Tradice Blízkého východu není příliš spjata s tradicí Okcidentu, aspoň co se nezávislé a „jiné“ hudby týče. Dlouho se zdálo, že jedinou výspou západní kultury, která na této úrovni stále komunikuje s kontextem jazzu a volné improvizace, je Izrael, ale v posledních pěti letech se ukázalo, že i na arabské straně se otevírají dveře ke scéně radikálního a intuitivního hudebního světa. V Libanonu se objevilo mladé avantgardní pokolení, vedené osobitým trumpetistou Mazenem Kerbajem.
Libanon jako země zažil během patnácti let občanské války krutý otřes, jehož dozvuky jsou patrné dodnes. Jednatřicetiletého hudebníka, organizátora festivalu volné improvizace Irtijal a výtvarníka Mazena Kerbaje lze (společně s libanonsko-pařížským manželským párem kytaristy Sharifa a altsaxofonistky Christine Sehnaoui) považovat za průkopníka nové libanonské scény, která má s tradiční i populární arabskou hudbou společné skutečně máloco. Nezříká se ale přímé konfrontace s traumatickou historií své země, kterou chce přeložit do specifického hudebního jazyka. A nikoliv náhodou se vydavatelství, na němž Kerbaj vydal svá dvě nejdůležitější alba, nazývá Al Maslakh – Jatka.
„Odkrývám ve své sólové hudbě silný vliv detonací války, které jsem slýchával v mládí. Nikdy jsem nechtěl na trumpetu zahrát zvuk helikoptéry či bombardování, ale musím přiznat, že mnoho zvuků, s nimž pracuji, se jim velice podobá. Dokonce způsob, jak je užívám i s jejich vztahem k tichu, je čímsi blízce spjatým s válkou,“ tvrdí Kerbaj. Jeho hudební vyjádření je natolik osobité a suverénní, že jej po vydání nevelkého množství alb (které je s improvizujícími a novým spolupracím otevřenými umělci z radikální scény vždy spjato v hojné míře) katapultovalo mezi hvězdy svého žánru. Za těch pár let pohybu ve vodách volné improvizace už spolupracoval s kdekým: bubeníkem Ingarem Zachem, saxofonistou Peterem Brötzmannem, hráčem na mixážní pult Toshimaru Nakamurou či s (v Česku známým) rakouským trumpetistou Franzem Hautzingerem, k němuž bývá mnohdy a právem přirovnáván. To dokazuje nejen jeho hráčské kvality, ale i respekt k rozličným hudebním vyjádřením a značnou muzikantskou flexibilitu.
Podobně jako trumpetisté Hautzinger, Axel Dörner nebo Greg Kelley patří Mazen Kerbaj ke skutečným revolucionářům, co se přístupu k nástroji a jeho užití týče, což má své opodstatnění nejen v samotném hledání nového zvukového univerza, ale také v existenciálním pozadí jeho životní zkušenosti. Odvrhnutí idiomatické potence užívání instrumentu spolu s vírou v možnosti rozšíření jeho charakteristického zvuku i jazyka jej dovedlo k rozhodnutí preparace dechového nástroje. „Záviděl jsem všem kytaristům a klavíristům, kteří tak snadno mohli preparovat své nástroje, a cítil jsem, že musím nalézt způsob, jak udělat to samé s trumpetou.“
Například na sólovém albu Brt Vrt Zrt Krt vychází za rytmické a melodické hranice tím, že proměňuje její zvuk pomocí různých kovových (alobal, plechy, tác) a plastových či fóliových nástavců, které fungují jako dominantní rezonanční deska, následně snímaná mikrofonem. S Hautzingerem jej také spojuje mikrotonální způsob hry s citem pro neočekávanou barvu zvuku, kterou by nebylo možné zachytit bez šetrně nastaveného mikrofonu a aktivně využívané vzdálenosti od nitra nástroje. Na jejich společném albu Abu Tarek dochází v rámci dekonstrukce nástrojů k jiskrné souhře a unikátní jednotě. Výsledek se ve svém rejstříku blíží k elektronické hudbě, vyjadřující se pomocí dlouhých chvějivých ploch, takzvaných drones, s patrnou stopou Hautzingerova dechu a Kerbajovou agresivnější polohou, zaměřenou na rytmizující rachot rezonujících materiálů, ne nepodobný zvukům zmíněných helikoptér. Tyto vibrující zvuky jsou však zcela akustické, jen mají svůj původ mimo charakteristické a zažité kvality hudebních nástrojů. Abu Tarek je dílem vzácného improvizovaného dialogu dvou hudebníků, kteří se nespokojují s trumpetou jako melodickým nástrojem a jsou schopni vykročit za všechna omezená teritoria volné improvizace rozšířením možností samotných nástrojů.
Album Rouba3i5 bylo nahráno v klíčové libanonské improvizované sestavě: Kerbaj, manželé Sehnaoui a norský perkusista Ingar Zach. Bez jakýchkoliv elektronických efektů, složité hudební postprodukce a střihu spatřil světlo světa opus, jenž stojí mimo veškeré parametry, které jsou na hudbu nastaveny. Album se vyznačuje kolektivním hudebním transem, kde vedle sebe zní perkusivní údery na saxofonové klapky a střídmé Zachovy cinkoty a šelesty, izolované údery do strun kytary, štěky saxofonu i plynulé pasáže drnčivými plochami preparované trumpety.
Ačkoliv se Rouba3i5 vymyká konvenčnímu nazírání na hudbu jako na umělecký druh rytmicko-melodický, náleží k nejkrystaličtějším událostem „jiného“ zvukového umění. Vzájemné naladění s dramaturgickým citem pro stavbu jednotlivých skladeb, které mají po ztišeně meditativních pasážích přímo explozivní charakter, patří k velké devíze libanonských hudebníků. Muzikální talent se zde projevuje schopností plastického modelování nového tvaru – všichni zúčastnění během skladeb rychle nalézají společnou poetiku. Jak vidno, i v zemích, jež válka zpustošila a které nemají silnou západní muzikantskou tradici, mohou vznikat tvary pro naše horizonty očekávání maximálně překvapivé.
Nejostřejším Kerbajovým dílem, které můžeme nazírat i z úhlu politického (ve smyslu touhy vyrovnat se s traumatem války), je sólový počin Brt Vrt Zrt Krt. Možné pochyby, zda metahudební trumpetové sólo je dostatečně nosné na plochu téměř hodinové nahrávky, Mazen vyvrací již první skladbou. Strhující napětí jeho podoby „brutálního ambientu“ není v žádném případě ekvilibristickou exhibicí trumpetisty, ale především dílem s jasným existenciálním rozměrem.
Kerbaj hraje na saxofonový náustek nasazený do gumové hadice, nechává drnčet o stěny trumpety různé objekty, profukuje nástroj bez nátisku. Tím dosahuje vícesložkového zvuku, který je jak pokřiveně rytmický, tak i plasticky šelestivý a dunivý. Bez nápisu na obalu bychom ani nepoznali, že hraje na klasický jazzový instrument. Zvuk všech skladeb je daleko bližší hudbě amplifikovaných objektů nebo elektronických modulací přednatočených akustických vzorků než tomu, co bychom od dechového nástroje očekávali. Pravda, dadaisticky či futuristicky znějící název alba napovídá mnohé. Kerbaj směřuje k sonické podstatě zvuku, k jeho plastičnosti a emoční síle, kterou by melodie zcela pohřbila. Nechce se až věřit, že Brt Vrt Zrt Krt je dílem dekonstrukce nástroje, a nikoliv jeho přímé destrukce, navíc bez jakéhokoliv vstupu elektroniky.
Přestože libanonská scéna je výhradně záležitostí několika třicátníků, ukazuje svoji sílu a pestrost na takové úrovni, že může směle konkurovat všem již dlouze zavedeným a fungujícím centrům volné improvizace. Její nekompromisní pohled je vklad, s nímž se počítá.
Autor je redaktor časopisu His Voice.