V září minulého roku přinesla Česká televize zprávu o objevení spisů Správy sledování (IV. správa SNB). Jde o svazky bývalé Státní bezpečnosti, unikátního významu, které reflektují život představitelů československé opozice, diplomatů a cizinců. V záznamech vedených téměř deníkovou formou se nachází cenný informační zdroj, který může změnit dosavadní pohled na minulost. To je však jen jedna strana mince. Dokumenty totiž ležely v archivu dvanáct let bez povšimnutí.
IV. správa SNB měla na starosti sledování disidentů, cizinců a diplomatů. Plnila funkci jakési servisní agentury pro ostatní správy StB, kterým na objednávku přinášela co nejvíce informací o nepřátelských osobách. Dodávala jim nejen písemné záznamy, ale i obrazový materiál – fotografie a filmy. Pojem IV. správa neboli sledovačka není mezi badateli ničím novým. Přesto jen málokoho napadlo po spisech pátrat, protože je Odbor archivní a spisové služby (ASS) prohlašoval za skartované. Dnes vedoucí archivu Na Struze Zdeňka Votočková říká, že svazky ležely ve sklepě od 19. 3. 1993. Stejné datum potvrzuje i náměstek ministra vnitra pro sociální oblast a archivnictví Vladimír Zeman. Proč se tedy nepředaly ke zpracování, když zákon o zpřístupnění svazků 107/2002 Sb. jasně ukládal ministerstvu vnitra povinnost zpřístupnit žadatelům také svazky Správy sledování? „Velkou roli v tom hrály technické možnosti,“ tvrdí Votočková. Zmíněný zákon sice umožňuje zpřístupnit svazky až poté, kdy k tomu budou technické možnosti, to se ale netýká osobních svazků.
„Svazky Správy sledování jsou ve smyslu kategorizace StB považovány za svazky osobní, neboť byly vedeny na jednotlivé osoby, na rozdíl od svazků objektových, k nimž je jmenný rejstřík vytvářen neustále,“oponuje jedna z pracovnic Odboru archivní a spisové služby, jež si nepřála být jmenována. Osobní spisy se musí na žádost dotyčného předložit ve lhůtě 90 dnů.
Náměstek Zeman na otázku, proč byly svazky zpřístupňovány až v poslední době, a nikoli v souladu se zákonem, dál odpovídá: „Přednostně se zpracovávaly materiály II., V., X., XI. správy, Vojsk ministerstva vnitra, Pohraniční stráže atd., které byly z našeho pohledu důležitější než materiály IV. správy.“ S tím se ale neztotožňují badatelé a historici, kteří mají dlouholeté zkušenosti se zacházením s těmito archiváliemi. „II. správa není dodnes zpřístupněná a X. správa nemá inventář hotový jinak než v rukopise,“ říká badatel Radek Schovánek. Na podobné problémy naráží také historik Petr Blažek a další lidé.
„Je to otázka priorit a ty jsou nastavené špatně,“ komentuje jeden z pracovníků Odboru archivní a spisové služby to, proč nebyly zpracovány svazky IV. správy včas.
Plány práce si sestavují jednotlivá oddělení sama. Na plány za celý odbor ale dohlíží například i Pavel Pekárek, bývalý vysoký důstojník StB, jenž má na starosti vnitřní předpisy a personalistiku. Na odboru ministerstva vnitra zodpovídajícím za zpřístupňování svazků bývalé StB není zdaleka jediným, kdo měl se Státní bezpečností v minulosti co do činění.
Otázka priorit
Existují nejméně dva zásadní důvody, proč se měly stát prioritou číslo jedna svazky Správy sledování. Jde o dokumenty významné nejen pro badatele, ale i pro orgány činné v trestním řízení, jako Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, soudy atd. Tyto orgány mohou zacházet se svazky bez omezení a nemusí čekat na zpřístupnění podle odpovídajícího zákona. Je ale nasnadě, že svazky, které oficiálně neexistují, nemůže nikdo k vyšetřování žádat. Kdyby se svazky IV. správy zpřístupnily včas, mohl ÚDV stíhat řadu zločinů před vypršením jejich promlčecí lhůty. „Domnívám se, že vypovídací hodnota těchto svazků je přeceněna,“ komentoval to náměstek Zeman. Tomu už se musel Radek Schovánek smát: „Když je tam krok za krokem popsané, jak někoho sledovali a protizákonně zatkli na 48 hodin, a k tomu je přiložena jeho fotografie, tak nevím, co by mělo mít větší vypovídací hodnotu než originál svazku StB.“ Navíc mnoho „osobních svazků“ bylo na podzim 1989 zničeno a svazky o sledování osob zůstávají jediným dokladem o pronásledování či perzekuci ze strany StB. A konečně je nutné dodat, že posuzování významu svazků sledování není věcí archiváře či ministra vnitra, ale orgánů činných v trestním řízení, tj. například soudů či ÚDV.
Skutečnost, že dokumenty o sledování nepřátelských osob nebyly zveřejněny, poškozuje i ty, na něž byly svazky vedeny. Podle nového zákona o archivnictví a spisové službě 499/2004 Sb. je totiž přístup ke svazkům podmíněn souhlasem osob, na něž byl svazek veden, jen tehdy, pokud jim byly předloženy nejpozději do konce roku 2004. Vzhledem k tomu, že svazky Správy sledování se objevily až loni, neměli tito lidé možnost svého zákonného práva využít, čímž byli poškozeni. Myslí si to i bývalý disident Petr Uhl: „Tento zákon je hrubá chyba. Nerespektuje to, zda se jedná o oběť nebo ne. Týká se prostě všech, kteří se jakkoliv zapletli s StB.“ Je to přitom jeden z nejliberálnějších zákonů o archivnictví v Evropě. Pokud jde o svazky vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bývalé StB, společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě, nevztahuje se na ně třicetiletá ochranná lhůta a musí být zpřístupněny včetně citlivých osobních údajů. Žádné začerňování a anonymizování, jak to dovolovaly v omezené míře předchozí zákony.
Není prostor
Argument vedoucí oddělení MV Praha (oddělení Na Struze) Zdeňky Votočkové a oficiální stanovisko Odboru archivní a spisové služby, vedené Pavlem Brunnhoferem, že bylo třeba upřednostnit zpracování jiných, důležitějších svazků, nemůže obstát ještě z jednoho důvodu. V kompetencích archivu MV Praha není zpracování svazkové agendy (tj. svazků IV. správy), ale jen materiálů spisového charakteru. Kompetence určuje vnitřní struktura Odboru ASS. „Proč oddělení, které nemělo na starosti svazkovou agendu, ji tam deset let mělo ve sklepě a nepředalo ji na oddělení, které to má na starosti?“ ptá se jedna z pracovnic odboru ASS. To vedoucí Votočková dosud neobjasnila a nic nenapovídá tomu, že by to po ní zástupce ředitele Odboru archivní a spisové služby žádal, ačkoliv disponuje pravomocemi ředitele Jana Frolíka, který byl ze zdravotních důvodů odvolán. Ten krátce před odchodem z funkce ředitele žádal po Votočkové vysvětlení, není ale jasné, zda dostal odpověď. Také Petr Blažek na letošním semináři pořádaném Ústavem soudobých dějin AV ČR a České archivní společnosti žádal doktorku Votočkovou o vysvětlení všech nejasností. Odmítla s tím, že se vyjádří písemně. Později dodala, že na semináři nebyl prostor. Petr Blažek však dosud neobdržel odpověď.
Vedoucí oddělení vyšetřovacích a operativních spisů Vladimíra Vaníčková si svazky minulý rok vyžádala na upozornění pracovníků archivu MV Praha. Vedoucí odmítla návrhy na soupis těchto svazků. Teprve při převzetí se přišlo na to, že jde o významné svazky týkající se nejen diplomatů, jak tvrdila Votočková, ale i značné části představitelů československého disentu. Někomu se zdá podivné, že svazky známých disidentů, jako je Václav Havel, Jiří Dienstbier či Saša Vondra, chybějí.
„Jedná se o originály dokumentů nezanedbatelné důkazní hodnoty, dokládající například nezákonné zatýkání, které by jistě přivítali vyšetřovatelé Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, potažmo soudy. Nejedná se v tomto případě už o maření úředního výkonu? To nechť posoudí kompetentnější,“ píše na internetových stránkách České archivní společnosti Vladimíra Vaníčková. Kdo posoudí situaci na Odboru archivní a spisové služby, když archivní inspektoři mají takřka nulové pravomoci, jak provádět kontrolu v takzvaných bezpečnostních archivech, které zpracovávají a zpřístupňují svazky Státní bezpečnosti?
Autor je publicista, absolvent VŠOP v Praze.