Ač to tak při pohledu na nynější záplavu historiografických titulů nevypadá, měl by si každý historik klást především otázku, přinese-li jeho práce něco nového. V případě biografie J. F. Kennedyho je to zvlášť na místě – s výjimkou Hitlera a Churchilla si jen málo postav moderní historie vydobylo podobně stálý a soustředěný autorský zájem.
Dokonce i český čtenář sledoval „druhý život“ Johna Fitzgeralda Kennedyho (tedy jeho publicistické i historické interpretace) takřka od jeho samého počátku. Vlastně téměř od chvíle, kdy americký prezident předčasně zahynul. První Kennedyho relativně solidní portrét Meze odvahy vydal Jindřich Volek už roku 1965. V zahraničí pak vyšlo publikací věnovaných JFK za posledních padesát let nepočítaně. Přesto Robert Dallek pod dojmem nových materiálů – „písemných dobových dokumentů, telefonních záznamů a nahrávek z Bílého domu i ústně tradovaných epizod nebo jejich částí“ – dospěl k závěru, že další kniha o JFK není zbytečná. Má a nemá pravdu.
Málo objevů
Dallekova biografie je bezesporu vynikající. Šíří i hloubkou záběru obstojí v každém srovnání. Autor přitom nepodlehl pokušení a nezvýraznil některé rysy nebo události příliš na úkor jiných, kubánské raketové krizi či atentátu v Dallasu poskytl přiměřený prostor. Díky tomu a díky výstižnému a svěžímu jazyku docílil ve svém vyprávění půvabu až jaksi klasické uměřenosti (a to navzdory rozsahu – v českém vydání 600 stran bez poznámek!). Problematičnost či spornost práce spočívá jinde: mnoho objevného v ní nenajdeme. Dallek snesl řadu detailů, dříve tušené skutečnosti nejednou dokázal dokumentovat, kde existovala dvě svědectví, přispěchal s třetím, tu či onu pohnutku lépe osvětlil. Nelze se však zbavit rozpaků, plynoucích z pocitu, že toho skutečně nového skýtá publikace pomálu a že adekvátního výsledku by bylo dosaženo i delším článkem v odborném časopise. Hodnocení je to snad příliš příkré, ale Dallekova práce vykazuje ve všech ostatních ohledech takové kvality, že je třeba ji poměřovat tím nejpřísnějším metrem.
Sny a překážky
Život J. F. Kennedyho je a zůstane fascinujícím příběhem. Je svým způsobem variací „amerického snu“. Dovršením úsilí přinejmenším dvou předešlých generací. Už Kennedyho dědeček překonal sociální bariéry a stal se starostou Bostonu, otec Joseph, obchodník a manažer od pánaboha, rozmnožil rodinný majetek natolik, že jeho děti nikdy ani v nejmenším nepoznaly materiální nouzi. Na období třicátých let vzpomínal J. F. Kennedy takto: „S krizí žádnou osobní zkušenost nemám. Má rodina patřila mezi ty opravdu bohaté a právě tehdy se jí dařilo lépe než kdy jindy. Měli jsme větší domy, více služebnictva, více jsme cestovali. Jediný zážitek z krize, na který si vzpomínám, bylo otcovo rozhodnutí přijmout pár zahradníků navíc, aby jim zajistil práci a obživu. Jinak jsem se o krizi něco dozvěděl, až když jsem studoval na Harvardu.“ (s. 39)
Přes příslušnost k nejprivilegovanějším vrstvám americké společnosti musel ovšem Kennedy na cestě do prezidentského úřadu zmáhat četné překážky. Málo si uvědomujeme, jak vážný handicap představoval jeho katolicismus. V řadě regionů USA to byla v rukou protivníků dokonce zbraň nejmocnější. Během kampaně v roce 1960 například uveřejnil list New York Times na titulní straně článek o skupině 150 protestantských kněží, kteří naznačovali, že Kennedy jako katolík bude muset být poslušen příkazů papeže. Jeden z nich se nadto vyjádřil, že Kennedy je stejně jako Chruščov „zajatcem systému“ (s. 253). Předvolební průzkumy odhadovaly, že vinou protikatolických předsudků může Kennedy přijít až o 1,5 milionu hlasů. A ať už za půlstoletí pokročila tolerance Američanů jakkoliv, žádný další katolík se dosud na čelo americké exekutivy od dob Kennedyho nedostal.
Handicap představovalo i Kennedyho chatrné zdraví. To se však tehdy podařilo zatajit. Kennedy nesnesitelně a nepřetržitě trpěl prakticky od puberty. Dallek toto téma postihuje s neobyčejnou důkladností, vypočítává jednotlivé lékaře, hospitalizace, operace, dávky a složení léků a průběh léčebných kúr. Nikoliv samoúčelně: snaží se zjistit, zda a jak měly či mohly mít prezidentovy fyzické indispozice vliv na výkon funkce, na schopnost rozhodování a řešení naléhavých úkolů. Vcelku přesvědčivě dovozuje, že minimální. Zároveň se však domnívá, že by veřejnost Kennedymu v prezidentských volbách stěží dala přednost před Richardem Nixonem, kdyby byla zpravena o pravém stavu věci. A mimochodem dodává, že „pokusy ukrást zdravotní dokumentaci ze dvou ordinací Kennedyho newyorských lékařů mohly být dílem Nixonových spolupracovníků“ (s. 256). To je ovšem spekulace, učiněná jednak na základě nesmrtelného „cui prodest“, jednak pod dojmem daleko pozdější aféry Watergate.
Druhá tvář
Robert Dallek se nevyhýbá ani temnějším stránkám kariéry J. F. Kennedyho. Liberálové mu nikdy neodpustili, že se (jako jediný) vyhnul památnému hlasování v prosinci 1954 o vyslovení důtky McCarthymu za urážky členů Senátu. Demokratický senátor za stát Massachusetts Kennedy sice tehdy pobýval v nemocnici, ale čekalo se, že požádá o „vypárování“. Neudělal to. Navíc to odmítl komentovat. Přirozeně že tak jednal s ohledem na své irskoamerické voliče, mezi nimiž byl antikomunistický demagog mimořádně populární, ale velkou statečnost tím dvakrát neprokázal. Ambivalentně se stavěl i k hnutí za práva černochů. Ne, JFK nebyl rasista, přál si desegregaci. Jenom nepatřila k jeho prioritám. Věděl, že problém je výbušný a politické body mu nepřinese, proto lavíroval, dokud mohl. Bál se eskalace konfliktu ve Vietnamu, nicméně počet amerických „poradců“ zvýšil z několika set na víc než šestnáct tisíc. Tvrdost prokázal i v domácích otázkách. Když představitelé velkých ocelářských firem porušili dohodu a zvýšili ceny, neváhal je Kennedy nejenom šikanovat úmornými daňovými kontrolami, ale poštval na ně aparát FBI: agenti ocelářům odposlouchávali telefony, sledovali je na každém kroku, uprostřed noci je vytahovali z postelí a podrobovali nekonečným výslechům. Ceny brzy zase klesly. Zavedený obrázek mladého, usměvavého prezidenta to poněkud kalí...
První mediální prezident
Pominout vztah J. F. Kennedyho k médiím je nemožné. Byl totiž prvním skutečně „mediálním“ politikem v dějinách. Věděl, jak médií využít a jak se jim zavděčit. A nebyla to jenom proslulá televizní debata s Nixonem během prezidentského klání, která dávno vstoupila do učebnic. K virtuozitě se Kennedy dopracoval na pravidelných tiskových konferencích z Bílého domu. Jejich televizní přenos mu poradci rozmlouvali, ale neustoupil. Prý to byl přímo zázračný instinkt, dar, ona schopnost navázat a udržet s divákem kontakt a nakonec ho přesvědčit. Přitom valný řečník zprvu nebyl: když poprvé kandidoval do Kongresu, zajíkal se a jeho projev působil suchopárně. Učil se ale rychle.
Za války v Tichomoří se Kennedy proslavil jako kapitán torpédového člunu PT-109. Po zničení plavidla se choval vskutku hrdinsky, hlavně díky jeho odvaze a vytrvalosti byla nakonec většina posádky po nesčetných útrapách zachráněna. Častokrát z toho později v politice těžil. Svůj čin v soukromí převážně bagatelizoval a ironizoval, na veřejnosti však taktně pomlčel o tom, že jeho torpédový člun byl za celou dobu války jediný, který byl potopen taranováním (tj. přímým kontaktem s nepřátelským plavidlem).
Kosmický program pilotovaného letu na Měsíc, ekonomická, školská, zdravotní reforma, Zátoka sviní, kubánská krize, Vietnam... Ani se nechce věřit, že to vše šlo stihnout jen za tisícovku dní Kennedyho vlády. A že prezidentovi, který jako nikdo jiný ztělesnil naděje a ducha své doby, bylo v době atentátu v listopadu 1963 teprve šestačtyřicet let. Robert Dallek provází jeho životem poctivě, poučeně a s vkusem, a když nepočítáme nepochopitelně pozitivní profil viceprezidenta L. B. Johnsona, objektivně. Plně práv by mu zůstal i překladatel, snad jen kdyby si vyjasnil rozdíl mezi ekonomií a ekonomikou.
Autor je interní doktorand Ústavu českých dějin.
Robert Dallek: Nedokončený život.
John F. Kennedy 1917–1963. Přeložil Pavel Kaas, Argo, Praha 2006, 682 stran.