Vídeňský feature mišmaš

Na Vídeň prší. Uličkami kolem Opery a Albertiny směrem na Josephplatz prochází průvod. Studenti ve špičatých papírových čepicích nesou košťata a vymetají všechno čarodějnické pestvo, usazené v mocnářství. Autor rozhlasového feature by si jistě po průvodu našel v temné uličce kanál a nahrál proud dešťové vody, který vášně temné noci razantně spláchne, aby se město probudilo do čistého prvomájového dne.

Nemusela bych ani vytáhnout paty z hotelu na Kärntnerstrasse a mám materiálu k feature za chvíli plný minidisc. Tři slepí zpěváci z Moravy, rozjívené děti, výkřiky teenagerů, muzikanti všeho druhu, jazz, kytara i didgeridoo, jak už to v metropolích na hlavní třídě ke katedrále bývá. Kolem půl desáté popeláři, ojedinělé noční zvukové excesy.

Na tohle všechno má rozhlasový dokumentarista vycvičené ucho. Násobte sto hlavami a vyjde vám, jak audiálně rozjitřené publikum naslouchalo pět dní v obřím studiu ORF poblíž Karlsplatz featurům z celého světa. Feature je slovo, které nemá v češtině ekvivalent. Vymysleli si ho v BBC před sedmdesáti lety, když chtěli zvýraznit výjimečný, něčím typický, nepřehlédnutelný, výrazný pořad ze své produkce. V tomto smyslu je feature prezentován dodnes, žánrově nejblíže rozhlasové reportáži, dokumentu, publicistickému pořadu s použitím literárních a dramatických prvků. Je to žánr výsostně autorský, v němž je autor reportérem, střihačem, režisérem, často i producentem svého pořadu. O tom všem se každoročně vedou řeči v některé ze světových metropolí, letos ve Vídni.

Můj fiktivní feature pokračuje, je ráno 1. máje, mží. V ulicích se řadí průvody mladých i zasloužilých socialistů, hrají dechové hudby. Spěchám do rozhlasu.

Posloucháme denně pět až šest zhruba půlhodinových pořadů. Ke každému z nich probíhají diskuse ve skupinách, jež vedou ti nejzkušenější účastníci konference, většinou sami tvůrci světově proslavených feature. Skupiny rotují, poznávám postupně všechny diskutéry. Jména si nepamatuji, dokážu ale ke každému přiřadit zemi. Nejen v postkomunistickém rozhlasovém světě totiž platí téměř bez výjimky – stačí jediný guru, učitel, rozhlasák, který nevýdělečný a pracný žánr feature natáčí a pěstuje. Ve své zemi zaručeně najde následovníky. U nás to byl Zdeněk Bouček z Českého rozhlasu – Vltava, který bohužel letos koncem zimy zemřel. Dobrý základ má slovenský feature, nechybějí zástupci Rumunska, Bulharska. Mezi tradiční země s vysokou kvalitou feature patří Belgie, Holandsko, Irsko, Anglie, Polsko, Německo, Rakousko. Zvláštní odrůdu feature, snové, básnivé, hudebně-zvukové kompozice vozí na přehlídku pravidelně Fin Harri Huhtamäki.

Konference má pro sebe tři studia ORF. To největší je krom záhadných rozhlasových trub a akustických výčnělků vyzdobeno malovanými výjevy z Vídeňského lesa, jsou tu i koupající se děti, pasoucí se koně a divoké kachny. V tomto prostředí je zvláštním zážitkem slyšet například francouzský feature Pavillon 38 o prostředí psychiatrické léčebny, v níž jsou pod těžkými sedativy drženi vrazi a násilníci. Do malůvek naopak přesně zapadá belgický feature Zus en Zoo (nepřeložitelná slovní hříčka, cosi jako Ségra v zoo) o skupině důchodců, která krmí v malé městské zoologické zahradě kachny. Když jim to městská správa zakáže, aby zabránila hromadnému vymírání přežraných ptáků, ocitají se staříci tváří v tvář problému vlastní neužitečnosti a prázdného času, který náhle není jak vyplnit.

Diskuse v jednotlivých sekcích jsou věcné a jasné. Nikdo neskuhrá a nikdo neříká, jak jinak by danou tematiku natáčel. Debata se několikrát rozvine nad etickými problémy konkrétních pořadů. Jak natáčet lidi se zdravotním a mentálním postižením? Nakolik může soudce a prokurátor hovořit o případu vraždy nezletilého ve vězeňské cele? Proč stále znovu zveřejňovat detaily znásilňování dětí vlastními rodiči? Co by v BBC neprošlo, pustí liberální Holanďané s klidem do éteru. Nepochopitelné hlasatelské úvody u kratičkých kanadských feature nám tamní tvůrci vysvětlují požadavkem politické korektnosti a nutností připravit své posluchače na určitou míru násilí, která v pořadu zazní. Larry Josephson, nestor amerického feature a tvůrce dokumentů a talk show především s tematikou židovství a antisemitismu, si libuje nad pořadem o investigativním pátrání dánské autorky Lisbeth Jessenové po původu hlavy – lebky dovezené do Dánska složitou cestou z Polska. Feature Zpráva dr. Tramsena – případ patnácti tisíc polských důstojníků zastřelených Rusy v roce 1940 jde napříč evropskou poválečnou politikou, jež retušovala historii zprava i zleva. Jindy vstupuje do diskuse nevidomá kolegyně ze Švýcarska. „To jsou typické tlachy, které vede slepec,“ komentuje ironicky belgický feature o slepém harmonikáři, potomku ukrajinské babičky, německé matky a belgického otce, který po svých předcích zdědil jen akustické vzpomínky na původní vlast a ve společném zpěvu s babičkou listuje tímto zvukovým a pís­ňovým albem. Uprostřed nekompromisní debaty často zaburácí světovládce vesmírného feature Peter Leonhard Braun, který tuto konferenci v roce 1974 zakládal. Pedantskou germánskou angličtinou vysvětlí, co mu v pořadu chybělo, a že kromě zábavnosti a dobré story požaduje promyšlenou kompozici. Nešetří gesty a ataky vůči sousedům, neváhá zalomcovat drobnou Kanaďankou po boku, aby demonstroval nevoli.

Potřebujeme oddych, navíc mě zajímají obstarožní radiopřijímače, které má ORF vystavené ve vitrínách vstupní haly. Muzeum přímo v rozhlase! Je to ovšem jen ke koukání, nic pro můj fiktivní feature, z toho zvuk nevyloudím.

Němec Helmut Kopetzky vypráví o začátcích a koncích feature, o tom, jak vstoupit do tématu a jak ho dobře pointovat. „Ear catchers“ tomu říká, „to, co chytne uši“ a nedovolí posluchači odejít od rádia. Své pořady si skicuje na formát A3, ikony pro jednotlivá témata dotváří vodovkami.

U nás zcela neznámou podobu žánru feature prezentují dvě Američanky. Julie Shapiro z Chicaga je mladá, zrzavá a chytrá. V Americe šéfuje tamnímu festivalu feature, který je na rozdíl od Evropy pojímán jako krátký žánr do deseti minut, natáčený téměř bez výjimky „free lancers“, lidmi na volné noze, kteří se pak pokoušejí prostřednictvím producentů prodat svůj tříminutový pořad soukromým rozhlasovým stanicím. „A uživí se?“ ptám se jí. „Jistě, pokud jsou to ti nejlepší, jako Emily Boteinová,“ zní odpověď. Boteinová, drobná černovláska, produkuje krátké, výrazné příběhy pro rádia v New Yorku. Sympatický formát amerického feature by se dobře vešel i do českých rozhlasových pořadů magazínového typu, kdyby se v rozhlase pěstoval a jako náročnější, polymorfní a výrazně akustický útvar byl podporován.

V tomto kontextu jsou pro Evropana, odkojeného veřejnoprávními rozhlasy, mimořádně zajímavé autentické zkušenosti skutečně nezávislého tvůrce, Kanaďana Chrise Brookese, který vstupuje do diskuse na téma podcastingu, nového zvukového prostředí na internetu. Kdokoli může v podobě mp3 umístit svůj pořad na síť, kdokoli si ho může přehrát a stáhnout a jakkoli s ním naložit. V diskusi o autorských právech se nezávislý tvůrce, autor osmidílného vynikajícího seriá­lu o vlivu elektrických nástrojů na dějiny hudby The wire, logicky ptá: „Kdo mi zaplatí 500 dolarů za pořad, který si může stáhnout z internetu?“

Celá konference má nesoutěžní charakter, což jí dává značně uvolněnou a přátelskou atmosféru, v níž nikdo netaktizuje, co říci a co už raději ne.

Po dni naplněném zvukem přes únosnou nacházím relaxaci v červených loďkách, volně „plujících“ v prostoru Museum Quartier, kde i v podvečerní vídeňské špičce vládne klid a pohoda. V pololeže si tady lze vysnít feature, kterému ta podivná malinká komunita pár desítek lidí z celého světa po poslechu zatleská. Do toho!

Aktuální výzva tvůrčím lidem z celého světa otevírá dveře rozhlasového feature všem. Natočte svůj příběh, sestříhejte ho do 3 minut a vzhůru do amerického éteru! Na této adrese, ještě dnes! (www.thirdcoastfestival.org/shortdocs_2006_archive.asp)

Autorka je rozhlasová publicistka a dokumentaristka.