Senátor a vicemaršálek Senátu Polské republiky Kazimierz Kutz hovoří o současné politické krizi v Polsku.
Rozumíte tomu, co se dnes v Polsku děje? Přiznám se, že já už moc ne...
Samozřejmě, že tomu rozumím... Je to projev bolševického stigmatu. Polsko prochází krizí, k níž muselo dojít. Po posledních volbách odešla ze scény levicová formace, která byla úzce propojena s bývalou komunistickou nomenklaturou. Domnívám se, že se už nemůže vrátit.
Netušili jsme ale, co nastane. Odehrává se druhé dějství téhož kusu. Na scénu vstoupila tradiční polská pravice – Právo a spravedlnost – a ta s sebou přináší všechny komplexy spojené s bojem za polskou samostatnost.
Ale i ona je v podstatě dítětem Polské lidové republiky, jak ve své vnitřní struktuře, tak i svou mentální výbavou. Má stejné vlastnosti, jako měla levice před ní. Potřebuje nějakého nepřítele, tak jako ho neustále museli mít i komunisté. Až na to, že teď se tím nepřítelem stali jejich kolegové, kteří jsou v jiné, liberálnější straně.
Bratři Kaczyńští si osvojili velice šikovný jazyk, který oslovuje lidi, co byli novými poměry odsunutí na vedlejší kolej. Jde o lidi vyznačující se provincialismem, omezené na svou farnost, kteří jsou neustále přesvědčovaní, aby se nevzdávali svých osvědčených pseudotradic a aby si udržovali svou národní jedinečnost a svou víru...
Podstata konfliktu spočívá v tom, že polská pravice je svou povahou protievropská. Ale to vůbec nelze říct o současném Polsku obecně. Vždyť přibližně osmdesát procent Poláků je rozhodně pro Evropskou unii...
A kde se bere ten provincialismus?
Polský paradox spočívá právě v tom, že jsou politiky neustále přiživovány ty nejhorší, tradiční kolektivní emoce, jako je protievropský postoj, nacionalismus...
Ale co tím politici vlastně sledují?
Chtějí moc. Chtějí vytvořit autoritativní stát. Mentalita těchto lidí je ze své podstaty protidemokratická.
Jak je ale možné, že něco takového vychází na světlo teprve nyní?
Protože předtím nebyli u moci.
A maskovali se tak dokonale, že si lidé mysleli, že je jedno, dají-li své hlasy Občanské platformě nebo Právu a spravedlnosti?
Tehdy se ještě tito politici neměli kde projevit – neměli přístup k médiím. Ale velice inteligentně a přesně používali stranickou techniku. Nesmírně houževnatě formovali stranu. Díky tomu také vyhráli volby. A teď se zdá, že nevědí, jak vládnout.
Třeba jim nejde jen o jakoukoliv moc, ale o moc absolutní. Proto musí mít v Sejmu nadpoloviční většinu. A dokonce ještě větší, aby mohli prosadit ústavní změny. Musí tedy k volbám přilákat ty, kteří k nim běžně nechodí. A možná i proto používají takovou rétoriku nebo pořád apelují na ten náš provincialismus... Souhlasíte s tím?
To je také jedna z příčin toho, že teď v Polsku sedíme na sudu prachu. Ale jsem stoprocentně přesvědčen, že ve volbách, kdyby k nim teď došlo, by už nezískali víc hlasů, než měli, a možná, že ani to ne.
Není to ale náhodou jen vaše zbožné přání? Tvrdíte, že oponenti půjdou ke dnu, zatímco oni přicházejí s úspěšnou taktikou.
Nepřicházejí. Mají v současné době takové možnosti, že mohou prosadit různé zákony. A ty, které připravují, směřují k autoritativnímu státu. Prostě a jednoduše, škodí demokracii!
Lidé si toto nebezpečí uvědomují a odpor vůči těmto postupům v Polsku roste. Stejně jako vědomí, že je třeba vyzývat k otevřené vzpouře proti této vládě – k občanské neposlušnosti.
Jak si to představujete?
Viděli jsme to například ve Francii. Když toho všichni mají dost, jdou do ulic. Myslím, že k něčemu takovému se u nás schyluje.
Kdo půjde v čele toho pochodu?
Ti, kteří cítí, že je něco takového třeba udělat. Ale iniciativa bude muset přijít od společenských elit. Od lidí, kteří si uvědomují, v čem žijí, a že existuje jistá hranice, kterou nelze překročit, protože nemůžeme promarnit tu velkou revoluční změnu, k níž u nás došlo. Poláci toužili po tom stát se součástí Evropy, stát se lepší, šťastnější a bohatší zemí. A to se nám podařilo! A oni by to nyní chtěli zvrátit.
Nebylo už dost těch povstání v devatenáctém a dvacátém století? To je musíme prožívat ještě ve století jednadvacátém?
Nejde o žádná povstání! To nemá nic společného s povstáním!
Stále se snažím vysvětlovat lidem – co týden píšu fejeton pro Slezany (v místní mutaci deníku Gazeta Wyborcza – pozn. aut.) – že stát je tu pro ně, ať se ucházejí o moc a kandidují na místa v samosprávách... To nemá nic společného se stranami!
A daří se to?
Sice pomalu, ale daří!
Ale ve srovnání s těmi tendencemi, o nichž jste se zmínil, nejedná se spíš jen o málo významnou hrstku lidí?
Ne, ne! Je to stále patrnější trend. A vůbec nejde o to, abychom se ze všech sil drželi Evropy, nýbrž abychom v určité chvíli naprosto jasně a zřetelně odmítli zaostávání Polska za Evropou, a to jak intelektuálně, tak i v politické praxi.
Tvrdíte, že Polsko opět cosi ztrácí? Že ztrácí čas?
Bohužel ano. To je na tom to nejhorší. Místo toho, abychom stát zlepšovali, zkvalitňovali, věnovali se důležitým věcem, jako je například nezaměstnanost, jde všechno do háje. Nastává politikaření, politický boj o moc. Myslím si ale, že se s tím naše společnost nesmíří. Dřív nebo později.
Ale není současný politický vývoj způsoben něčím hlubším, není odrazem genetické výbavy Poláků?
Samozřejmě, že to je důsledek našeho osudu národa bez státní suverenity. Evropská demokracie se rozvíjela od Francouzské revoluce, ale toho jsme se my nikdy neúčastnili. A to nás poznamenalo.
Polsko se zachránilo díky tomu, že mělo silnou církev a inteligenci. Umělce, kteří suplovali politické elity. To je součást našeho dědictví. Poláci si moc nevědí rady s každodenní, běžnou demokracií. Ta je nám cizí, tu jsme neznali, a učíme se jí teprve nyní. Neboť to, čeho jsme nyní v Polsku svědky, to je ve skutečnosti boj o demokracii. O evropskou demokracii.
Jsem přesvědčen, že jinak to v Polsku nepůjde. Čím víc budou bratři Kaczyńští šílet, tím dříve se to stane, protože oni sami jsou tím nejlepším napalmem, který ten boj uspíší, tak aby se to už jednou provždy definitivně vyřešilo. Aby bylo jasné, že už jsme v Evropě.
Teď v ní jsme, i nejsme. A to proto, že lidé, kteří u nás teď vládnou, si evropské směřování absolutně nepřejí. Nechápou, co to znamená – a proto nejsou ani proevropsky orientováni.
Už se zdálo, že poslední lekcí demokracie jsou čtyři roky vlády demokratické levice...
Víte, čtyři roky... Potřebujeme delší dobu. Vždyť to byl přece obrovský skok. To, co se v Polsku stalo, se zdá s odstupem let nepředstavitelné.
A nyní máme vážné problémy, protože se vyklubaly na světlo naše staré i nové vlastnosti. Lze říct, že je to – podle starého polského zvyku – boj dobra se zlem. Myslím, že je to úkol pro několik příštích let nebo desetiletí. Všechno je to velmi zajímavé a nesmírně dramatické. Jedna věc je ale jistá: v Polsku se člověk rozhodně nenudí. Protože tady se ve společnosti pořád něco děje... Nekonečné představení v přímém přenosu. To je opravdu moc zajímavé. Sleduji to s velkým napětím, protože to je taková nepřetržitá – jak se v Polsku říká – haja (neboli v slezském nářečí rozepře – pozn. aut.). Ale je to haja o to nejdůležitější! Je to haja o kvalitu polské státnosti – aby se stala moderní, evropskou... a úplně normální.
Tedy aby se stala konečně i trochu nudnou?
Ano, asi tak. Stabilizace poměrů je bezpochyby nuda.
Polský divadelní a filmový režisér Kazimierz Kutz (1929) vstoupil do politiky před devíti lety. V roce 1997 byl zvolen do Senátu jako nezávislý kandidát z kandidátky Unie Svobody (UW), kterou vedl otec polské hospodářské reformy Leszek Balcerowicz. V následujícím čtyřletém volebním období byl místopředsedou Senátu. Během posledních voleb byl opětovně zvolen do horní komory polského parlamentu.
Kutz natočil dvacet hraných filmů. K jeho nejdůležitějším snímkům patří takzvaná slezská trilogie – filmy Sůl černé země, Perla v koruně, a Jako korálky v růženci, a také drama Smrt jako kůrka chleba, natočené podle autentických událostí z prvních dnů výjimečného stavu v Polsku, kdy došlo k pacifikaci dolů Wujek Veřejnou bezpečností a devět horníků zahynulo.
Výjimečné místo v celé Kutzově filmografii zaujímá komedie Plukovník Kwiatkowski.