Za více než století, které uplynulo od otištění prvního článku o díle Pabla Picassa v barcelonském časopise Pel y Ploma v roce 1901, vyšly o tomto umělci tisíce publikací. Není bez zajímavosti, že první kniha o něm nebyla vydána v Madridu, Barceloně anebo v Paříži, nýbrž v Moskvě, v nakladatelství Centrifuga roku 1917. Měla název Pikasso i Okrestnosti a jejím autorem byl Ivan Alexandrovič Aksenov. Zatím poslední je Picasso en Praga (Picasso v Praze) českého historika umění Pavla Štěpánka, kterou vydala Nejvyšší rada pro vědecké bádání (CSIC, obdoba české Akademie věd) v Madridu. Má 147 stran, 30 barevných a 5 černobílých reprodukcí a vyšla jako 59. svazek edice Arte y Artistas (Umění a umělci), v níž zatím s výjimkou jednoho Japonce publikovali výhradně španělští badatelé.
Přínos knihy spočívá v shromáždění kritických reflexí Picassovy tvorby v českém prostředí, a to od samého počátku kontaktů s naší zemí – tj. ještě za rakousko-uherského soustátí, kdy ho vyhledal v Paříži Alfons Mucha – dodnes. Štěpánek dokumentuje, jak čeští umělci a kritici Picassa navštěvovali a jeho dílo osobně či zprostředkovaně poznávali. Zaměřuje se především na sběratelské a vykladačské aktivity historika umění Vincence Kramáře, který v roce 1960 daroval největší část svého picassovského souboru, dnes světové pověsti a kvality, Národní galerii v Praze.
Připomenuta je příznačná periodizace, s jakou bylo Picassovo dílo u nás šířeno či utlumováno. Slibně se rozvíjející poznání nejprve zpřetrhala světová válka v letech 1914–18. Období konsolidace umělcovy pověsti nastalo mezi válkami a vydrželo do obsazení Československa nacistickým Německem v roce 1938. Pro Němce byl Picasso představitelem zvrhlého umění (entartete Kunst), a jeho jméno se tudíž v letech 1939–45 ve střední Evropě vytratilo (přestože v Paříži jej nechali Němci dále tvořit). O to bouřlivěji se vynořilo ihned po skončení druhé světové války, zejména společně s takzvanými republikánskými Španěly (Domínguez, Clavé ad.), kteří se v Praze objevili jako první umělci z osvobozeného světa už počátkem roku 1946 na výstavě v Mánesu. Poválečná euforie však skončila rokem 1948, kdy komunisté vyhlásili politiku socialistického realismu sovětského typu, do něhož se Picassova tvorba – až na výjimky, jako byla Holubice míru – nevešla. Protože byl ale členem francouzské komunistické strany, občas se o něm psalo, avšak jeho dílo se mohlo prezentovat až po destalinizaci systému, zejména v letech šedesátých, kdy se schylovalo k tzv. Pražskému jaru. Tehdy se uskutečnilo několik výstav. Bohužel, uvolnění trvalo příliš krátce a nastoupila opět normalizace. Až v osmdesátých letech, s náznaky rozpadu komunismu, poněkud povolila tuhá nakladatelská politika a na český trh přibyly nové publikace, z nichž zásadní význam má především monografie Evy Petrové Picasso v Československu. Dílo všeobecně nejznámějšího Španěla se tak u nás stalo i barometrem politického osudu země.
Knihu Picasso en Praga představí České centrum dne 18. 4. 2006 na našem velvyslanectví v Madridu.