Je to jeden z nejtíživějších pocitů, jaké lze zakusit. Noční můra vytrvale ovládá vaše snění a v momentě, kdy panika uvnitř vaší hlavy kulminuje, se nečekaně probouzíte. Chtěli byste křičet z plných plic, jenže z úst nevychází ani hláska. Novinka švédského sourozeneckého dua The Knife, nazvaná příznačně Silent Shout, zprostředkovává posluchači jak mrazivou emoci hluboko zakořeněného primárního strachu, tak i slastnou úlevu z procitnutí, kterému se ještě dlouho zdráháme uvěřit a pochybujeme, zdali je vůbec skutečné.
Dvojčata Karin Dreijer Anderssonová a Olof Dreijer rozvíjejí svou soukromou hudební mytologii od roku 1999 a ze své stockholmské skrýše dosud vynesli na veřejnost čtveřici nahrávek, jejichž originální zvuk úspěšně prolamuje stěny škatule s nápisem „indie-electro“. Jejich charakteristickým znakem je zejména názorová konzistence ve službách nepřetržitého hudebního vývoje. Důsledně odmítají jakoukoli spolupráci s médii i s maistreamovými kolegy a svou hudbu vydávají na vlastní značce Rabid Records. S výjimkou pouhých pěti koncertů k letošní albové novince Silent Shout vůbec nevystupují živě, neboť dle svých slov ještě nepřišli na způsob, jak svou plně syntetizovanou hudbu adekvátně prezentovat před publikem. Tato dobrovolná izolace ovšem ani v nejmenším nebrzdí jejich kreativitu: každá z desek, která následovala po eponymním debutu z roku 2001, vždy předčila svou předchůdkyni, přičemž o aktuálním počinu to platí dvojnásob.
Poněkud paradoxní skutečností zůstává, že širší veřejnosti jsou The Knife známi hlavně díky televizní reklamě. Loni poprvé a zatím naposledy sourozenci svolili k použití své písně ke komerčním účelům; jejich podmínkou nicméně bylo, že ji nahraje někdo jiný. Skladbu Heartbeats převedl do jemné akustické podoby švédský písničkář José Gonzáles a zařadil ji na své album Veneer. Výsledek se objevil ve známém, barvami a skákajícími míči hýřícím spotu na televizor Sony Bravia a vyšel před pár měsíci rovněž jako singl.
Vizuální hudba
Prvním hlubším zářezem do posluchačských membrán se stal předloňský, synthipopovou perletí vykládaný opus Deep Cuts, který otevírá právě působivá Heartbeats. Najdeme na něm vyzývavý elektropop s lehce afektovanou vokální pózou zpěvačky Karin, dancefloorové rytmické pulsace a lascivní syntezátorové bujení, odrážející se v textech plných incestní koketerie a boje za ženská práva. I přes vysoký akční rádius mnoha skladeb si pro sebe celé album uzmul track s názvem Pass This On, na němž jsou již patrné kvality, které The Knife na dalším počinu prohloubí a zároveň nečekaně promění. Schopnost vydestilovat z minima tónů odzbrojující melodii, jejíž jednoduchost je vyvážena vychýleností interpretace, dar složit ze střepů laciných zvuků mozaiku se zcela novou sonickou kvalitou, uchvátit nečekanými harmoniemi, jejichž chytlavost bez upozornění přechází do dekonstrukce. Švédskou korunu tomu všemu nasadil ještě videoklip, v němž dokonalý transsexuál zpívá podivnému publiku Karininým hlasem (její vyrážená severská angličtina vůbec nepůsobí přepjatě, naopak, má v sobě jakýsi magnetismus, vyšinutý sex-appeal) sdělení typu „I’m in love with your brother, yes I am“.
Způsob vizuální prezentace těchto dvojjediných elektronických solitérů je samo o sobě tématem. Zatímco promofotografie berou oba sourozenci pouze jako nutné zlo, které může nanejvýš přibližně evokovat náladu aktuální desky (k Deep Cuts nafotili sérii retrogymnastických obrázků, jež v případě Silent Shout vystřídala gotická stylizace, složená z černých hábitů, tmavých paruk a naddimenzovaných havraních zobáků), klip jako by byl prodlouženou rukou samotné hudby. Kromě krátkého filmu s titulem When I Found The Knife stojí za pozornost především video k titulní skladně nového alba. Surrealistická poetika klipu Silent Shout je výslednicí dvou vlivů: mísí se tu animované abstrakce ve stylu „vizuální hudby“ německého filmaře a výtvarníka Oscara Fischingera a inspirace spojené s hororovým cyklem dvanácti grafických novel Black Hole od Charlese Burnse.
Kongeniální sloučenina obrazu a zvuku (režie Andreas Nilsson, mj. autor projekcí určených pro jediný londýnský koncert The Knife) dala vyniknout temným rytmickým konturám i valérujícím syntezátorovým plochám této písně, která funguje jako působivá vstupní brána do ledového panství. Laťka je od samého počátku nasazena zdánlivě příliš vysoko: houseový tep krčící se před robustní basovou linkou, již tvoří jediný tón, hrůzu budící tichý androgynní duet o snu, v němž vám vypadají všechny zuby, a gradující a zase mizející klávesové arpeggio jsou kombinací, která vás zanechá s otevřenou pusou.
Dům z mramoru
Hned následující okultní disco jménem Neverland ovšem dokazuje, že kvalita úvodního tracku bude už napříště standardem. Zlověstná melodie protkaná tlumenými analogovými explozemi je hnána dopředu dosud asi nejdramatičtějším výkonem Karin Dreijerové, jež deklamuje své volně řazené asociace („Eyes are sober/ this is the plan/ I’m sitting in a car/heading Neverland“). Právě tahle skladba je pravidelně bušícím i běsnícím srdcem desky, naleštěným tmavým volvem, které nezadržitelně míří ke svému cíli, ačkoli jede minovým polem. Nepřeslechnutelnou změnou oproti předchozím titulům je zde vokální koncept, díky němuž sice Karinin hlas v žádné z písní nezní stejně, ale který zároveň povyšuje celou kolekci na homogenní náladotvorný proud až mytické energie. Její projev je Olofem rozličně modulován a transformován, pokaždé jako by patřil jiné postavě s vlastním osudem. Všechny ty vyděšené hospodyně, námořníci a hermafodité jsou ovšem příslušníci jedné rozvětvené dekadentní rodiny.
Tříminutovou ambientní předehrou uvozená The Captain zastihuje Dreijerovou v efekty protlačené kvaziorientální poloze, zatímco Na Na Na působí dojmem melancholické, oktávovým filtrem manipulované bizarní ukolébavky („What I need is chemical castrations hope and godspeed“). We Share Our Mothers Health (tedy „Dělíme se o zdraví naší matky“) disponuje kromě skvělého názvu i jakousi základní dezorientující kvalitou – frekvenčně upravené hlasy sourozenců se v břiše plném dutých rytmů a archaických syntetizovaných bzuků panicky střídají a matou posluchače svým enigmatickým poselstvím. One Hit nemá v hudební historii precedens – je to pochod geneticky modifikovaných trolů s deformovanými hlasivkami zasněženým hvozdem, podivný ritus plný naivity i znepokojení. Evokace kastanět na začátku elegické skladby Marble House, v jejíchž mramorových chodbách se opět toulají oba vokály, nebo atmosféricky vrcholný diptych alba, složený z písní From Off To On a Forest Families, zůstávají důkazem, že i z ledové tříště zvuků mohou šlehat emotivní plameny. Olof Dreijer se nechal uhranout syntetizéry typu Yamaha DX7 a s pomocí inteligentního softwaru tesá do bohatých melodických textur zvuky jako sklo – zdánlivě netečné a neprostupné, ve skutečnosti křehké a odrážející niterné stavy duše.
Nestane-li se v následujících měsících vyložený zázrak (nejblíže k němu zatím má brooklynské trio Yeah Yeah Yeahs v čele s frontmankou Karen O., jejichž novinka Show Your Bones vysoko předčila všechna očekávání), bude tichý křik této desky senzací roku. Silent Shout – muzika jako dotek studené čepele na zátylku. Neodolatelná lekce tmářství, v níž se snoubí odosobněnost a chlad technologie s prudkou intimní citovostí. The Knife přišli s osobním elektronickým evangeliem, hudebním apokryfem nového milénia. Kdo má uši, slyš.
The Knife: Silent Shout. V2; 2006.
Alba: The Knife (2001), Hannah med H Soundtrack (2003), Deep Cuts (2004), Silent Shout (2006)
Singly: Afraid Of You (2000), N. Y. Hotel (2001), Got 2 Let U (2002), Nedsvärtning (2002), Heartbeats (2002), You Take My Breath Away (2003), Pass This On (2003), Handy-Man (2003), Silent Shout (2006), Marble House (2006). www.theknife.net