Polsko permanentně v krizi

O čem svědčí dramatický konflikt s Německem kvůli článku v levičáckých novinách? A co znamená nečekaná změna v čele polské vlády?

Nepřipadá mi, že by text vyvolal přímo konflikt s Německem. Na jedné straně je sice dost urážlivý a byl bych raději, kdyby o prezidentovi mého státu – a žádného jiného státu – noviny takhle nepsaly. Na druhé straně má tato vlna nepříznivých textů o způsobu řízení Polska své opodstatnění. Vychází nepochybně ze špatného politického stylu v Polsku, ze špatného obrazu, jaký Polsku vytvořili bratři Kaczyńští, a zejména z přijetí Giertycha a Leppera do vlády.

K druhé otázce: váš údiv jistě platí způsobu, jakým byla změna premiéra provedena – bez důvodů, bez záměru a bez informací. Pokud jde o samotného premiéra Kaczyńského, neexistuje způsob, jak – třeba na základě jeho projevu – zhodnotit, jakou přináší změnu. Nedozvěděli jsme se, jak budou vypadat daně či zdravotní politika, a to v době, kdy je obojí předmětem trvalé veřejné diskuse a rozsah problémů, jež jsou s nimi spojeny, neustále roste.

Nemáte pocit, že se za těmi zmatky – každý měsíc nějaká aféra – skrývá jakási souvislá a promyšlená metoda? Všimněte si, jak často aféry propukají v pátek večer nebo v sobotu. Umožňuje to udržovat společnost v napětí, ale ekonomice to moc neškodí, protože do pondělka se to nějak vyřeší. Investoři stačí jednoduše zapomenout, že se vůbec něco stalo.

Přiznám se, že si vůbec nepřipouštím myšlenku, že za dosavadními událostmi kolem vládního tábora stojí nějaká promyšlená strategie vládnout prostřednictvím krizí.  Kdybych takový způsob myšlení připustil, musel bych si myslet, že ti lidé chtějí Polsko zničit, že se snaží jen realizovat nějaké své blíže neurčené cíle na můj účet a na účet milionů Poláků. Myslím, že příčinou většiny nedorozumění a neúspěchů vlády je absence jasného plánu činnosti, nedostatek zkušeností s vládnutím, a – co je nejdůležitější – nedostatky kádrové.

Pokud jde o finanční trhy, zdá se, že poměrný klid a nepřítomnost nějakých drastických výkyvů nejsou způsobeny krátkou pamětí aktérů trhu, ale paradoxně spíš důvěrou v jistý obrat a stabilitu regulačních institucí, které byly v potu tváře vytvořeny za posledních šestnáct let.

Jak hodnotíte reakci zahraničí a zejména zahraničních médií na to, co se děje? Pokládáte ji za hysterickou, nebo za logickou?

Zahraniční reakce se nevyskytují úplně odtrženě od reality, a to ani když Polsku a Polákům křivdí. Na jedné straně máme co dělat s izraelským bojkotem vicepremiéra Giertycha, který pokládám za nepřípustný a vašimi pojmy bych ho označil za hysterický. Na druhé straně existují případy velmi tvrdých vyjednávacích porážek v rámci zemědělské politiky na fóru EU, anebo fakt, že prezident Kaczyński odvolal účast na výmarském vrcholném setkání. To patří k neblahým aktivitám, kterými si škodíme a poskytujeme logické základy pro mezinárodní kritiku a pokles prestiže Polska na mezinárodní scéně.

A dál? Kam podle vás Polsko směřuje?

Z hospodářského hlediska je Polsko stabilní země se slušným tempem růstu, což je důsledek působení předchozích vlád a otevření trhů v rámci EU. Zároveň se setkáváme s velkou vlnou ekonomické emigrace – odjíždějí hlavně mladí a nejvzdělanější lidé. K tomu se postupně připojují sílící problémy, typické pro všechny evropské země – problémy spjaté s veřejnými financemi a zdravotní službou. Aby toho nebylo málo, zastávají vicepremiéři Lepper a Giertych naprosto nerealistické postoje a navíc jsou velmi konfliktní. A tak je pravděpodobné, že bude Polsko permanentně v krizi, jejímž nejzazším důsledkem mohou být předčasné volby.

Má dnešní opozice, a v ní především Občanská platforma, důvody k obavám?

Opozice má vždycky důvody k obavám. Po­dle mého názoru se týkají hlavně toho, že může být zmarněna výjimečná šance, kterou Polsko mělo... kterou pořád ještě má, a která se skládá ze dvou prvků: z velké vlny společenských nadějí, jakou se loni podařilo oživit, a z vynikající hospodářské konjunktury.

Máte obavu o samotnou Platformu?

Nemyslím. V polské vnitřní politice se vytvořil dvoupólový systém. Chyby, rozčarování a zklamání způsobené těmi, kdo jsou u moci, samozřejmě vyvolávají růst důvěry k opozici. Není to vůbec radostné konstatování, ale čím víc chyb vláda dělá, tím větší má Platforma naději na vítězství. Vůbec bych se kvůli ní netrápil.

Věříte, že může mít Občanská platforma takový úspěch ve volbách, aby se mohla sama chopit vlády?

Budeme se snažit v několika měsících zvýšit podporu Platformy o deset procent. Kdyby to vyšlo, mohla by vytvořit vládu sama. Má-li někdo šanci zvrátit ne právě nejlepší dění v polské politice a má-li naději na výrazné vítězství, je to právě Platforma. Proto jsem optimista.

A kdyby vám tento scénář nevyšel, byla by reálná například koalice se stranou Právo a Spravedlnost (PiS)?

Takové úvahy jsou dnes dost nerealistické, poněvadž jsme se stranou PiS ve velmi ostrém sporu. Dnes je těžké říci, zda PiS vůbec přetrvá. Je to velmi nepevný slepenec nesourodých politických a zájmových skupin, spojených jedině vírou ve vítězství a ve vedení obou Kaczyńských. Pokud se jejich vedení projeví jako neúčinné a jejich vítězství jako vítězství Pyrrhovo, může být pochybný i osud strany.

Jaký má tedy Občanská platforma koaliční potenciál?

Vítězná Platfroma vždycky najde partnery k vládnutí v pravém středním proudu, ať už to bude PiS nebo nějaké jeho následnické strany, o to bych se také neobával.

Porážka koalice PiS – Sebeobrana – Liga polských rodin však může vést k posílení levice. Co potom?

Poté, co se komunistická levice zbavila části zkompromitovaných, ale charismatických a vynikajících politiků, má dnes slabé vůdce a nízkou důvěru společnosti. Došly jí i politické ideje. A tak mám dojem, že spějeme k historickému konci vlivu postkomunistické strany v Polsku. Jistě i proto, že jsme od komunismu stále dál a dál. A instituce, která tam mají kořeny, jsou stále anachroničtější.

Znamená to, že Polsko zůstane bez této „třetí nohy”? Nebo se musí zrodit nějaká nová levice? Bez levice snad funguje málokterá země.

To je velmi zajímavá otázka, která by se však měla klást spíš politologovi než politikovi.

Když už si ale hrajeme na politology, řeknu to takhle: levicoví voliči v Polsku jsou levicoví sociálně, nikoli světonázorově. Jejich potřeby dnes uspokojuje existence dvou stran s výrazně levicovým, sociálním programem, PiS a Sebeobrany.

Za druhé známe země zcela demokratické a moderní, v nichž na politické scéně dominují dvě strany spíš konzervativní orientace. Nabízí se příklad Irska, kde se u moci střídají dvě strany, které od sebe neodlišuje společenský konzervativismus, nýbrž historický vztah k Velké Británii. V politice to bývá různě a v Polsku je dnes společenskou levice PiS a Sebeobrana. Ty jistě uspokojují potřeby hospodářských i společenských levicových postojů.

Než Občanská platforma od PiS převezme vládu – tedy pokud ji převezme – jak se chce podílet na změně země?

Za půl roku v opozici jsme vypracovali model programové opozice. Vede ke třem způsobům chování:

Za prvé, jestliže se vládní tábor snaží podmanit si obyvatelstvo, ničit veřejné instituce a vyvolávat konflikty, jsme opozice tvrdá jako beton.

Za druhé, když se objeví vládní projekty týkající se například boje s korupcí nebo nápravy státu, jsme ochotni tyto návrhy podporovat, pokud aspoň částečně naplňují předvolební sliby, které přece PiS a Platforma dávaly společně. Tak to bylo se slavným zákonem o Ústředním protikorupčním úřadu.

A konečně za třetí – když vláda a vládní strana přes různá upomínání nereagují na důležitý společenský problém, chápeme se inicia­tivy sami. Tak tomu například bylo, když se vláda nechtěla pouštět do společensky dosti citlivého problému dvojího zdanění Poláků pracujících v Británii.

Všiml jsem si, že ještě existuje čtvrtá varianta: zlomyslná opozice. Ta vládě pomáhá realizovat její volební sliby proti její vůli.

Jestliže od PiS vyžadujeme, aby splnilo své volební sliby v oblasti snížení daní, dá se to jistě pokládat za jistou metodu politického boje, jako nucení soupeře, aby udělal něco, co je pro něj obtížné. To souhlasím. Ale určitě to není zlomyslnost, jen pokus vynutit to, k čemu se před volbami zavázaly PiS i Platforma a co vláda PiS zablokovala.

Jaké kroky by podle vás měla tato vláda učinit?

Za prvé slibovali... přesněji řečeno: slibovali jsme, že dokážeme do veřejného života vrátit morální principy a napravit nejzákladnější věci, které v Polsku nefungují. Například výkon spravedlnosti.

Za druhé je na čase začít snižovat daně, snižovat náklady na práci, deregulovat ekonomiku, dát podnikatelům volnost, zlikvidovat byrokratické bariéry. Zvlášť když je konjunktura a počet nezaměstnaných dosahuje astro­nomických tří milionů.

Výzva, před níž Polsko stojí, je klasická konzervativně-liberální výzva. Je třeba do politiky vrátit hodnoty – to je konzervativní výzva, a je třeba osvobodit ekonomiku – to je liberální výzva. To čekám od vlastní i od každé jiné vlády. Protože to je to, co země potřebuje.

Přeložila Petruška Šustrová.