Snad ještě nikdy nevzbudilo vítězství konkrétní knihy v Bookerově ceně tolik nelibosti jako v případu románu The Sea laureáta Johna Banvilla. Do poslední chvíle nebylo jasné, zda se porota přikloní k favorizovanému Never Let Me Go Kazua Ishigura či k outsiderovi, Banvillovu The Sea. Hlas předsedy poroty Johna Sutherlanda nakonec rozhodl: vyhrála kniha, která je dle jeho slov „mistrovskou studií zármutku, paměti a lásky“. Jaký je ten velebený i zatracovaný román, který z užšího finále vytlačil knihy literárních velikánů – Klauna Šalímara Salmana Rushdieho (A2 č. 8/2005) a Saturday Iana McEwana – a ve finále porazil nejen Ishigura, ale také On Beauty Zadie Smithové či Arthur and George Juliana Barnese (A2 č. 8/2006)?
Je o proměnách lidského života a především o smrti. Odehrává se ve dvou časových rovinách. Hlavní hrdina, historik (ale spíš diletant) Max Morden nás nejprve ve vzpomínkách zavede do doby, kdy jako desetiletý trávil s rodiči prázdniny na irském pobřeží a blíže se seznámil s rodinou Graceových, jež ho přitahovala, uchvacovala. Už od počátku knihy je jasné, že se pod slupkou bezstarostné prázdinové idyly skrývá cosi, co Maxe poznamenalo a nikdy ho nepřestalo pronásledovat. V přítomnosti se hrdina vzpamatovává ze smrti milované ženy, bojuje s časem, který z jeho paměti vymazává její podobu a veškeré vzpomínky na ni. Nečelí však jen ztrátě, ale i sebelítosti a pocitu nenaplněnosti vlastního života. Uvědomuje si, že v životě ničeho nedosáhl a nedokázal plně prožít, co měl přímo před sebou.
Tematika a atmosféra Banvillovy knihy přímo vybízí ke srovnání s románem K majáku Virginie Woolfové, opusem o nemilosrdném toku času, pomíjivosti lidského života a síle vzpomínek. V obou románech najdeme až překvapivě mnoho podobného, ať ve spojitosti s protagonisty či s klíčovými tématy. V obou případech stojí v popředí starší manželský pár. Muž (pan Ramsey či Max) není zcela vyhraněná osobnost, stojí ve stínu své ženy. Je přecitlivělý, není schopen smířit se s konečností vlastní existence či smrtelností druhých. Žena (paní Ramsayová; Anna) je mnohem praktičtější a realističtější – nežije ponořena do vzpomínek, uvědomuje si rychlost plynutí času, a je proto rozhodnuta užívat si přítomný okamžik, co nejvíc to jen půjde. Proto se umírající Anna, byť k nelibosti okolí, nakrátko vrací ke svému koníčku – fotografování. Její snímky spolupacientů z nemocnice, které ostatní pobuřují zdánlivou krutostí, jsou pro ni jediný způsob, jak alespoň na okamžik vyzrát nad ubíhajícím časem, uchovat sílu okamžiku pro budoucnost.
Podobnou roli, jakou v knize K majáku hraje Ramsayův dům, sehrává v The Sea dům rodiny Graceových. Je stejně tajuplný, plný překvapivých zákoutí a nečekaných setkání a odhalení. Po čase sehraje s Maxem podobně surovou hru jako opuštěný dům Ramsayových s navrátivším se majitelem. Max se také vrací, aby se vypořádal s vlastní minulostí, ale prostředí v něm vyvolává až příliš mnoho vzpomínek. Nechce zapomenout, naopak, snaží se vracet do míst, kde trávil nejšťastnější chvíle svého života, neuvědomuje si ale, že návraty může způsobit i nechtěné. Potkává lidi, o jejichž existenci dávno nemá potuchy, nebo si uvědomuje, že jeho zážitky z doby, kdy mu bylo deset a proháněl se po plážích s dětmi Graceovými, nebyly zdaleka tak idylické, jak by si přál.
Významnou symbolickou roli tu má samo moře. Je nejen prostorem, kde se Max schovává před problémy a rodiči, za něž se před ostatními dětmi stydí. Je to jedno z mála míst, kde se jako výborný plavec cítí mimořádně silný, kde může dokázat nejen sám sobě, že v něm něco je – v takovém rozsahu asi poprvé a naposled v životě. Zároveň ho na moři přitahuje neměnnost a síla. Jak se ukáže, moc moře je mnohem větší, než chlapec kdy předpokládal.
Román The Sea je dílo mj. o zrání a stárnutí. Dětství, jak ho prezentuje Banville, není v žádném případě nevinné a bezstarostné. Přináší mnohá těžká rozhodnutí, tajemství, jimž dětská duše nemůže rozumět, a skryté viny. Podobně jako se Briony, hrdinka McEwanova Pokání, stane nechtěně svědkem situace, které ne úplně rozumí, ale jež se jí ani za mák nelíbí, tak Max a ostatní děti nechtěně a tragicky ovlivní životy své a ostatních lidí.
Hlavní slabinou Banvillova The Sea je způsob, kterým autor nastíněný obsah prezentuje. Mimořádná stylistická a jazyková vytříbenost přináší nejedno úskalí – čtenář se v románu ztrácí, obzvláště ve vzpomínkových pasážích, které nejsou dějově natolik silné, aby ho vtáhly. Když se k tomu přidá až nesnesitelná rozvleklost textu, daná množstvím citátů z klasické literatury a četnými odkazy na výtvarná díla, a téměř artistní vyumělkovanost některých pasáží, není divu, že výsledek mnozí považují za nudný a mluví o něm jako o zklamání letošního ročníku Bookerovy ceny. Těžko se s tímto názorem polemizuje. Ať se nakonec připojíte k obdivovatelům či k nespokojeným kritikům, v jednom se shodnete s oběma tábory. Bude to pravděpodobně ta nejdelší dvousetšedesátičtyřstránková kniha, co jste kdy četli.
Autorka je anglistka a amerikanistka, nyní na stáži v New Yorku.
John Banville: The Sea.
Picador, Londýn 2005, 264 stran.