ženské kolektivy
#11/2017

Když přijede cirkus Anarchie

Specialisté na sociální změnu?

Dnes již legendární bouře při zasedání Světové obchodní organizace v Seattlu v roce 1999 zmedializovaly alterglobalizační hnutí. Řada masmédií a politiků v této souvislosti začala poukazovat na to, že za protesty stojí placení „profesionální revolucionáři“, kteří cestují ze summitu na summit, někteří dokonce mluvili o potulném anarchistickém cirkusu.

Byl to v roce 2001 tehdejší britský premiér Tony Blair, jenž u příležitosti masových protestů a nepokojů při zasedání EU v Göteborgu označil protestující za „potulný anarchistický cirkus, který jezdí po všech summitech ve snaze vyvolat co největší množství násilí“. Vyjádřil tak jen podobnou logiku dvojího měřítka, kterou na odpůrce globalizace kapitalismu aplikovala česká média a politici již o rok dříve, u příležitosti protestů proti zasedání MMF a Světové banky v Praze. Zatímco architekti kapitalistické globalizace, rokující na různých summitech G8 či MMF a financovaní z veřejných rozpočtů, jsou vnímáni jako něco “normálního”, jejich odpůrci jsou konstruováni jako deviantní, nepatřiční a legitimita v politické veřejné sféře je jim upřena.

Dvojí metr

Toto dvojí měřítko působí vskutku paradoxně zejména u těch masmédií, politiků a publicistů, kteří veřejnost jedním dechem přesvědčují o nevyhnutelnosti globalizace, přirovnávají ji k přirozenému, nezvratnému procesu a oslavují odstraňování bariér pro volný pohyb kapitálu a zboží – a vzápětí v reakci na globalizaci odporu proti kapitalismu horují pro bariéry vůči volnému pohybu lidí. Projevuje se tu tak zásadní propast mezi globálním a lokálním, mezi tím, co má v kapitalistické globalizaci po světě „svobodně“ cirkulovat – tedy kapitál, zboží a elity –, a tím, co je a má zůstat vázáno na lokalitu – tedy ti neprivilegovaní a především nespokojení.

Onen „anarchistický cirkus“ není nic jiného než jeden z projevů mezinárodní solidarity, která je součástí historie emancipačních bojů. Je to jen její určitý projev v novém kontextu. Nechce být svázána lokalitou národního státu a snaží se nalézat širší propojení. Jedním z motivů alterglobalizačního hnutí byla „jednota v rozmanitosti“, tedy snaha spojit se v boji proti glajchšaltujícímu kapitalismu, který se snaží komodifikovat každou část lidského života, avšak přitom si ponechat svoji různost a rozmanitost.

Podle slov řady českých aktivistů, kteří se podíleli na pražských protestech proti zasedání MMF a Světové banky, se zahraniční aktivisté, kteří přijeli, vždy snažili respektovat názory místních. Nepřijeli vést, ale pomáhat, nepřijeli vnucovat, ale spíše se podělit o své zkušenosti. To, čím se tento „anarchistický cirkus“ vymykal, byla absence imperiálního přístupu různých poradců a expertů světových bank a mezinárodních měnových fondů. Atmosféry solidarity si všimla i britská novinářka Katharine Vinerová, která v deníku The Guardian o pražských protestech napsala: „V předvečer úterních demonstrací jsem navštívila aktivistické centrum. Právě zde probíhal mítink několika stovek ‚mluvčích‘ afinitních skupin. Nalezla jsem zde neuvěřitelný a dojemný smysl pro komunitu. Každá afinitní skupina poslala svého mluvčího a rozhodovalo se o strategii protestu. Jakkoli se zdálo nemožné, že by se to dalo ukočírovat, a přestože to bylo namáhavé, tak to fungovalo a konsensu se nakonec dosáhlo. Bylo to setkání se skutečnou demokracií, kterou u volebních uren nepotkáte. Uvědomila jsem si ještě jednu zcela odlišnou zkušenost – ale až poté, co jsem se vrátila domů. Nikdo se mi nesnažil nic prodat. Kulturní akce nebyly sponzorovány žádnou pivovarskou společností. Nic nebylo opatřeno žádnou firemní značkou.“

Meze solidarity

Přestože „anarchistický cirkus“ přispěl k určitému rozšíření mezinárodní solidarity v rámci alterglobalizačního hnutí, nemá význam příliš si tento aspekt idealizovat. Jestliže na přelomu století měl určitý mobilizační potenciál, kdy protesty na summitech dokázaly přitáhnout tisíce protestujících, překvapit elity, narušit jejich sešlosti a nastolit určitá témata, tak postupem doby narazil cirkus na své meze. To si ještě dříve než novináři uvědomili i sami aktivisté, a diskuse tohoto typu se v rámci alterglobalizačního hnutí začaly objevovat již krátce po protestech v Praze, ještě než masmédia zaznamenala pokles v síle protestů.

Alterglobalizační hnutí, které svoji strategii stavělo na protestech při summitech, tak vlastně kopírovalo agendu dominantních institucí a více či méně si nechávalo vnutit jejich strategii. Jestliže zpočátku fungoval moment překvapení, postupem doby vymizel a represivní složky se dokázaly dobře připravit na konflikt, v němž pak samy udávaly tón. Ne vždy se podařilo protesty u příležitosti summitů mezinárodních institucí provázat s každodenními problémy lidí v místech, kde se konaly. V rámci diskuse se objevila i určitá kritika limitů role aktivisty coby jakéhosi „specialisty“ na sociální změnu, což se protivilo rovnostářským ideálům hnutí.

Navíc příklad protestů v roce 2000 v Praze ukázal i další mez. Přestože z globálního hlediska uspěly (podařilo se narušit zasedání elity, která skončila svá jednání dříve; v očích „mezinárodní veřejnosti“ zpochybnit legitimitu institucí a koneckonců jaksi „nakopnout“ alterglobalizační či antikapitalistické hnutí), tak z hlediska lokálního byly jejich dopady spíše analgetické: vyčerpání místního hnutí či legitimizace represí, jako např. vyklizení squatu Ladronka, k němuž došlo ani ne dva měsíce po demonstracích proti MMF a Světové bance. Cirkus odjel a následky zůstaly.

Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.