V myšlení o současném (post)koloniálním světě je třeba reflektovat tzv. dekoloniální obrat či dekoloniální etiku. To znamená nejen znovu promýšlet důsledky kolonizace pro kolonizované a kolonizátory, ale také revidovat tradiční evropské etické postoje a kriticky se vyrovnat s vlastním – byť nevědomým či zděděným – podílem na kolonizaci.
Frantz Fanon je zajímavý především tím, že jako jeden z prvních myslitelů kolonizace přesunul pozornost z „objektivních" procesů kolonizace na její subjektivní a afektivní rovinu. Velkou část jeho díla představuje pokus o pochopení „psychopatologie kolonizace". Tuto psychologickou či subjektivní rovinu však obohacuje o kulturní moment, neboť v jádru reprodukce koloniálních patologií nachází kulturní vzorce. Individualizovaná zkušenost je mu prostředkem pro otevření kolektivně sdílených a implementovaných struktur násilí a utlačování.
Svět jako nabídka
Koloniální kulturní dominance zůstávala dlouhou dobu skryta pod povrchem viditelnějších forem násilí. Nicméně již od dob Hernána Cortése je – při určitém úhlu pohledu – patrné, že Evropané umí využívat epistemologickou převahu, která čerpá sílu z bezprecedentního posílení role evropského jáství při poznávání a uchopování světa. Svět je pro Evropana dán jako boží pobídka či nabídka: půdu je třeba zúrodňovat, barbary civilizovat a objevovat, neznámé katalogizovat. Jaké sebevědomí asi provázelo Kryštofa Kolumba, když pojmenovával svět, včetně Druhých lidí, a nevšímal si, co mu říkají? Proč by právě on měl být schopen vnést do světa řád? Protože disponoval sebevědomím opřeným o domnělou neutralitu metod zkoumání a vědění. Jádrem evropských kulturních vzorců je určitý typ myšlení, které teprve zakládá vztah ke světu.
Evropská civilizace stále znovu (a to i ve své současné severoatlantické podobě) klade na piedestal společenského směřování obraz dějin světa jako vývoje poháněného hodnotami pokroku a růstu, které jsou podmíněny vědeckým – objektivním a neutrálním – přístupem ke světu. Podmínky tohoto pokroku jsou zároveň perverzní podstatou evropské nadřazenosti. Kolonizace obou Amerik či obchod s africkými otroky jsou explicitními manifestacemi evropské nadřazenosti zajištěné epistemologickým rasismem: ego poznává svět a stává se jediným pevným bodem ve vesmíru.
Podstatou evropské subjektivity je právě tento pevný bod ega, a nikoli nějaký Druhý, pospolitost či obecně jinakost, která člověka může přesahovat. Toto ego je výsadou civilizovaných. Nejpozději u Hegela se navíc odhaluje jasný plán dějin: dějiny mají do sebe samých vložený cíl. Kde je jejich lokace, kde se dějí? Infantilní stadia světových dějin se odehrávají v Asii, avšak Afrika stojí mimo historii. Jediná Evropa, která „je vůbec koncem světových dějin", je schopna dostát velkému úkolu historie. Evropan je tak logicky povolán vést všechny děti světa k budoucnosti, kterou již poznal. Vše nové, co se náhodou v tomto světě zjeví, není vlastně novým, ale pouze prozatím neobjeveným. Pojmenovávání začleňuje jinakost do stejnosti. Dějiny nemají na výběr – musejí probíhat tak, jak díky Evropanovu vědění probíhat budou.
Běloch dá svobodu černému
Evropan je ke svému dějinnému úkolu povolán dokonce do takové míry, že jednoho dne – až nastane ten správný okamžik – slavnostně vyhlásí konec otroctví: „Pojď, negře, staň se konečně bělochem, vždyť jsi jen trochu jiný." Je to tedy běloch, kdo dá svobodu černému. Jaká je pozice černocha? Jaké to je být ne-člověkem, jehož role odpovídá úloze nástroje? Jaké je být ne-člověkem, který je náhle uvržen do nevybojované (pseudo)svobody a zároveň do hlubší a ještě nebezpečnější závislosti na novém „hodném" bělochovi?
Na Barbadosu v roce 1838 skupina bývalých otroků zmasakrovala rodinu svého někdejšího pána proto, že je odmítl přijmout zpět do otroctví. Tato událost není obrazem absurdity, ale naopak ukázkou síly kulturní dominance. Jednou zasetý rasismus není možné vykořenit jinak než zničením světa, do něhož je struktura utlačování neoddělitelně vetkána. Kolumbus již na Bahamách cítí, že tyto země sám nezúrodní a nepromění v boží království. Patrně bude třeba dovést někoho, kdo tak učiní. Jak upozorňuje Eric Williams ve své studii Kapitalismus a otroctví (Capitalism and Slavery, 1944), rasismus je pravděpodobně odvozená a zpětná racionalizace původně ekonomického jednání, které efektivně řešilo nedostatek pracovní síly v Novém světě. Co se ale stane poté, co je do samotného jádra evropských i kolonizovaných společností vložen rasismus jako pořádající, nejdříve epistemologický a nyní sociální, princip?
Fanon svou analýzou psychopatologie kolonizace odpovídá následovně: Druhý není pro Evropana člověkem. Černoch, který si pod lavicí čte o Tarzanovi a stále slyší o evropských dějinách a kultuře, brzy pochopí, že není stejně hodnotný jako běloch. Jednou se proto bude chtít stát bílým. Bude vnímat sebe sama jako zrůdu, anebo tak bude vnímat níže postavené černochy. Rasismus se zabydlí nakonec i v něm.
Rasismus v hlavách utlačovaných
Proto se nestačí zbavit politických struktur koloniální nadvlády, ale je třeba prozkoumat a „rozebrat" kulturní a sociální vzorce, které leží v podloží těchto struktur. Procesy politicko-formální depolitizace třetího světa po druhé světové válce totiž kolonizaci jako fázi světových dějin vůbec neukončily. Vyrovnání se s postkoloniální situací je stále ještě přetrvávajícím úkolem. Fanon ukazuje, že rasismus zůstává pořádajícím momentem současného společenského systému, jelikož pronikl do všech rovin lidské společnosti a do každé subjektivity – především do hlav a srdcí utlačovaných.
Dekolonizace myšlení je pokusem o vyrovnání se s těmito aspekty kolonizace v několika rovinách. Především je nutné „dekolonizovat" evropské sociální vědy z geografického i obsahového hlediska. Je třeba vynést na světlo světa zkušenost zneuznání těch Druhých, kteří dosud nemohli mluvit, a je třeba tak učinit v jejich jazyce a kultuře. Věda postavená na evropském cogitu není připravena přijmout epistemologickou revoluci: proměnu směrem k otevření se vůči zkušenosti utlačování. Abychom ale věděli, z čeho náš svět vznikl, musí se tato odvrácená tvář modernity stát prvotním obrazem o globalizovaném světě.
Dekolonizace usiluje o přiznání důležitosti lokace poznávajícího subjektu. Je potřeba myslet na pozici utlačovaných a přestat si namlouvat, že věda může být objektivní a neutrální. Každý subjekt je omezený a namlouvat si, že tento omezený subjekt může zpřístupnit neomezené vědění, se v kombinaci s mocí stává nebezpečným nástrojem násilí. Dekolonizované dějiny ztrácejí směr a nemají žádnou sílu sui generis. Nemůžeme jimi být determinováni, aniž bychom to sami nepřipustili. Vlastní dějinotvornou podstatu je potřeba nalézat skrze čin překračující dané směrem k epistemologické pozici hlubokého humanismu, která požaduje jediné – aby, jak říká Fanon, „jednou provždy skončilo zotročování člověka člověkem".
Autor je vědeckým pracovníkem Centra globálních studií.