Reportáží o skupině židovských žen, jež se snaží zmenšit dopady rostoucí bariéry mezi Izraelem a Palestinou, otvíráme téma tohoto čísla, které krouží okolo důsledků budování staronového typu hranic mezi státy a lidmi.
Od Damašské brány pulsuje lidský dav. Vine se po hlavní tepně Sultána Sulejmana. Většinu lidí pohltí blízké autobusové nádraží, zbytek se ztrácí v uličkách východního Jeruzaléma. U Rothschildova památníku, od kterého každý den odjíždějí členky organizace Machsomwatch směrem k plotu oddělujícímu Izrael od palestinských teritorií, už proud lidí očividně slábne. Před budovou zastaví malý osobní vůz a postarší řidička začne odstraňovat deštníky a tašky s nákupy ze zadního sedadla. Představuje se jako Deborah a svou kolegyni jako Daniele.
Auto vyjíždí a počáteční konverzaci o nepředvídatelnosti místního počasí naruší shluk lidí na nejbližší křižovatce. Přítomnost uniforem a sanitky nedává tušit nic dobrého. Po chvíli zjistíme, že se jedná jen o obyčejnou dopravní nehodu. Do provozu se zapletl velbloudář i se svým svěřencem, jenž obyčejně vozí turisty na nedalekou Olivetskou horu. Všem se uleví, bez dalších průtahů míříme ven z Jeruzaléma. „Už takhle spolu jezdíme druhým rokem, vždycky ve čtvrtek dvakrát denně,“ vysvětluje mi pomalu a trpělivě bývalá učitelka z mateřské školy a začne se hebrejsky radit s Daniele, kde dneska začnou. Nakonec se rozhodnou, že naší první zastávkou bude bývalý checkpoint v arabském městečku Abu-Dis.
Deborah a Daniele jsou dobrovolnice z ženské židovské organizace Machsomwatch, která si již od roku 2001 klade mimo jiné za cíl pravdivě informovat veřejnost o porušování lidských práv izraelskou armádou a pohraniční policií na hraničních přechodech. „Hlavně ovšem chceme změnit jejich myšlení,“ poprvé se vloží do rozhovoru Daniele. Vojáci na přechodech jsou podle ní masírováni vojenskou propagandou. A izraelská veřejnost je zase po několik desítek let trvajícím konfliktu už unavená. „Lidé jsou často ochotni přijmout jakékoli řešení, hlavně když už to skončí,“ říká Daniele.
Po druhé intifádě
Nové kolo násilností začalo s druhou intifádou v srpnu roku 2000. Od té první, jež byla symbolicky ukončena podepsáním mírových dohod v Oslu v roce 1993, se lišila hlavně nebývalou brutalitou na obou stranách. Útoky sebevražedných atentátníků z řad Palestinců (mezi nimiž se poprvé vyskytly i ženy a děti) na veřejné prostory, jako autobusová nádraží, kavárny, restaurace a školy, vyvolaly velmi tvrdou reakci Izraele. V rámci odvetných opatření však často nebyli postiženi přímí viníci, ale palestinské civilní obyvatelstvo. Výsledkem bylo přes tři tisíce zabitých Palestinců a skoro tisíc mrtvých Izraelců.
Přes protesty palestinských i izraelských nevládních organizací začala izraelská armáda na okupovaných územích konfiskovat majetek, zbourala několik stovek domů, ničila zemědělské plochy, narušila dopravní infrastrukturu a do značné míry omezila volný pohyb Palestinců i uvnitř jejich vlastního území. I v Izraeli se život zkomplikoval. V Jeruzalémě, který byl vlnou sebevražedných útoků postižen nejvíce, musí dodnes každý bez rozdílu projít několikrát denně bezpečnostní kontrolou. Na poště, na úřadě, autobusovém nádraží, při nákupu v samoobsluze, návštěvě kavárny, při vstupu do školy. Poslední atentát zde proběhl před více než rokem, stále je ovšem běžné, že některý z cestujících v městském autobuse požádá řidiče o okamžité zastavení a vystoupí. K panice stačí výrostek s větším kabátem, pod kterým by se dala ukrýt bomba.
Přerušovaný šedivý had
Po dvaceti minutách cesty se na obzoru začne rýsovat několik metrů vysoká šedivá betonová zeď. Monotónnost neomítnutých panelů narušují jen strážní věže a ostnatý drát. Silnice je prázdná, stoupáme. Obě dámy upozorňují na výhled do údolí. Abu-Dis leží jihovýchodně od Jeruzaléma. Zeď rozkrajuje vejpůl jeho městskou zástavbu. Po naší pravici zeď lemuje ulici s obyčejnými domy po obou stranách, místy je o něco nižší. Deborah ukazuje nalevo, kde stojí budova bývalého hotelu. Zkrachoval, neboť se k němu nemohli dostat návštěvníci. Po zhruba dvou stech metrech se ulice rozšiřuje na malé náměstí. Uprostřed stojí automobil izraelské pohraniční policie, kolem postávají mladí vojáci obého pohlaví.
V roce 2002 se proto izraelská administrativa rozhodla oddělit Izrael od Západního břehu obrannou bariérou. Ta je tvořena zdí kombinovanou s plotem se zabudovanou bezpečnostní technikou. Bariéra nekopíruje přesně nepsané hranice mezi izraelským a palestinským územím z roku 1967, takzvanou zelenou linii – většinou ukrajuje území Palestinců. Při její výstavbě nikdo nesleduje, zda brání v přívodu vody, vstupu na pole za vesnicí nebo cestě lidem do práce. Zeď také uzavřela některá palestinská města do samostatných enkláv, z nichž a do nichž často vede jen jediný checkpoint fungující podle úředních hodin. Za zdí žije i několik tisíc lidí. Po dokončení má bariéra měřit 640 km a bude stát asi 3,4 miliardy dolarů. Podle nálezu soudního tribunálu v Haagu je stavba bariéry i režim s ní spojený porušením mezinárodního práva.
V Abu-Dis fungoval do srpna 2002 přechod, který umožňoval průchod mezi Ras-el-Amud a východním Jeruzalémem. Pak ho zavřeli a začalo se s výstavbou zdi. Nový checkpoint ještě není otevřený. Místní to zatím řeší po svém. Bariéra není všude dokonalá, takže mezi několika betonovými panely a nízkým plotem zahrady domu na náměstí vznikl jakýsi improvizovaný přechod pro pěší. Lidé v obou směrech stojí frontu, aby po jednom mohli vyšplhat na betonový sloupek zahrady a krok za krokem, přidržujíce se zdi, se opatrně dostali na druhou stranu. Trochu bez dechu ještě z auta sledujeme starší ženu, která se právě snaží na úzkém sloupku v metrové výšce vybalancovat sebe a velkou nákupní tašku. Vojáci mezitím kontrolují všechny, kteří prošli na „jeruzalémskou“ stranu. Odhodlané aktivistky Machsomwatch, jež navenek působí jako milé babičky, co zabloudily cestou na výlet, se s úsměvem se všemi zdraví. Když vojáci ale nepouštějí jednoho mladého muže dál, okamžitě se ptají na důvod. „Nemá platné povolení ke vstupu, s tím v tuto chvíli nemůžeme nic dělat,“ vysvětluje mi Deborah po několikaminutové konverzaci s vojáky.
Vědí, že se někdo zajímá
Celá Palestina byla po mírových dohodách v Oslu rozdělena do tří sektorů: A, B a C. Zóna A je plně pod palestinskou správou, zóna B pod společnou správou Palestinců a Izraele. Zónu C kontrolují izraelské civilní a vojenské úřady. Pohyb mezi jednotlivými sektory je pro Palestince možný jen na zvláštní povolení. Stejně jako pohyb z palestinského území na izraelské. Systém, podle něhož jsou povolení vydávána, je zdlouhavý a zcela neprůhledný. Vyřízení povolení k jednodenní návštěvě nemocnice či návštěvě příbuzných v jiné zóně běžně trvá i dva měsíce, přestože čistě geograficky mohou být od sebe vzdáleny jen několik desítek metrů. Oficiální důvody pro udělení či zamítnutí povolení nejsou sdělovány. Tyto restrikce umožňují izraelské straně kontrolovat život v Palestině téměř absolutně.
Už zase v autě cestou k přechodu ve Wadi Nar, který využívají především obyvatelé Betléma a blízkého okolí, mi Deborah a Daniele objasňují smysl své činnosti: „Některá z nás každý den objíždí checkpointy, díváme se, co se děje, a o všem okamžitě informujeme veřejnost. Každý měsíc vydáváme zprávu sestavenou z našich pozorování. Vojáci vědí, že je tak na nimi nějaká kontrola, že nemohou jednat protiprávně, že se někdo zajímá o to, jak jednají s lidmi. Někdy stačí pouhá naše přítomnost. jindy musíme volat na velitelství a konfrontovat jejich oficiální prohlášení s tím, co právě vidíme.“
Obě zdůrazňují, že jim jde o dialog, často hovoří s vojáky a snaží se jim, jak říkají, „dát jiný pohled na věc, vysvětlit jim, že okupace není správné řešení“. Navíc jsou v kontaktu se samotnými Palestinci a snaží se jim pomáhat při vyřizování byrokratických omezení spojených s udělováním povolení k pohybu.
Hesla jen z jedné strany
Do Wani Nar jedeme po zcela opuštěné silnici. „Je to Apartheid road, jen pro Izrealce,“ říká Daniele. Silnice spojuje Jeruzalém a židovské osady v jeho okolí. Několik metrů od nás se stále sune šedivý had betonové zdi. Barevně počmáraná protesty a hesly je jen z palestinské strany. Většina Izraelců nemá důvod se vyskytovat v její blízkosti.
Oficiální checkpoint ve Wadi Nar je určen i pro automobily. Přechod je plný. Lidé se vracejí z práce. Kolony aut v obou směrech dávají tušit, že si cestující nejméně hodinu počkají na odbavení. Žlutá barva oblíbených palestinských taxíků působí až nepřiměřeně vesele.Vojáci jsou zde o poznání nervóznější a na přítomnost aktivistek nereagují právě s nadšením. Několikrát je vyzvou k odchodu. Deborah s Daniele jsou přesto spokojené, dnes zde vše probíhá bez incidentů. Když po půldruhé hodině začíná proud vozidel slábnout, přechod opouštíme. Cestou zpět do Jeruzaléma chci vědět, co je vedlo k tomu, že se takto angažují. „Sebevražedné atentáty jsou příšerné, vím, že díky bariéře je jich teď méně, ale to, jak se my chováme v Palestině, je stejně zlé, ne-li horší,“ odpoví mi Deborah za obě a pokračuje: „Mám vnoučata a nechci se stydět, až se mě jednou zeptají, co jsem proti tomu dělala.“
Autorka je doktorandka na FSV UK.