Tanec smrti ve zvukovém obrazu

„Příštím tahem ti dám mat, Antonie Blocku.“ Vzpomínáte? Bergmanovská ikona rytíře a Smrti, skloněných nad šachovou partií ve filmu Sedmá pečeť. Tuhle větu z rozhlasového zpracování stejné látky neuslyšíte. Obrazů je v něm ale dost.

Hra Ingmara Bergmana s názvem Malba na dřevě vznikla před čtyřiceti lety ve Stockholmu. Bergman potřeboval několik plnohodnotných rolí pro své absolventy herectví. Tak vzniklo podivné společenství Rytíře, jeho sluhy, nevěrou zkormouceného kováře, čarodějnice Tyan, potulného herce s loutnou, Marie s děťátkem a mladé dívky-sirotka. Náhodná setkání zinscenoval strach, děs a útěk před morem.

Základní situaci, kterou pregnantně popisuje sluha Jons slovy: „Pojď s námi a setkáš se s morem. Běž jinou cestou a setkáš se s morem. Jestli tě předtím nesklátí mor.“, převzal Bergman později i do filmového zpracování námětu (1956). Změnil však rámec, motivy jednotlivých postav i vyznění odpovědi na otázky po smyslu života a smrti v hledání Boha.

Zatímco v Sedmé pečeti je Smrt od počátku přítomná a jednající figura, v Malbě na dřevě k ní Rytíř a ostatní zbloudivší po celou dobu neodvratně míří k Nejpřísnějšímu pánu. Tam, kde má Bergman filmař vizuálně silný obraz šachové partie, vystačí Bergman divadelník s vypravěčem a postupnou evokací obrazu, jenž ho fascinoval už v dětském věku při mších ve venkovských kostelících jižního Švédska.

Realizační tým rozhlasové verze Bergmanovy hry zachoval výrazný vizuální akcent předlohy. Režisér Vladimír Rusko zvukem ohmatává prostor jednotlivých figur a prostřednictvím vypravěče (Luděk Munzar) bezpečně vede posluchače akusticky nesnadno uchopitelným terénem od mořského pobřeží na rozcestí cest, přes přízračně mrtvolný les až k místu setkání s Nejpřísnějším pánem.

Režie permanentně sleduje tři roviny vizualizace náročného textu. Expozice situací obstarává vypravěč v hutných momentkách, postihujících aktuální místo té které figury na obraze. Jednající postavy zintimňují děje šíleného makrosvěta, prolezlého morem, do svých drobných příběhů, ať prožitých důstojně, či v pokroucené ukňouranosti. Pečlivou práci se slovem pak umocňuje zvuková a hudební vertikála inscenace. Zatímco zvuky kosy, větru, řetězů, vozu, nočního ptáka apod. v mírné stylizaci plně slouží příběhu (zvukový mistr Milan Křivohlavý), snaha vytvářet atmosféru ve velkých hudebních plochách v podkresu celku místy škodí. Jakkoli autor hudby Petr Mandel tvrdí, že k realizaci byly použity jen dřevěné nástroje (Mozaika, ČRo 3, 14. 3. 2006), zní pod slovy často elektronický šum, který nuance v osudech figur spíše stírá, než diferencuje.

Jisté meze původního Bergmanova zadání – klauzury pro studenty herectví – se projeví v dlouhých monologických pasážích. Postavy, jež postupně potkává unavený Rytíř a jeho sluha na cestě domů z křižáckých výprav, spolu vlastně nehovoří. Každý sám s vlastním strachem, bazální starostí o příští jídlo a panickou hrůzou z moru se přidává k volnému společenství ztracenců. Tak může zpětně vyvolat hrůzný dojem z obludného obřadu upalování čarodějnic mladičká Tyan (Barbora Hrzánová), tak zpřítomňuje obecnou noční můru dívka-sirotek (Věra Slunéčková), když v morbidních detailech popisuje vředy a nářek morem nakažených příbuzných i jejich šílený tanec v polích. Jen zdánlivé odlehčení přináší klasická komediální zápletka nevěrné ženy, muže paroháče a potrestaného milence. Ješitným monologem by herec děvkař rád povýšil svůj stav nad jiné, ale končí - stejně jako bývalá milenka a oklamaný manžel – v náručí Nejpřísnějšího pána. Zahlcení textem částečně ublížilo živelné kovářce (Ilona Svobodová), v přemíře slov tápe i panenská Marie (Miroslava Pleštilová) v prosvětleném zvukovém obrazu, v němž mladá matka vypráví o chvíli, kdy se jí v těhotném břiše poprvé probudil nový život.

Roli organizátora dění plní od počátku sluha Jons. To on vyzývá pocestné k společné pouti, to on je vede k vyprávění. Vynikající Jiří Lábus suverénně zvládá polohy středověkého prozpěvujícího šaška, přisprostlého poživačného skrčka i sanchopanzovského filo­sofujícího ironika, dobře vyvažujícího světlými odstíny tmavé kontury svého pána. Paradoxně tak působí ve svém svérázném hledání Boha autentičtěji než Rytíř v poněkud matném, zvnějšku akcentovaném výkonu Ladislava Freje. Prostor dostává až v samotném závěru hry, kdy zoufale opakuje své volání k Bohu: „K tvé poctě žiji!“, aniž slyší odpověď. Nejpřísnější pán nevyhoví jeho žádosti o odklad, bere jej s sebou k tanci Smrti. Film Sedmá pečeť tak vlastně začíná tam, kde divadelní a rozhlasové zpracování látky končí. Filmová Smrt Blockovi odklad poskytuje a ten své smíření s Bohem nalézá u herecké rodiny, v jejich klidné lásce k sobě i malému synkovi. Ani Malba na dřevě však nepostrádá naději. Zatímco v dálce mizí Smrt a její společníci v tanci, v popředí obrazu kojí Marie své dítě.

Bergmanovo rané dílo dostalo nejvyšší možnou péči rozhlasových tvůrců. Lze si tak oživit po letech ten filmový obraz měsíční noci a klidnou výzvu: „Jsi na tahu, Antonie Blocku.“

Autorka je rozhlasová publicistka a dokumentaristka.

Ingmar Bergman: Malba na dřevě.

Dramaturgie Pavel Minks, režie Vladimír Rusko.

Český rozhlas 3 – Vltava, premiéra 14. 3. 2006.