Dny oranžové revoluce mám v živé paměti dodnes. V atmosféře poklidné české každodennosti jsme na podzim 2004 my, Ukrajinci žijící v Česku, napjatě sledovali překotné události v Kyjevě alespoň na ukrajinských internetových serverech. Čím hlasitěji představitelé kučmovského tábora vykřikovali, že jejich vláda je silná a že Juščenko nikdy nebude prezidentem, tím víc se stmelovala opozice. Často jsem tehdy litoval, že nejsem přímo na Ukrajině. Trpěl jsem pocity viny, že se „schovávám na bezpečném Západě“. Podobně to cítili i další místní Ukrajinci, ale zůstali jsme tady – někdo pokračoval ve své práci, jako by se nic nedělo, další šetřil peníze, aby mohl odjet do centra revoluce aspoň později, jiní se účastnili přednášek a seminářů o Ukrajině a zoufali si nad mlčením českých médií o ukrajinských událostech. Bolestné bylo srovnání s novinami sousedního Polska, které přinášely novinky o průběhu oranžové revoluce denně. S kolegy novináři jsme se snažili nabourat zažité stereotypy českých masmédií, pro které byla Ukrajina pouze jakási podivná „černá díra“, anebo pro ně neexistovala vůbec. Částečně jsme tak spláceli svůj dluh a vyjadřovali solidaritu s rodnou zemí.
Oranžoví otrokáři
Když revoluce vrcholila, hodně Ukrajinců z Česka odjelo demonstrovat přímo na kyjevský Majdan. Mnozí z nich se už nevrátili. Mezi nimi i Jurij Hrycyk, bývalý ředitel školy ve lvovské oblasti, který v Česku čtyři roky ilegálně pracoval jako malíř pokojů. Při přechodu hranic České republiky dostal, podobně jako řada jeho krajanů, desetiletý zákaz vstupu na území Evropské unie. Bylo překvapivé, že místní ukrajinští podnikatelé – zprostředkovatelé nelegální práce, známí jako „klienti“ – platili desítky autobusů pro cestu demonstrantů z Čech na Ukrajinu, že posílali peníze na podporu revoluce, chodili v oranžovém oblečení a veřejně podporovali Juščenka. Ptal jsem se sám sebe – proč to dělají? Vždyť Juščenko slibuje zavedení evropských, transparentních a zákonných norem podnikání, slibuje sblížení Ukrajiny s Evropou. A sami „klienti“ se dodnes řídí spíš sovětskými vzorci jednání – dát úplatek, prosadit „svého člověka“… Vliv „klientů“ na nešťastné nelegální ukrajinské dělníky bude narůstat a jejich pozice novodobých otrokářů se bude upevňovat, pokud české úřady budou požadovat stále další dokumenty pro legalizaci pracovního poměru cizinců. Status quo neevropské Ukrajiny „klientům“ vyhovoval, evropská Ukrajina by pro ně znamenala prohru. To však tehdy pochopil pouze jeden „klient“, který také donutil všechny „své“ dělníky hlasovat pro Janukovyče. Všichni ho poslechli – ať už byli v době voleb v Praze nebo doma v závětří zakarpatské vesnice. Ostatní ukrajinští podnikatelé se postavili za Juščenka. Nevím přesně proč – možná nechtěli být spojováni se státem, který se plíživě proměňoval v despocii typu Lukašenkova Běloruska.
Kde jsou bratři
Já a můj kolega Vasyl Rjuchtin jsme na sebe vzali zodpovědnost za malou oranžovou revoluci v ulicích Prahy. Organizovali jsme mítinky před ukrajinskou ambasádou, protestní pochody k ruskému velvyslanectví i velkou demonstraci na Václavském náměstí, kam přišly tři tisíce Ukrajinců. Byla to největší akce v novodobých dějinách zdejší ukrajinské diaspory. Starší, šedesátiletí představitelé diaspory demonstrovali tradičně za svobodu Ukrajiny. Ti mladší toužili i po dalších změnách – věčný úděl levného pomocného dělníka se jim už zajídá. Bouře emocí, doprovázející demonstrace, nebyly v Praze o nic menší než v Kyjevě. Všechny mítinky byly řádně ohlášené na českých úřadech, takže v případě provokací by měla policie k dispozici naše osobní údaje. Báli jsme se, ale o další a další povolení k „oranžovým“ mítinkům jsme přesto žádali takřka denně.
Dodnes potkávám účastníky tehdejších protestních akcí. Někdo se mlčky odvrací, jiný s dojetím vzpomíná na přátelskou atmosféru, kdy všichni byli bratři, mnozí dnes litují a ptají se: proč jsme tam vlastně stáli a mrzli, za co jsme bojovali? Pro Ukrajince v České republice stejně jako jinde v Evropě se nezměnilo prakticky nic. A za těch pár změn k lepšímu nevděčí oranžové revoluci. Stejně jako za Kučmy, i nyní oficiální Kyjev o jejich situaci spíše mlčí, ani byrokratických překážek neubylo.
Ukrajinci si často v poslední době stěžují, že všechno je špatně a nikdo se jejich problémy nezabývá. Chybí jim moudrý vůdce, který by za ně rozhodoval a všechno jim poskytl a zaručil – práci, bydlení, peníze, práva a tak dále. Aspoň že mají svého „klienta“ – ten jim dává vše, jenom si polovinu nechává pro sebe. Od příchodu nové, oranžové vlády si mnoho lidí slibovalo „ráj na zemi“. Věřili, že skutečně přijde Ten, který okamžitě a zdarma přinese štěstí všem Ukrajincům – v Česku i na Ukrajině.
Věřili demokratům Juščenkovi a Tymošenkové, kteří se teď pohádali a přemýšlejí, jak si co nejrychleji a pokud možno diskrétně udobřit Janukovyče. Čekali, že Juščenko změní Ukrajinu. Sami ji ale měnit nechtějí. Stále dávají úředníkům úplatky, bojí se mafie a policie, pracují pro „klienty“, čekají na rozkazy shora, sledují ruskou televizi, kde si z nich utahují, i na Václavském náměstí nebo na Florenci se bojí promluvit slovo ukrajinsky…
Šachty a víza
Na druhé straně Ukrajincům rozumím. Je to národ, jehož východní část terorizovalo nejdříve carské a později komunistické Rusko. Rusko zničilo svobodné kozáky, potlačovalo ukrajinštinu, venkovské obyvatelstvo zdecimovaly řízené hladomory, většina inteligence byla zastřelena, území nenapravitelně poškodila nešetrná industrializace a urbanizace a nesmyslné nucené transfery obyvatel, duši národa lámalo zastrašování „zlými banderovci“. Tři sta let podobných kataklyzmat by udělalo z lecjakého národa masu lumpenproletariátu, pro jehož příslušníky bude šachta a slovo vedoucího směny tím nejsvatějším přikázáním. A co západní regiony – opěvovaný Piemont a naděje ukrajinského národa? Obyvatelé západních regionů jsou jednoznačně pro Evropu – a to je vše. Od samotné Evropy je dělí vysoká hradba – víza. A co nakonec uvidí Ukrajinec, když tuto vízovou hradbu překoná? Nic moc – své krajany v podřadných profesích na stavbách a nevlídné tváře úředníků. Začarovaný kruh…
Vím, že letošní volby na tom nic nezmění – ať už vyhraje kterákoli strana. Nic nezmění ani příští volby. Volby vůbec můžou změnit dost málo věcí. Vymění se ale časem generace, pak druhá, třetí… Až nakonec i na Ukrajině vymře celá čeleď, do níž patřím i já, homo sovieticus.
Autor vydává v Praze ukrajinský časopis Porohy.