V nesnadno čitelném dění

Snad již název Koncová světla – tedy světla čehosi mizejícího – předjímá zvláštní neostrost, jíž se texty poslední básnické knihy Petra Halmaye vyznačují. Jsou prosty viditelného napětí, nemají hmatatelné hrany ani hroty, o něž se čtenář bezprostředně zachytává.

V rovině formy tyto převážně nerýmované, stroficky nepravidelně členěné básně postrádají rysy dramatičnosti. Veršové, většinou stejně dlouhé celky se překrývají s paratakticky spojovanými celky syntaktickými, syntax není rozvitá, rytmus volně plyne, sem tam se objeví parenteze. Lexikálně nevýbojný jazyk této, co do básnických prostředků (tropů i figur) uměřené sbírky nepoutá expresivitou; ani fikční svět nevyvstává ve výrazných konturách.

Autor svůj – popisovaný i evokovaný – svět ukotvil v každodennu, ve všedním, žitém, konkrétním prostoru. Halmayovy křehké obrazy působí unikavě; nejsou zavinuté do sebe, avšak nerozvinují se ostře určitým směrem. Význam negraduje, spíše se rozplývá (tím však není myšleno, že se vytrácí), závěrečné verše ho občas dokonce „usekávají“. Nereflexivní, pozorovatelské básně se neotevírají skrz konkrétní náznak, narážku či symbolickou paralelu, jejich otevřenost je uzavírá – v nich kladené dění působí natolik samozřejmě, že to vypadá, jako by neodkazovalo jinam než samo k sobě. Sbírka nepostrádá konkrétní dějové pohyby, vždyť jde o básně syžetové, situační (někdy se zdá, že situace jsou výsečemi nepřístupnými „v celku“), jejich tón je však převážně klidný. Dějové pohyby jsou navíc tlumeny tematizovanou neproměnlivostí. Na této neostrosti či unikavosti se také (a možná nejvíce) podílí typ užívaného obrazu. Úzce se v něm prolíná abstraktní a konkrétní, určité kulisy jsou rozostřovány abstraktními motivy, jako by do nich stále padalo rozpouštějící světlo, i ve chvílích, kdy tento častý motiv není přítomen. Takové prolínání bylo přítomno i v předchozích sbírkách, v tomto ohledu Halmay ze svého stylu nevystupuje.

Jak je tomu s děním v rovině sémantické? Reflektující pohled (sebe)distancujícího se subjektu vysvléká zdání z hávu skutečnosti. Tato odhalující reflexe vytváří významovou osu sbírky. Verš z předposlední knihy Hluk „Navěky odděleni od podstaty věci…“ tak trochu předjímá sémantiku zejména první části Koncových světel. Subjekt neexistuje ve skutečnosti („Tohle nebyl náš svět./ Jenom v nás vířil svými úlomky –/ byli jsme jeho zrcadlový odraz.“), jeho pohled skutečnost maže – vidí ji (mnohdy v retrospektivě) jako falešnou, iluzivní, neopravdovou, simulovanou („Studené světlo reklamy/ padá na naše hlavy./ Studené světlo večerního města…//…// V mrazivém svitu/ vypadáme jak nazí.// Když zvuky televize z otevřených oken/ tu ještě stále imitují život,/ zatímco větve obrovitých stromů/ skřípějí v planém, aprílovém slunci.“). Jako by před ním sama skutečnost ležela jako „nepoznaná bytost“. Je snad bytí v mýtu („Byli jsme stále obyvateli mýtu;/ neměli jsme však o tom ani zdání…“) právě bytím v této iluzi? Prostřednictvím reflexivní distance se však z mýtu vystupuje. Později pak (finální oddíl Bylo až nesnesitelné vidět zas sebe sama) realita přestává mít iluzivní charakter, o tom, stane-li se zřetelnou či nezřetelnou, rozhoduje způsob, intenzita jejího vnímání: „Za okny pohyb –/ jako by právě pohyb/ vytvářel pocit této skutečnosti.// (Ale i výhled do dvora/ je hoden pozornosti./ Dál věci žijí vlastním životem…)// A o co ostřejší je dnes kresba tvých rtů,/ když lžička z alpaky zazvoní ve tvých prstech/ o oslnivě bílý okraj šálku.“ Ne vždy je ale dění racionálně uchopováno; někdy volně protéká textem, volně se v něm rozprostírá. Tehdy nemá sdělovat, ale unášet, rozechvět, jemně se zmocnit.

Poslední sbírka z dosavadní autorovy tvorby v mnohém vybočuje. Texty Strašné záře ani Bytosti nepůsobily komorně, byly plné dramatického dění. I v nich bylo zřejmé, že Halmay není básníkem komplikovaných metafor a ornamentálních obrazů, že své psaní ukotvuje ve všedním prostoru. Básně však obsahují zřetelné napětí, což bylo dáno zejména jejich vnitřní heterogenitou: do žitého prostoru pronikaly apokalyptické vize, mytické obrazy, fantastické i reálné se odehrávalo pospolu. To víceméně platí také pro básně Hluku, ačkoliv vykazují jinou fakturu.

Texty Koncových světel jsou naproti tomu homogenní. Významové dění je přítomno, je ale neostré, tlumené a jako celek nejednoznačné. Tato poezie není zahrocená, napětí, vytvářené výše uvedenými kvalitami, se skrývá hluboko pod povrchem. Svým tónem Halmay v poslední sbírce překvapil. Zabydlel se v jiném modu – podařilo se mu vytvořit podmanivou, dráždící jednotu.

Autorka je bohemistka.