Práh pokoje přestoupí svíce – a bledá
v předsíni zhasíná. Dál v zornicích
znak plamene pluje, než temná noc najde
v zmodralých větvích vlastní obrysy.
Už přišel čas, půjdeme... tak mladí, v rukou
soupis snů, které nebudeme snít;
jdem s posledním slábnoucím přísvitem Ruska
v světélkujících rýmech posledních.
Proud života, knížek nás nesl... i chvíle,
kdy k veršům inspirace přilétá,
však múzy bez vlasti nás zahubily,
a teď je čas odejít ze světa.
Ne, vůbec ne z obav, že nespoutaností
můžeme ranit dobrotivý lid.
Náš čas se naplnil – a líp z očí ztratit
vše, co je skryto zraku ostatních:
víc nevidět bolest a nádheru světa,
okno, kam záblesk sedá jako pták,
a vojenské stejnokroje lunatiků,
vysoké nebe a všímavý mrak;
ty výčitky, kouzla; i děti, co hrají
na schovávanou v letním přístěnku,
jenž v pomalém smrákání víří a krouží;
výčitky, kouzla červánků;
to všechno, co mučí a rozdírá, dusí;
pláč reklam tam za řekou na rohu,
tekutých smaragdů kanoucích v mlze,
vše, o čem dál už mluvit nemohu.
Tak přecházíme práh zdejšího světa
do těch míst... jméno pranic nezmění:
smrt, pustina, zřeknutí se slova,
anebo prostě: lásky mlčení.
Mlčení daleké vozové cesty,
kde v pěně květů mizí kolejnice,
mlčení vlasti – lásky bez naděje –
mlčení zrna, ticho blýskavice.
Paříž, 1939
Přeložil Petr Borkovec