Udělejte to zkrátka sami!

S DIY kulturou od punku ke globalizaci

Ve společnosti existují historicky dvě antagonistické tendence, jejichž rozpor vyplouvá na povrch právě nyní, kdy nás po čtyřech letech opět zaplavila předvolební kampaň parlamentních politických stran. Tendence první, nazvěme ji autoritářská, nás nabádá k tomu, abychom zavrhli svoji svobodu i důstojnost a rozhodování o svých životech svěřili do rukou těch, kdo údajně vědí, jak je nejlépe prožijeme. Ale pak je tu druhá – marginální, nazvěme ji libertinská, přežívající na okraji společnosti, či spíše ve skulinách a prasklinách dominantního systému. Ta nás naopak vyzývá, abychom své rozhodování nedelegovali na někoho jiného, ale vzali svůj život do svých rukou. A právě jedním z projevů tohoto libertinského smýšlení je fenomén známý pod vžitou zkratkou Do It Yourself (DIY) kultura.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v době naštvaného rozčarování mladých lidí z podoby žití či spíše přežívání v konzumní kapitalistické společnosti, to bylo poprvé punkové hnutí, které formulovalo principy DIY kultury (udělej si sám). Punk setřel rozdíly mezi aktivními muzikanty a pasivními diváky, mezi kapelou a publikem, mezi tvůrcem a konzumentem. Punk může hrát každý, každý může vzít do ruky kytaru, založit kapelu, pořádat koncerty, vydávat xeroxovaný fanzin nebo distribuovat muziku. Punk se stal DIY kulturou, kterou si i přes kuplířsky zhoubný vliv tvůrce Sex Pistols Malcoma McLarena vytvářeli mladí sami, mimo oficiální kulturu, či spíše jí v opozici a navzdory. V základech punkové DIY etiky stála chuť tvořit a jednat, osobní přístup, spolupráce, snaha v maximální možné míře kočírovat vlastní život. Punk mladé oslovil svým: „Vyser se na to, jak se věci mají dělat; jestli se ti nelíbí, jak to funguje, dělej to prostě po svým!“ Punková DIY etika se vyvíjela v jakémsi vzdoru vůči zábavnímu průmyslu. Zatímco se punk stal součástí show­businessu, který ho kooptoval, a korporace motivované ziskem začlenily řadu punkových kapel mezi své dobře prodejné a lákavě „alternativní“ produkty, v opozici tomuto trendu se vyvíjela DIY scéna, která odmítala komodifikaci punku a výdělečnou směnu autenticity, kamarádství a osobního přístupu za peníze, smlouvy a kalkulačky v ruce.

 

DIY hnutí

Vedle punku se DIY kultura silně projevovala ve squatterském hnutí, které se v osmdesátých a devadesátých letech rozšířilo v řadě zemí západní Evropy. Na jedné straně prázdné, chátrající domy ve městech, které se často stávaly předmětem machinací a spekulací, na straně druhé nedostatek bytů, sociální problémy, k tomu špetka kontra­kultury, okořeněná punkem s přídavkem anarchismu… a objevilo se hnutí lidí, kteří obsazovali prázdné budovy a otevřeli je sociálním a kulturním aktivitám. Zabydleli je, začali v nich organizovat koncerty, festivaly, kina, knihovny, kavárny. Mnohé z takto obsazených budov se staly skutečnými centry, a to nejen alternativní kultury, ale i řady politických aktivit. To samozřejmě vedlo ke konfliktům se systémem a squatterské hnutí se svou DIY kulturou ještě více politizovalo.

Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát zřejmé, DIY kultura je v podstatě vždy politická, protože prezentuje svůj názor a navíc jej uvádí do praktického života. Akce! V tom spočívá její síla. A pokud je navíc vystavena nátlaku, perzekuci a zahnána do kouta, stává se z ní vskutku třaskavá směs. O tom se mohl přesvědčit britský establishment v devadesátých letech, když přišel se zákonnou úpravou známou jako Criminal Justice Act (CJA). Zákon, který byl původně namířený proti ilegálním freeparties, establishment využil a zahrnul do něj i squattery, ochránce zvířat či aktivisty protestující proti stavbě dálnic. CJA se tak stal projevem kriminalizace určitých alternativních životních stylů a nonkonformních radikálních politických názorů. Zákon svedl do jednoho protestního hnutí různě profilované subkultury: od kočujících a do té doby spíše apolitických technařů se soundsystémy přes anarchistické squattery až po aktivisty účastnící se přímých akcí proti stavbě dálnic. A právě z této směsice vzešlo cosi, co se začalo v devadesátých letech ve Velké Británii označovat jako DIY hnutí.

 

Zábava i protest

DIY hnutí vědomě propojilo politiku a radost. A právě tato politika radosti vedla k jejímu nejznámějšímu projevu – street parties, které se od poloviny devadesátých let rozšířily jako poměrně účinná forma protestu do celého světa. Street parties spojily anti­kapitalistickou politiku přímé akce s tvořivou zábavou, uměním a muzikou, smíchaly protest s karnevalem (ostatně Pařížská komuna nebo povstání v Paříži v roce 1968 byly také směsí revolučního poselství a karnevalu), aby lidé mohli oslavit dočasné osvobození od zavedeného řádu, spontánní a jepičí „pirátskou utopii“, aby odmítli strnulé hierarchie, privilegia, normy a zákazy. Karnevaly a revoluce nikdy nebývají pasivní podívanou, která je sledována jinými zpovzdálí, ale naopak vybízejí, ba přímo vyžadují aktivní účast. Street parties přišly kromě jiného s důležitým poselstvím, jež se stalo jakýmsi imperativem většiny zúčastněných: „Nic nechceme, nic nežádáme, bereme si zpátky to, co nám patří… naše ulice, naše životy.“ Se svou karnevalovou atmosférou, spojující politiku a přímou akci s radostí, tak celosvětově rozšířily principy DIY. Celý étos DIY: zbavit se pasivity a osvojit si v každodenním životě akčnost a rozhodnost, chuť tvořit, ale i bořit.

 

DIY a globalizace

Síla DIY kultury se projevovala koncem devadesátých let také v tom, co média začala poněkud mylně označovat jako antiglobalizační hnutí (ve skutečnosti šlo spíše o hnutí proti globalizaci kapitalismu), u jehož zrodu nikoli náhodou stálo jak DIY hnutí, tak i street parties. Za první akci „antiglobalizačního“ hnutí se často uvádí právě celosvětově organizovaná Global street party 16. května 1998 u příležitosti zasedání Světové obchodní orga­nizace v Ženevě. „Antiglobalizační“ hnutí je tak široké, že je nelze jako celek ztotožňovat s DIY kulturou, ale přinejmenším v jeho počátcích hrál DIY přístup významnou a určující roli – než se na něj nabalily různé proudy, které jeho spontánnost, radikalitu a naivitu spojovanou s DIY principy zadusily pod disciplínou různých sociálních fór nevládních a levi­cových stranických organizací.

Pokud jde o české projevy DIY kultury, její počátky nalezneme v punku a hardcoru na přelomu
osmdesátých a devadesátých let. S pádem totalitního režimu se objevilo množství kapel, začaly se pořádat koncerty, vydávat punkové fanziny, v nichž se propagovaly principy DIY, a řada lidí se k nim vysloveně hlásila. Jedním z nejviditelnějších projevů DIY kultury se i u nás staly squaty. Bezpochyby nejznámějším z nich byla Ladronka v Praze, kterou v roce 1993 obsadila skupina mladých lidí z anarchistického hnutí. Na sedm let se do té doby prázdný statek stal dějištěm kulturních akcí bez dotací a sponzorů, jejichž motivací nebylo generovat zisk, ale prožitek, sebevyjádření a sdílení s podobně smýšlejícími lidmi. Sedm let se na Ladronce žilo a tvořilo v rámci DIY kultury, založené na tom, že nikdo za svou práci nic nemá – kromě dobrého pocitu, že dělá něco pro druhé. Sblížit lidi s odlišnými osudy, ale podobným náhledem na svět, o to v DIY kultuře jde. Možná zvnějšku až příliš banální a patetické, ale jistě funkční a v mnohém inspirující.

 

Punk nové generace

Právě na Ladronce v polovině devadesátých let uspořádali angličtí kočovní travelleři Spiral Tribe, jednu z prvních freeparties v Česku, a zažehli plamínek, který se naplno rozhořel po roce 2000. Vzedmutí DIY punku z počátku devadesátých let opadlo, zdá se, že jej v posledních letech do jisté místy vystřídala právě techno scéna s jejími freeparties. CzechTeky, organizované možná i nevědomky na principech DIY velkým komerčním technoparties v opozici, se staly pro mnohé technaře punkem jejich generace, prostředkem k sebe­vyjádření a sdílení.

Nicméně DIY kulturu nedělají andělé z nebe, ale lidé se všemi myslitelnými vlastnostmi i nešvary. I v DIY se tak objevuje závist, řevnivost, lenost či vypočítavost. DIY kultura se svými principy „život do vlastních rukou“, „dělej to po svém“, či „spoléhej se hlavně na sebe“ může sklouznout k určitému sobectví či vypjatému individualismu, obzvláště když je každodenně obklopována společností, která obé adoruje. Snad právě proto bývá někdy také kritizována jako určitá forma laissez-faire libertariánství, dostupná jen těm, kdo mají volný čas a přístup ke zdrojům ve společnosti.

Tato nebezpečí v sobě DIY kultura jistě skrývá, jakkoli se jim často až úzkostlivou sebereflexí brání, obzvláště když se uzavře v programové apolitičnosti a odstřihne od širšího rozhledu politické perspektivy. Pokud nezapomene, že je jedním z projevů oné libertinské tendence, rozšiřující lidskou svobodu ve společnosti, může právě v době předvolební kampaně, kdy na nás různé politické strany volají: „Jedině my… Volte nás!“, vykouknout zpod okraje společnosti a zašeptat nám do ucha své: „Udělej to sám!“

Autor přednáší na FHS UK.

Zásady Do It Yourself

1. Tohle bude ohromné – to si uvědom. Nechej si narůst křídla, abys mohl létat.

2. Naslouchej novým lidem.

3. Sdílej zodpovědnost s druhými.

4. Sobectví znič v samém zárodku – nedopusť žádné boje o moc.

5. Komunikace brání nedorozumění – proto mluv s druhými.

6. Pokud se tu necítíš dobře, předej svou práci jinému a jdi pryč!

7. Nikdy se nesměj těm vypaseným sviním nahoře.

Z knihy Nicholase Sounderse Extáze a techno scéna