Sláva KSSS a všem svatým

Nový román ruského prozaika Vladimira Sorokina Telurie (Tellurija, 2013) volně navazuje na fantasmagorickou krvavou dystopii Den opričníka (2006, česky 2009; recenze v A2 č. 26/2009), v níž se před čtenářem otevřel perverzní, krutý, a přitom uhrančivý svět „středověké budoucnosti“ Ruska roku 2027, viděný očima privilegovaného příslušníka vládnoucí třídy. Telurie sice zjevně odkazuje k analogickému fikčnímu světu, ale je na rozdíl od semknutého a jednoznačně fokalizovaného opričnického běsnění komponována jako soubor rozmanitých fragmentů.

Rej úchylek

Spojitost částí tentokrát není zajištěna jednotící entitou vypravěče, ale spíše náhodnými odkazy k reáliím a dějům nebo jen velmi přibližnými návaznostmi, když děj jednoho z úlomků jakoby nahodile zavadí o některé z předcházejících vyprávění. Sorokin přitom z úlomků nebuduje složitě provázanou a rafinovanou síť souvislostí, ale naopak zdůrazňuje ostré zlomy, pomíjivost jednotlivých promlouvajících hlasů a torzovitost příběhů, do nichž je často čtenář vržen stejně prudce, jako je z nich posléze vytržen. Představu o dystopické budoucnosti je tak zapotřebí pracně budovat z rozptýlených indicií, pamfletů i bezmála encyklopedických hesel.

Střídají se formy vyprávění, úhly pohledu, jazykové stylizace, tradice i žánry. Zvolený přístup koresponduje s postapokalyptickou vizí, kterou Telurie načrtává. Kontinenty otřesené náboženskými válkami se propadají do perverzní směsice pozůstatků dob pokročilých technologií, středověké stratifikace společnosti, morálního úpadku, genetických mutací a ideologických skanzenů, které zrcadlí velkolepé pokusy lidstva dosáhnout utopického ráje „hned teď“ (jde například o stalinistický turistický skanzen obohacený o nepokrytě sakrální rozměr).

Sorokinův karnevalový rej úchylek, krutostí, výstředností a permisivity spojuje motiv vzácných telurových hřebů, které cech tesařů zatlouká lidem do hlav, a umožňuje jim tak navázat spojení s mrtvými, vymanit se ze zajetí času a obývat „paralelní světy, které vytlačily realitu“. Právě ono těkání dějinami, troskami souvislostí a věcmi zhola nemožnými je jedním z možných klíčů, jak Telurii vykládat – jako intuitivně komponované delirické bloudění prostorem, kde minulost ztratila posvátné kouzlo nedosažitelnosti, současnost smysl a budoucnost jakoukoli přitažlivost.

Bezedná rokle významu

Telurie je pohádkou, hororem, cyberpunkem, bylinou, deníkem, divadelní hrou, lidovou báchorkou i čechovovskou povídkou, v níž bublá samovar a vedou se bodré řeči. Je přehlednou ichformovou zpovědí, blouznivým proudem vědomí i velmi racionálně komponovaným popisným vyprávěním. Ničím z toho ale není „především“. Je to text, který se hemží různorodými hlasy, enigmatickými významy a nespočtem aluzí, v nichž se Sorokin pohybuje s nekompromisní chaotičností. O vytvoření přeludného řádu z chaosu se tu neusiluje, neboť „mezi významem a jeho vyjádřením leží propast nejen konvenční, ale často i ontologické dojebanosti. (…) Uprostřed je propast. Kterou dokáže překonat jedině skutečný provazochodec, hermeneutik duší, který příslušné morfosyntaktické nunčaki ovládá tak, že když jimi jebne plavovlasou bestii vyjadřovaného, tak se z lana svalí a spadne dolů, až na kamenné dno té bezedné rokle.“

Právě dojem, že disharmonický chorus Telurie představuje především boj o to, zda se z provazu do propasti nakonec odporoučí autor­provazochodec anebo ona plavovlasá bestie, do značné míry definuje vyšinutý čtenářský zážitek. Sorokinovo plátno plné pokřivených charakterů, lidských tvorů se zvířecími hlavami, obrů, trpaslíků, oživlých penisů a jurodivých venkovanů je jakousi literární parafrází obrazů Hieronyma Bosche. Zobrazuje svět zachvácený chaosem, který se potácí na hraně zániku, společně s ním se ale hroutí i sama románová struktura. Telurie nenabízí žádné vějičky adresné společenské kritiky, neboť všechny ideologie a systémy jsou tu aktéry v jedné velké frašce. Nenabízí ale ani povědomé bezpečí žánrových vzorců. Zůstává pouze prožitek „chaosu, entropie, směšných vášní a sobeckých pohnutek“.

Autor je bohemista.