cítí jen zoufalou úzkost a bezbrannost před něčím, co se mu páčí do duše jak sochorem a drtí ho. Cítí, že jeho spánek – touha dopátrat se smyslu toho všeho – je rozmetán jak Šalamounův chrám, který už dávno neplatí. Nenávidí toho člověka, tu jeho vtíravou příchylnost a ochotu.

„Ještě máme spoustu času. Přijdou pro nás až za dvě hodiny. To bys nevěřil, co mi dalo práce, abych pro tebe ty dvě hodiny vyšetřil. Ale dělám to rád. Poprava rozhodně není lehká záležitost, ale když se to umí a člověk má to štěstí, že přijde do styku právě se mnou, neexistuje nic příjemnějšího. Lidi si totiž sami šlapou po svém štěstí. Když to vezmu do ruky já, je po bolesti, problémech, strachu a podobně. Člověk má konečně možnost naplnit svůj osud a díky mně dosáhnout odvěké touhy, kterou v sobě – lidi jsou hlupáci! – od mládí potlačoval. Každý je zakomplexovaný až hrůza! Jen kdyby mi důvěřovali, hned by bylo všechno jiné! Ale to můžu mluvit horem dolem, je to, jak když hrách na stěnu házíš. Jsou nepoučitelní a odmítají pomocnou ruku! Člověče, neškubej tak sebou, říkám ti, abys byl klidný. Jsi stejný nevděčník jako ostatní. Teď už bude všechno jen a jen dobré.“

„Ach bože, ženo moje! Markéto?!“

„Cos to říkal?? Tak tohle tedy ne! Říkám ti, že už jsem tady a že tím je všechno konečně vyřešeno, a k tvému dobru. A ty tady budeš vzdychat a dovolávat se svých omylů a pubertálních nesmyslů...“

„Já jsem si vzpomněl na svou ženu.“

„No to je báječné! Já k němu přijdu, a on se bude pořád stavět na zadní! Jakou ženu? To je taky váš další omyl. Nevíte, co chcete. Žádná žena nikdy nikoho neudělala dokonale šťastným. Lidi se žení a myslí si, že to je to pravé, a přitom si na sebe pletou jen další bič. Rajtuješ na velbloudu, chlapče. S tímhle idealistickým blábolením a neplodným sněním je teď konec. A když to nechápeš ty, musím myslet a jednat já za tebe! Člověk se tady namáhá, vstane kvůli tobě do nepohody, a ty mu ještě napliješ do tváře. Cožpak nechápeš, že smyslem života není rodina, ale poprava? Rodina – to je další z vašich iluzí, kterými podkopáváte vše, co se tady jeden snaží pro vás udělat. Ty máš být rád, že s tímhle je už konec, a litovat, že jsi mě nevyhledal již dávno předtím – a ne čekat, až tě sem někdo dokope. Z toho je jen vidět, jak jsi ještě nezralý. Každému to musím vysvětlovat, ale néé, milostpánové to ne a ne pochopit. Já už tady dlouho nebudu. To přece jeden nemůže dlouho vydržet, pořád přesvědčovat a vychovávat nemehla, co se věčně stavějí na zadní. Já ti něco řeknu, jestli mi někdo zničil zdraví, tak to byli lidi jako ty. Ale nevadí. Takový už je světa běh. Byl jsem povolán pomáhat, tak budu pomáhat. A třeba proti tvé vůli, když to nechceš pochopit. Ještě jednou se tady opovaž vzpomínat na nějakou rodinu nebo Markétu! To jsem se zase jednou trochu unáhlil. Člověk má ale jenom jedny nervy. No nic. Už budeme muset jít. Tak jak říkám: nech se vést a důvěřuj mi. Tady máš košili s odstřiženým límcem. Extra jsem ji pro tebe vybral a ještě v noci žehlil, aby se ti v ní dobře šlo. Jiný by se na tebe vykašlal a navlékl by na tebe kdejaký hadr. Budeš si v ní vykračovat jako pán.“

Odsouzenec to už nemůže vydržet. Už naprosto nic nechápe, je mu špatně a s výkřikem „Ach bože!“ běží k míse a zvrací.

„To jste celí vy. Když jste v úzkých a máte se rozhodnout pro dobro, začnete dělat tyátr. Říkám mu, že je vše v pořádku, aby byl klidný, ale on ne. Musí tady zašpinit nádhernou novou mísu, kterou sem stejně dali jen díky mně místo starého kbelíku, protože jsem se vždycky snažil, aby to tu měli odsouzenci pěkné. A s tím Bohem, to teda ne, milánku. Toho se nedovolávej. Já sice taky věřím v Boha, ale nemysli si, že teď mi zase nějakým blafákem unikneš. Ano, ano! Všichni jsme zodpovědni před Bohem. Ale toho sem teď nezatahuj! Ten s tím nemá nic společného. Právě z lásky k Bohu jsem vzal na sebe tento nelehký úkol a jeho místo tady zastupuji já. Pomocnou ruku ti podávám já, a tak se dovolávej mé pomoci. Jen já ti mohu pomoci. Nikdo jiný. To by se ti tak hodilo, ty podvodníku. Poslat mě pryč a dovolávat se pokrytecky Boha... že si to s ním vyřídíš sám. Zase podvádíš. Cožpak nechápeš, že bez mého přispění nic nevyřešíš?! Ne, opravdu, já už tu nevděčnost nevydržím! Ale vzal jsem na sebe úkol a ten musím splnit stůj co stůj, ať už se to takovým spratkům jako ty líbí nebo nelíbí. Já blbec se s ním párám, snažím se mu to vysvětlit, pomoct mu, a on takhle? Teď už toho mám dost. Jde se.“

Kat dovleče oběť až ke špalku. Domlouvá jí, snaží se jí vyjít všestranně vstříc. Oběť se vzpírá, zvrací, omdlévá a dovolává se všech a všeho kromě kata. Kat vzdychá zoufalstvím. Je hluboce nešťastný a zarmoucený. Těsně než dopadne sekyra, oběť naposledy vykřikne: „Bože můj!“ Je dokonáno. Ne tak pro kata.

Kat odchází se schýlenou hlavou, jako někdo, kdo byl hluboce zraněn, jako hospodář, kterého nevděčný syn vyhnal z rodného domu do nepohody. Ale má svou hrdost. Není poražen, nýbrž uražen nepochopením a nevděkem. Svůj kříž nese statečně. Počítal s tím, dokonce to očekával a je navždy smířen s mučednickou korunou. On ví, že je mučedník a že oběť mu svým nepochopitelným nevděkem vrazila trnovou korunu ještě hlouběji do čela. A protože je důsledný – tito lidé se domnívají, že důslednost je totéž co morální poctivost – snaží se nepromrhat ani vteřinku své životní kalvárie. Přemýšlí – nikoliv myslí. (Pozor na záměnu!)

To už je k nevydržení. Místo aby se mi ten mezulán díval důvěřivě do očí a řídil se mými pokyny (tak dobře jsem to s ním myslel!), zase volal toho svého Boha. Je to sice lepší, než kdyby volal tu Markétu, ale i tak! Chtěl se mi tak vysmát, pacholek jeden. To mi chtěl ještě na poslední chvíli ukázat: „Héč, já tě nepotřebuju, nevěřím ti, já mám přesto svého Boha a Markétu!“ A po pravdě řečeno se mu podařilo zranit mě do hloubi srdce. Já ho měl tak rád a on mi ještě na poslední chvíli musí plivnout do tváře. Ten jeho bezduchý život k ničemu! Někde v závětří by spokojeně dohořel se svou Markétou, dětmi, zahrádkou či co já vím a neužitečně by se vytratil, nevěda o tom, že existuji já, jediný, který dokážu dát jeho životu vyšší smysl. Díky mému přičinění odešel ze scény jak Hamlet. Královsky! Jeho život dostal bohatýrský rozměr. Učinil jsem z něho hrdinu. A on na mě plivne. „Ne, já tě nepotřebuju, táhni ke všem čertům!“ – tak mi to dával pořád najevo. Nikdy tyto lidi nepochopím. Já blbec kvůli němu vstanu brzo z postele
– ačkoliv bych si mohl jako jiní krásně přispat – žehlím mu košili, tu nejlepší jsem mu vybral, celou zásobu jsem kvůli němu převrátil vzhůru nohama, hádám se s ředitelstvím, aby dali do cely moderní červenou záchodovou mísu, aby vymalovali stěny na modro, aby byly přikrývky z nejlepšího atlasu, a vůbec se všemožně starám, aby se tam odsouzenci cítili jako doma (který vězeň dříve spal pod atlasovými přikrývkami mezi nádherně bleděmodrými stěnami a používal moderní červenou mísu – nemluvě o bílé košili z jemného plátna!). Život není jednoduchý, ani poprava ne. Ale právě proto se snažím učinit popravu co nejpříjemnější, a zbavit tak člověka odvěkého a bezdůvodného strachu, předsudků. Chci je osvobodit od předsudků a dát konečně člověku prostřednictvím popravy jeho pravý, vznešený rozměr. Chci, aby si lidé nemuseli vyčítat svůj zhudlařený život, aby byli hrdí na to, že jsou lidé, a aby svobodně a hrdě spěli vstříc svému nezastupitelnému určení. Člověk, který nepozná vznešenou a osvobozující moc popravy, nežil, nic nepochopil a promrhal své nejlepší vlohy. Může být něco krásnějšího než ukládat hlavu k spánku na špalek, kde jedině může pochopit váhu a cenu života? Každý se snaží utéci zpět do své zhudlařené bezejmennosti mezi usmrkanými dětmi a tloustnoucí manželkou, a vyhnout se tak poznání. Ti lidé vůbec nevědí, co chtějí. Venku všichni shánějí červenou mísu, a když ji konečně dostanou (pochopitelně ne svým přičiněním), zašpiní ji zvratky, aby mi tak dokázali, že se mnou nesouhlasí. Ten jejich neustále vyděšený, vyčítavý pohled! Ale ať vyčítají! Budou zachráněni a popraveni proti své vůli. Dítě také nemůže rozhodovat samo za sebe.

Další osud kata byl v podstatě zajímavý, ale prostý. Popraviště mu bylo brzo velmi malé a nabyl dojmu – ze svého hlediska jistě správného – že jeho schopnosti nejsou plně využity a že takto pouze příštipkaří na grandiózním úkolu, který mu byl svěřen. Nakonec se tedy vydal do světa a začal stínat hlavy všem kolemjdoucím. Lidé se ho báli, utíkali před ním a nadávali mu. Ale on si je vždycky našel. Věděl, že každá práce-poslání musí být důsledná. Světem obcházel strach.

Až se jednou našel jeden Honza a ten měl natolik selského rozumu, aby pochopil, že kata někdo musel povolat a úkol mu svěřit. A svou nebojácnou řeč začal roznášet mezi lidem obecným. A tehdy se ukázalo, že vlastně kata nikdo nepovolal, že tady je jaksi neznámo odkdy a od koho, a že tudíž nemá povolení. A tak se lidé domluvili a místo aby pořád utíkali, jednou si na kata počkali, lapili ho a vsadili do vězení. Ale byl tu háček. Nevěděli, co s ním. Radili se a radili, ale k žádnému kloudnému závěru nedospěli. Naštěstí tu byl Honza. A ten jim povídá: „Seberte mu meč a nechte ho být.“ A tak se stalo. Meč hodili do hlubokého jezera a kata pustili ven. Ale kat ten lidský nevděk a tu pohanu nevydržel. Když jednou zase prochodil bezcílně několik dní a nocí, skočil do jezera za tím mečem. A tam snad, chudák, také dospěl k naplnění.

Text byl napsán v 70. letech. Doposud nebyl publikován.

 

Hispanista, novinář a spisovatel Vít Urban se narodil 4. srpna 1943 v Praze. V roce 1960 absolvoval gymnázium, ale na základě špatného kádrového posudku nebyl přijat na VŠ a nastoupil jako skladník v Tesle Strašnice („v roce 1962 jsem utrpěl pracovní úraz, který mi poškodil páteř, takže nemohu delší dobu stát“). Po čase se mu podařilo „ulít“ na Pražský hrad, kde jako zaměstnanec Archeologického ústavu ČSAV přehazoval zeminu. V roce 1962 složil přijímací zkoušky na FF UK, kde vystudoval španělštinu a historii. Během studií prováděl po Praze. V srpnu 1969 se stal zaměstnancem Českého rozhlasu – vysílání pro Latinskou Ameriku. Od 70. let překládal španělskou prózu a esejistiku (viz bibliografie), připravoval pořady pro rozhlas a v řadě periodik otiskoval odborné a kritické články. V roce 1969 se oženil a postupně se mu narodily tři dcery. Od roku 1964 do roku 1969 si vedl deník, který se zachoval v rukopise. Pozdní texty, z nichž jeden otiskujeme, se pohybují na pomezí eseje a silně stylizované prózy. Byl čestným dárcem krve. Zemřel 18. července 2002.

 

Soudruh Urban pracuje v redakci vysílání pro Latinskou Ameriku od r. 1969. V současné době zastává funkci redaktor-komentátor. Je typem bystrého, pohotového novináře se širokým vnitropolitickým a mezinárodněpolitickým rozhledem. Vykazuje neustále tvůrčí invenci a patří již několik let k stabilizujícím kádrům redakce. Podílí se autorsky na všech rubrikách redakce a zpracovává zejména kontra­propagandistickou tematiku.

Není politicky organizován, jeho postoje však jsou v souladu s náročnými požadavky na práci ve sdělovacích prostředcích. Soudruh Urban se projevuje jako vzdělaný, inteligentní člověk s intelektuálními sklony. V kolektivu vystupuje otevřeně, kriticky a s dobře připravenými argumenty.

Ing. Zdeněk Vališ, vedoucí redaktor

Z kádrového dotazníku vysílání pro Latinskou Ameriku

 

Bibliografie překladů

Ernesto Sábato: Kniha o hrdinech a hrobech, Odeon 1984; Jorge Luis Borges: Obecné dějiny hanebnosti, Práce 1990; Jorge Luis Borges: Výbor z esejů, Světová literatura 1991–
–1992; Gustavo Adolfo Bécquer: Legendy, Vyšehrad 1999; Sebastián Juan Arbó: Cervantes, Odeon 1971; Germán Guzmán Campos: Camilo Torres, Vyšehrad 1973; Eduar­do Caballero Calderón: Indián to nemá lehké, Odeon 1976; Manuel Scorza: Vzpoura v Rancasu, Svoboda 1981; Arturo Uslar Pietri: Řemeslo nebožtíků, Svoboda 1981; Dějiny Španělska, ve spolupráci s kolektivem překladatelů, NLN 1995; Španělská esejistika, komentovaná četba ukázek esejů, stanice Vltava 1992; José Lezama Lima: Ráj, Revolver Revue 1996; Slovník spisovatelů Latinské Ameriky, ve spolupráci s dalšími autory, Libri 1996; Abel Posse: Příběh vášně a utrpení Evy Perónové, NLN 1996; Ernesto Sábato: Tunel, Host 1997.